Skupina těchto vědců se má sejít v září k vypracování konkrétního pracovního plánu, který bude garantovat fundovanou nezávislou studii k tomuto tématu. Ta bude financována  z peněz ministerstva a některých vědeckých nadací. Do tří až pěti let by tak mělo  vzniknout  několikasvazkové dílo, obsahující období nejméně do šedesátých let minulého století. Rozhodujícím faktorem pro úspěšnost práce komise by pak mělo být otevření archivů Zahraničního úřadu, které byly dosud velmi těžko přístupné.  Pro německé historiky, kteří se již v minulosti chtěli zabývat průnikem bývalých členů nacistické strany do diplomacie, pod různými záminkami nebylo umožněno do nich nahlédnout a pokud se tak snažili, museli studovat personální akta až v USA, kde byly k dispozici jejich kopie z let 1933-45. Podle jejich vyjádření byla tak prováděna politika zakrývání zločinů hitlerovské diplomacie.

Podnětem k Fischerovu rozhodnutí bylo zveřejnění tradiční posmrtné vzpomínky v interním časopise úřadu v roce 2003 na generálního konzula ve výslužbě Franze Nüssleina, ve které bez vysvětlení byla zaznamenána "desetiletá internace v Československu". Teprve když  jeden z bývalých pracovníků úřadu zaslal dopis o jeho činnosti za války v Protektorátu Čechy a Morava, vyplynulo, že pracoval jako vrchní státní návladní v úřadu říšského protektora za Reinharda Heydricha, kde měl účast na četných válečných zločinech. V roce 1945 byl pak Nüsslein vydán Američany československým úřadům, kde byl odsouzen k dvaceti letům žaláře. Zřejmě na ministerstvu zahraničí při jeho instalaci vládlo tehdy přesvědčení, které vyjádřil u nás tak často vydávaný kontroverzní britský historik David Irving, že si Češi "začali vážit stavu pax teutonica, který Heydrich zavedl v roce 1941", kdy si svými opatřeními "získal srdce českých dělníků" natolik, že na Václavském náměstí "demonstrovali proti jeho zavraždění v roce 1942". Vždyť jeho vdově byla potvrzena po vzniku Spolkové republiky důstojnická penze, protože kromě hodnosti SS-Obergruppenführera byl Heydrich též generálem policie "padlým v boji". To, co bylo však ještě únosné v padesátých a šedesátých letech minulého století, to bylo pro vládu Gerharda Schrödera nepřijatelné. Po tomto případu byla vydána vnitřní směrnice, že nesmí mít místo v interním časopise úřadu žádná vzpomínka na bývalé členy nacistické NSDAP.

Celá aféra však vypukla po smrti Krapfa, který byl nejen členem NSDAP, ale i SS, a proto nebyla věnována jeho činnosti na ministerstvu žádná posmrtná vzpomínka. V jeho případě nešlo o ojedinělý případ, protože většina pracovníků Zahraničního úřadu v nacistické éře byla členy Hitlerovy strany. Mnozí z nich byli povoláni do nově vzniklého ministerstva zahraničí po vzniku Spolkové republiky v roce 1949, což se stalo v padesátých letech kontroverzním diskusním případem. Teprve v roce 1961 bylo jedenáct bojovníků proti nacismu mezi diplomaty uctěno deskou s jejich jmény, umístěnou u vchodu Zahraničního úřadu v Bonnu. V roce 1995 byla deska obohacena o jméno dalšího diplomata Rudolfa von Scheliha, na jehož osud upozornila kniha bývalého velvyslance Ulricha Sahma. Ministr zahraničí Fischer pak v minulém roce ve svém úředním sídle v Berlíně pojmenoval zasedací sál jménem Fritze Kolbeho, který za II.světové války nabídl své služby jako pracovník hitlerovské diplomacie Američanům. Je symptomatické, že nebyl po válce přijat na Ministerstvo zahraničí mladé Spolkové republiky, ač se o to snažil.

V březnu letošního roku kolem celého problému poválečného diplomatického sboru vypukl otevřený boj pracovníků ministerstva s jeho šéfem Fischerem, který v té době byl navíc oslaben aférou kolem udělování víz v postsovětských zemích. Byl vykreslen jako bývalý pouliční rváč s policií v době svého mládí, kdy se účastnil protivládních demonstrací, který nyní útočí na poválečný konsens Konrada Adenauera integrovat bývalé příslušníky NSDAP, kteří se vzdají nacistické ideologie. K tomu sloužila diskuse kolem případu Krapfa, který zůstal v diplomatických službách i po převzetí funkce šéfa Zahraničního úřadu Willy Brandtem, který jako aktivní příslušník protinacistického odporu v polovině šedesátých let poslal do důchodu řadu diplomatů pro jejich aktivity za nacistického režimu. Pod tímto tlakem Fischer částečně ustoupil, když vydal pokyn, že v interním časopise úřadu je možno v budoucnosti zveřejnit jména mrtvých s nacistickou minulostí, ale bez nekrologu.

S tímto postupem však vyjádřilo nespokojenost téměř osm desítek pracovníků ministerstva v čele s velvyslancem Frankem Elbem z Bernu. Ten ve svém dopise ministrovi vyjádřil rozhořčení nad tím, jak se zachází s minulostí Krapfa, která se "řeší byrokratickým přístupem", opírajícím se o příslušnost k NSDAP. "Zřejmě se neučinily žádné úvahy, zda v dalších jednotlivých případech při dodržování takto tuhého myšlení nemůže dojít k nespravedlivostem". Velvyslanec ve Švýcarsku a Lichtenštejnsku Elbe pak s odvoláním na případ Krampfa prohlásil, že tento postoj vede k hluboké roztržce uvnitř ministerstva, když navíc označuje ty "kolegy, kteří se vyslovují pro uctění, jsou diskreditováni jako nacističtí sympatizanté, čímž se tento příkop ještě více prohlubuje". Poté, co dopis byl zveřejněn v německém tisku a stal se věcí veřejnou, Fischer Elbeho odvolal a nyní se rozhodl vytvořit vědeckou komisi, která konečně šedesát let po válce posoudí úlohu nacistické diplomacie, jejíž šéf Joachim von Ribbentrop byl popraven na základě rozhodnutí Norimberského tribunálu v roce 1946. Současně pak má objektivně posoudit, jakou úlohu hráli jeho pohrobci v západoněmecké diplomacii, kam byli přijímáni podle zásady, že i u ostatních Spojenci poražených zemí jako Itálie a Japonska byli do diplomacie převzati dokonce všichni úředníci. Zdali se připravovaná práce bude zabývat i diplomatickým sborem druhého německého státu - NDR, je zatím otevřenou otázkou, faktem však zůstává, že jediný jeho pracovník nebyl po sjednocení přijat do služeb Zahraničního úřadu.

Prameny:

ZDE Bundesregierung