Tady například pan Čapek nechtěně nahrál svým oponentům, které považuje za blbce a fachidioty, pěkně "na smeč". Jejich místy neodborně formulované protesty totiž směřují možná instinktivně, nicméně naprosto přesně a podle mého názoru zcela oprávněně právě proti ztotožňování dílčích zobecnění z chování jednotlivců se základními ekonomickými zákonitostmi. Jeden z diskutérů v této souvislosti správně poznamenal, že je více ekonomií. Je více ekonomických teorií i více aplikací teorií do praxe. A pokud je více ekonomií, pak je nutné vždy uvést, o kterou se jedná.

Aby bylo hned na počátku jasno, nijak nepodceňuji výsledky současného zkoumání ekonomického chování lidí, naopak jsem si vědom jejich užitečnosti pro praktickou hospodářskou politiku. I ony přispěly nemalou měrou k zkvalitnění prognózování a regulování ekonomiky na podnikové, státní i nadstátní úrovni, díky čemuž se svět nepropadá periodicky do ničivých hospodářských krizí. Vážím si proto i těch teoretiků, kteří přispěli k rozvoji poznání ekonomických zákonitostí, ačkoli s jejich ideovými východisky a interpretacemi výsledků nesouhlasím.

Musím se však ozvat proti překrucování podstaty určitých teorií ve snaze potvrdit své vlastní odlišné stanovisko jako pravdivé. Ondřej Čapek ve své polemice (BL 15. 7.) píše mimo jiné:

"Za (zcela) příklad "kreativního blbství" lze považovat zcela nesmyslné a z hlediska historie vědy ničím nepodložitelné spojení mezi marxismem a teorií mezního užitku. Marxistická teorie hodnoty je objektivní teorií hodnoty a správný marxista zhruba řečeno předpokládá, že cena je založena na pracovní teorii hodnoty -- tedy závisí na množství jednoduché práce (koncept jednoduchá práce slouží k vysvětlení, proč kvalifikovanější pracovníci mají oprávněně vyšší hodinové mzdové sazby -- započítává se do ní např. čas strávený osvojováním si nutných dovedností). Naopak pro teorii mezní hodnoty je cena výsledek vyjednávání mezi poptávajícími a nabízejícími subjekty. Předmět směny je přitom každým nějak subjektivně ohodnocen."

Správný marxista především nenapíše takovou zmateninu. Pracovní teorie hodnoty není výmyslem marxismu, což na jiném místě sám Čapek připouští. Jejími nositeli jsou také velikáni ekonomických teorií z období před Marxem -- Smith, Ricardo a další. Pro Čapka jsou to ale, chápu-li dobře, jen "anomální" úchylky od toho správného subjektivistického "mainstreamu".

V pracovní teorii hodnoty je její velikost dána množstvím abstraktní, společensky nutné (živé i mrtvé, zvěcnělé) práce potřebné na výrobu výrobku při dané společensky přiměřené (nutné) zručnosti a intenzitě práce. Jde tedy -- jak správně Čapek konstatuje -- o kategorii objektivní a ve vztahu k ceně jde o podstatu. Klíčovou kategorii společensky nutné práce přitom nelze nikdy pominout bez nebezpečí vulgarizace.

Naproti tomu cena je jevovým vyjádřením hodnoty, na níž má vliv mnoho faktorů, mimo jiné i vyjednávání mezi poptávajícími a nabízejícími subjekty. Může se proto od hodnoty v jednotlivých případech výrazně odchylovat, ale v zásadě platí, že v tendenci ceny kolísají okolo hodnoty.

Pracovní teorie hodnoty přitom jako teorie vyššího stupně obecnosti neřeší, na jakém principu se ona společensky nutná práce určuje (zda jde o vážený průměr, mezní veličinu či jinak), to přenechává méně obecným ekonomickým disciplínám. Správný marxista proto nemá problém například s ekonometrií, teorií her (tzv. "institucionální" marxismus) ani s větou "poměr předpokládaného užitku z návštěvy Chile ku ceně výletu se rovná poměru užitku ještě absolvované návštěvy hospody lomeno útratě v ní a je vyšší než poměr předpokládaného užitku z vlastnictví Trabanta ku jeho ceně" (to poslední za předpokladu logického odůvodnění a ověření praxí). Naopak odmítne tvrzení, že "cena je výsledek vyjednávání mezi poptávajícími a nabízejícími subjekty" jako nepřesné a nedostatečné, protože to není jen výsledek vyjednávání, ale toto vyjednávání je -- ať si to vyjednávající subjekty uvědomují nebo neuvědomují -- ovlivněno právě onou společensky nutnou spotřebou živé a zvěcnělé práce na předmět vyjednávání. I podle marxisty je tedy předmět směny každým nějak subjektivně ohodnocen, avšak nikoli pouze na základě subjektivních kritérií užitečnosti. Vztaženo k příkladu uvedenému panem Čapkem, cena zájezdu do Chile se objektivně rovná ceně určitého množství piva, protože reprezentují stejné množství společensky nutné živé a zvěcnělé abstraktní práce -- na jedné straně práce pivovarníků, obchodníků, pěstitelů ječmene a chmele atd. a na straně druhé práce cestovních a dopravních společností, chilských hoteliérů a restauratérů atd. Proto pan Čapek i pracovník cestovní kanceláře mají již na počátku jednání relativně přesnou subjektivní představu o výši ceny a v průběhu jednání pouze dolaďují detaily.

