Obsah lze shrnout do zjištění, že současná struktura orgánů činných v trestním řízení a způsob vedení trestního řízení se díky komunistické reformě trestního řádu z r.1950 a jeho pozdějších novelizací odlišuje od uspořádání poměrů v trestním řízení, které u nás byly obvyklé dříve a stále jsou platné v Německu a Rakousku, s nimiž nás spojoval od 70.let 19.století až do r. 1950 podobný vývoj trestního řízení. Máme jim co závidět: vysokou stabilitu organizace trestního řízení obou zmíněných zemí dokládá skutečnost, že v podstatě stále užívají trestní řády z let 1873 (Rakousko) a 1877 (Německo, poslední novelizace 1977). Právě odlišnost našeho uspořádání orgánů činných v trestním řízení od obvyklých poměrů vyspělých demokratických zemí a nízká kvalita výkonu trestního práva jsou důvodem, proč se stěžovatel domáhá u Ústavního soudu ČR zrušení trestního řádu. Doufá současně, že nový trestní řád již bude opět odpovídat evropským tradicím. Návrh je dostupný na internetové stránce www.janyr.cz, na které také probíhá diskuse na dané téma.

Požadovat zrušení trestního řádu se zdá být bláznivým nápadem. Kdyby Ústavní soud ČR proti očekávání vyhověl s okamžitou platností, orgány činné v trestním řízení by nemohly jednat, protože jejich jednání by se rázem stalo nezákonným. Ústavní soud by ovšem mohl rozhodnout o zrušení trestního řádu s tím, že stanoví lhůtu, po kterou bude ještě možné podle něj postupovat. Během té doby by vláda musela předložit do sněmovny návrh nového zákona, a zákonodárci a prezident by se museli včas dohodnout na jeho přijetí. Možná by nás přesto čekal velký kopec absurdistánské legrace během legislativního dobrodružství, které by Ústavní soud ČR takto spustil. Nikdo totiž nemůže ručit na naše poslance, že se včas dokáží na něčem rozumném domluvit, nikdo nemůže očekávat od Senátu, že bez odporu stráví zplodinu intelektuálního úsilí poslanců, a stejně se nelze spolehnout na prezidenta, že podepíše cokoli, co mu ze Sněmovní ulice pošlou. Takže by nakonec skutečně mohl nastat stav, že by se u nás vedlo zločincům jako v ráji, protože by nebylo podle čeho je stíhat. Je ale nepravděpodobné, že by se to stalo. Ústavní soud ČR při posuzování stěžovatelova návrhu bude poměřovat trestní řád a předloženou kritiku zásadami našeho ústavního pořádku, nikoli právními poměry sousedních zemí. Nevěřím, že se ztotožní se stěžovatelovým názorem, podle něhož rozpory mezi trestním řádem a normami ústavního práva jsou tak zásadní, že se celý zákon musí zrušit. Nicméně stěžovateli se beztak dostane zadostiučinění, protože o tom, že současný trestní řád má být nahrazen úplně novým, již bylo rozhodnuto. Vláda stanovila ministrovi spravedlnosti lhůtu pro předložení předlohy zákona a na té se pracuje.

Ostatně stěžovatel není v kritice našeho trestního řádu úplně přesný. Je pravda, že je to stále zákon z r. 1961, ale novelizacemi z posledních let, zejména pak přijetím zásad evropského práva se od své původní podoby značně vzdálil a přiblížil se západoevropským normám. Změny se příliš nedotkly osnovy a základní struktury orgánů činných v trestním řízení, ale úpravy obsahu se nedají přehlédnout.