Vzniká otázka, proč je více jak dvě stě let stará, logická a racionální pracovní teorie hodnoty neustále ignorována a obcházena částí ekonomů. Vždyť i z praxe vyplývá, že lépe než jiné vysvětluje podstatu zbožních vztahů. Účetní po staletí počítají, kalkulují, evidují a účtují formou všeobecného ekvivalentu (peněz) zpředmětněný čas, zatímco s účtováním "utilů" a "úkojů" jsem se v životě nesetkal (proč také, vždyť nejde o hodnotu, ale o užitnou hodnotu).

Základní příčiny odmítání pracovní teorie hodnoty jsou gnoseologicko-metodologického a politického charakteru. V oblasti poznání a metodologie jde především o absenci dialektického přístupu ke zkoumání jevů, dalšího to výdobytku "anomálních" myslitelů od starověku po dnešek. Pracovní teorie hodnoty je založena na pojímání věcí a jevů v jejich vzájemné souvislosti a vnitřní rozpornosti, v jednotě protikladů. Ten, kdo nedokáže dialekticky myslet, má problémy pochopit dvojaký charakter práce ztělesněné ve zboží -- východisko pro formulaci zákona hodnoty. Činí mu potíže odlišit podstatu a jevy, skrze něž se podstata vyjevuje a proto se mu překrývají pojmy "hodnota" a "cena", "užitná hodnota" a "hodnota" atd.

V této souvislosti stojí za zmínku, že tvrzení typu , "ekonomie učí, že ..." apod., jsou projevem tzv. nominalistického přístupu ke zkoumání věcí a jevů. Podle středověkého i současného nominalismu nemají obecné pojmy objektivní charakter, ale vyjadřují pouze pojmenování jevů (z latinského "nomen" = jméno vznikl i název tohoto směru myšlení). Aby unikli bezbřehému relativismu, obracejí se nominalisté k autoritám, tj. k těm, jejichž pojmenování věcí a jevů považují za správné. Protipólem tohoto filosofického směru byl tzv. realismus, který podobně jako Platonův objektivní idealismus hlásal objektivní existenci obecných pojmů jakožto východiska pro věci a jevy. Spor těchto základních filosofií středověku, který nezřídka vyústil v upalování protivníků jako kacířů (Jan Hus patřil ke krajním realistům a jeho protivníci, zejména významný myslitel té doby kardinál d'Ailly, k nominalistům), vyřešila až novověká hegelovsko-marxovská dialektická koncepce.

I současní subjektivisté mají problémy s uznáním objektivního charakteru skutečnosti a jejích zákonů, těžko odlišují objektivní společenský zákon a jeho subjektivní vědecké zobrazení v podobě nějaké poučky. Mnohým se (možná neuvědoměle) jeví zákony ve formě konsensu předních teoretických autorit ("ekonomie učí, že...") a nikoli jako objektivní, na vůli a vědomí jednajících subjektů nezávislé, opakovatelné, nutné souvislosti mezi věcmi a jevy.

Politické příčiny odmítání (obcházení, ignorování) pracovní teorie hodnoty souvisí s gnoseologickými. Dialektická metoda myšlení zplodila marxismus a stala se pro jeho odpůrce nepotřebnou veteší, ke které se vracejí jen neradi a v okleštěné podobě (příkladem může být novohegeliánský přístup Francise Fukuyamy, jenž ovšem založil svoji koncepci historie nikoli na dialektice, nýbrž na Hegelově výroku o konci dějin v podobě liberálního kapitalismu, který je s ní v rozporu). Zdůvodnil-li Marx pomocí pracovní teorie hodnoty podstatu kapitalismu a pomocí zákonů a kategorií dialektiky i jeho nutné vystřídání vývojově vyšším typem společnosti, je logické, že obhájci kapitalismu hledají jiná možná vysvětlení společenskoekonomických jevů a tudíž i jinou metodologii. V tomto úsilí nalézají řešení řady problémů, objevují dílčí zákonitosti, prohlubují ekonomické poznání. To jim nelze upřít a proto "správný marxista" tyto výsledky přijímá a začleňuje do své obecnější koncepce. K vyvrácení pracovní teorie hodnoty však ani v důsledku tohoto teoretického úsilí nedošlo (a podle mého názoru ani dojít nemůže) a hospodářská praxe musí tuto obecnou ekonomickou zákonitost chtěj nechtěj respektovat.

Čili, pánové ekonomové, proč se skrýváte za abstraktní obecno, nejste si jisti tím, co tvrdíte?