Stěžovatel je mladý rakouský podnikatel české národnosti, který se v džungli českých obchodních poměrů dostal do potíží a pud sebezáchovy ho donutil, aby se s českým právním řádem důkladně seznámil. Je sice laik, ale velmi dobře poučený. Přestože jeho návrh na zrušení trestního řádu se opírá o logické úvahy, z výše zmíněných důvodů mu nedávám naději na úspěch. Nicméně podání návrhu a jeho zveřejnění na internetových stránkách, založených jen k tomu účelu, může být velmi užitečné, protože právě extrémní ráz stížnosti může vyvolat zájem a bohatou diskusi, která -- pokud ji zužitkují právníci ministerstva spravedlnosti, pracující na nové předloze, a po nich také zákonodárci - může přinést velký prospěch. Trestní zákon a trestní řád jsou velmi důležité právní normy, jejichž působení se dříve nebo později může dotknout života každého z nás, a to někdy způsobem velmi bolestným. Občané by se měli o ně zajímat a podílet se na jejich tvorbě veřejnou diskusí. Je pozdě naříkat nad vadami právního řádu, až se např. při rozhodování o uvalení vazby dostaneme před nenaslouchajícího soudce, jak se to např. přihodilo Bohumilu Kulínskému (viz Lidové noviny -- Pátek 15.7.2005). Představa, že trestní právo je věcí právníků a nepoučená veřejnost do ní nemá co mluvit, sice mnohým vyhovuje, ale vzata do důsledků je pro občany nesmírně nebezpečná.

Stěžovatel právem vytýká české organizaci trestního řízení jako její základní vadu, že stále po sovětském vzoru ponechává vyšetřování zcela v rukou moci výkonné. Zatímco ve vyspělých demokraciích nad ním již od počátku bdí moc soudní prostřednictvím vyšetřujícího soudce, u nás dozor nad policii často zcela nedostatečně a nedbale vykonávají státní zástupci. Státní zastupitelství tak plní dvě funkce, jejichž sloučení zcela nepochybně odporuje demokratickým principům dělby moci mezi tři sloupy státní správy: řídí vyšetřování a současně je žalobcem. Výsledky vypadají podle toho: vytvoření "jediné pravdivé verze" na začátku vyšetřování, do které se zasazují důkazy jako kamínky do mozaiky, zatímco vše, co jí odporuje, se hází do koše, a tendenční obžaloba, přes jejíž neprůhlednost se k pravdivému obrazu skutkového děje neprokouše ani nejgeniálnější soudce, je jejich nejčistším obrazem. Zrovna tato vada našeho právního řádu je současně ukázkou toho, jak obrovské a obtížně napravitelné důsledky může vyvolat nesprávné politické rozhodnutí. Připusťme, že se právníci shodnou na tom, že převzetí sovětského modelu trestního řízení v r.1950 bylo z hlediska evropských právních norem omylem, který je třeba napravit. Logickým závěrem by měla být legislativní úprava, kterou by státní zastupitelství byla vykázána do původní úlohy zástupce státu v trestním řízení před soudem, a řízení vyšetřování by bylo vráceno zpět do rukou moci soudní. Vznikne pak otázka způsobu provedení změny a souvisejících finančních nákladů. Velká část státních zástupců by se stala nadbytečnou, zatímco u soudů by bylo nutné obsadit několik set funkčních míst vyšetřujících soudců, které bohužel nelze načesat na stromě. Nabízelo by se řešení "recyklací" nadbytečných státních zástupců. Je otázka, jak by soudní moc absorbovala příliv tak velkého počtu nových pracovníků, kteří by si z dřívějšího působiště přinesli zakořeněné zlozvyky, vytvořené dlouholetým užíváním zvyklostí výkonu komunistického trestního práva, úspěšně přežívajících do našich časů. Není vůbec jisté, že dohled soudcovských rad nad bývalými prokurátory by měl tak silný kultivující vliv, že by účastníci trestního řízení pocítili blahodárný vliv změny. Spíše je pravděpodobné, že by se stalo totéž, co po přeměně prokuratur na státní zastupitelství: změnil by se název, zlořád by fungoval dále. Nicméně požadavek na podřízení vyšetřování soudní moci je logický, zřejmě nezbude, než toto velké sousto nápravy komunistických přehmatů "skousnout" a smířit se s tím, že po prvních zkušenostech se nám bude zdát, že se žádná změna nedostavila, a teprve po mnohaletém úsilí se dopravujeme pozorovatelných kladných změn.

Všechny výše uvedené úvahy o nutnosti návratu k tradičnímu  západoevropskému uspořádání logicky vyplývají ze základních práv, definovaných Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod, které jsou základem našeho ústavního pořádku. Mlčky předpokládají, že výkon trestního práva v zemích našich západních sousedů má vyšší úroveň než u nás, a to mimo jiné též proto, že je vyšetřování od začátku podřízeno moci soudní. Stěžovatel je zřejmě přesvědčen, že tomu tak je. Platnost tohoto předpokladu si netroufám posuzovat, i když o něm mám pochybnost.

Stěžovatel i autor článku podávají na podporu návrhu na zrušení trestního řádu velmi drsný obraz fungování našeho trestního řízení. Je v zásadě správný, i když zahrnuje některé nepřesnosti, prozrazující, že autoři se asi příliš často trestního řízení u našich soudů nezúčastňují. Uniká jim například, že rozhodování o vazbě v konečné fázi zůstalo v rukou soudů. V tomto směru je obraz skutečnosti daleko horší, než autoři předpokládají: neodpovědní lidé se dopouštějí nedbalostních trestných činů proti svobodě svých občanů, nebo nezastřené svévole, čili trestného činu zneužívání pravomoci veřejné činitele, a soudcovský talár jim v tom nijak nebrání. Samozřejmě, prvními viníky nezákonného vazebního stíhání jsou právně nevyzrálí policisté, kteří si tímto způsobem usnadňují práci. Další v řadě jsou státní zástupci, kteří jsou na takové vzdělanostní úrovni, že jejich selhání nemůže nic omluvit, nicméně chtějí žít s policisty v dobré shodě a obvykle sdílejí jejich vidění světa, vlastní profesionálním lovcům lebek. Proto jejich návrhy na uvalení vazby nezkoumají, dají jim slušivý obal návrhu na uvalení vazby a běží s ním za soudcem. V určitém procentu případů v něm najdou spřízněnou duši, která stejně jako oni si s ohledy na základní občanské svobody neláme hlavu a návrh jim schválí. I soudci jsou jen lidé, proto zvláště návrhy, předkládané ve vhodnou chvíli, např. v době, vyhrazené na zdřímnutí po nedělním obědě, procházejí hladce, byť byly sebevíce zhovadilé. Nevěřím tomu, že by se poměry změnily, pokud ze státních zástupců, chráněných interními předpisy státních zastupitelství a zvykovým právem před následky protiprávního jednání, se stanou stejným způsobem chránění vyšetřující soudci. Nevidím v tomto případě příčinu zla tolik v organizaci trestního řízení jako v obecné neodpovědnosti policistů, státních zástupců a soudců, kterým je dobrá shoda mezi nimi milejší než osobní svoboda občana, jenž je sice ze zákona nevinný, ale měl smůlu, že byl vtažen do neúprosného soukolí trestního řízení. Paradoxně by v tomto konkrétním případě mohlo dojít ke zhoršení, protože počet vzájemně se kontrolujících článků by se snížil ze tří na dva. Autoři se dále mýlí v tvrzení, že ze soudní praxe vymizel institut předběžného projednání obžaloby. Spíše je otázka, zda nevymizel ze slovníku obhájců, zejména obhájců ex-offo, a jak často se jeho užití domáhají. Vyvolat předběžné projednání obžaloby s následkem zastavení trestního řízení se může v odůvodněném případě podařit i amatérovi. Není také pravda, že obžalovaný smí před soudem odpovídat jen na otázky. Výslech před soudem začíná jeho souvislým vyjádřením k obžalobě (pokud je takového vyjádření od přírody mocen). Je pravda, že v dalším řízení pak smí netázán oslovovat soud pouze prostřednictvím návrhů obhájce.

Ale zde se opět vracíme k úloze obhajoby v trestním řízení, kterou autoři do svého obrazu nezahrnuli. Náš právní řád zaručuje obviněnému právní pomoc a v určitých případech ji činí povinnou. Nepřímo tím bere obviněnému právo hájit se sám: smí se na soud obracet jen prostřednictvím obhájce a ten si v mnoha případech přisvojuje zvykovým právem nárok postupovat bez ohledu na mínění klienta. Nové vymezení vztahu klienta a obhájce a také práva na odmítnutí obhájce obviněným, jenž se cítí schopen hájit se sám, by rovněž zasloužilo diskusi.

Úplně mimo rámec zájmu autorů zůstalo slabé postavení poškozených v trestním řízení. Jejich zájem zastupuje stát, přičemž na způsob, jak si při tom vede, nemají vůbec žádný vliv. Je známo, že stát je špatný hospodář. Spousta poškozených, kterým se v trestním řízení nedostalo zadostiučinění potrestáním pachatele trestného činu proti nim, nemluvě o neuspokojených nárocích n a finanční odškodnění, svědčí o tom, že náš systém výkonu trestního práva selhává i v tomto směru. Stát se neosvědčuje jako hospodář ani zde, přičemž někdy dokáže prohospodařit hodnoty, které se nedají v mizerných penězích vyjádřit. Vedeme zde debatu o možná několika stech až tisících nezákonných rozhodnutích o uvalení vazby a nespravedlivých rozsudcích, které každý rok vydají naše soudy, ale nevíme nic o tisících oprávněných trestních oznámeních, která z jakýchkoli důvodů nedozrají do podoby obžaloby a vůbec se nedostanou soudci na stůl. Můžeme kritizovat soudce za vadná rozhodnutí, protože rozhodují před očima veřejnosti a i jejich vadná rozhodnutí jsou víceméně srozumitelně odůvodněna, stranám dostupná a proto přezkoumatelná. Ale stěžovat si na nesprávný postup vyšetřujícího policejního orgánu či státních zástupců, když se rozhodnou "zakopat do autu" např. trestní oznámení proti kamarádovi, s kterým chodí na pivo (podotýkám, že toto je nadsázka pro názornost), je vcelku bezpředmětné, protože kutění policistů a státních zástupců je stále podle zvyklostí Čeky (pozn.: pravzoru komunistických bezpečnostních orgánů) zastřeno tajemstvím, používáním nesrozumitelného ptydepe a chráněno předpisy, jež umožňují každou stížnost rychle dopravit do odpadkového koše. Za úvahu by jistě stálo i zkoumání, jaký vliv na zachovávání zřejmě vadných postupů v trestním řízení má skutečnost, že většinu rozhodujících míst v soustavě státních zastupitelství zastávají předlistopadoví prokurátoři, kteří díky své minulosti výše uvedené nešvary nevnímají, protože jsou na ně z minulosti zvyklí jako na normu. Příkladem je nejvyšší státní zástupkyně a oba její náměstci.

Mé námitky ovšem ve výsledku potvrzují výchozí myšlenku autorů: české trestní řízení vyžaduje novou legislativní úpravu. Nejen to: potřebuje rozchod se zvykovým právem, přeneseným z předlistopadových poměrů, jímž si příslušníci všech tří článků soustavy trestního řízení přisvojují více pravomoci, než jim přísluší ze zákona. Nutná je obměna lidí na vedoucích místech, protože i v justici platí pravidlo, že starého psa novým kouskům nenaučíš. A to vše bude úplně k ničemu, pokud neopustíme škodlivý názor, že policisté, státní zástupci a soudci jsou privilegovaná kasta, která nesmí být volána k odpovdnosti za škody, které nedbalostí nebo zneužitím pravomoci způsobí svým spoluobčanům.