Psycholožka a sexuální terapeutka Laurie Benitová prohlásila, že patogenní změny na pohlavních orgánech, které vznikají při stárnutí, vytvářejí podklady pro chirurgickou estetiku. Chirurgie se tak stává důležitou součástí psychoterapie. Paní Benitová ale dodala, že se příliš zdůrazňují různé výhody zúžování pochvy a ztenčování stydkých pysků, ale neuvádějí se rizika jako je krvácení, infekce, ztráta citlivosti, jizvy, bolest způsobená poškozením nervů a dokonce znetvoření orgánu. Profesorka Virginia Braunová z Aucklandské univerzity doporučila, aby se přestalo s chválou chirurgických zásahů podle požadavků pacientek jakožto něčeho absolutně vynikajícího, co jim přinese trvalé uspokojení. Citovala při tom řadu lékařských případů z Austrálie, Nového Zélandu, Kanady, Spojených států a Británie

S požadavky na "pochvu na míru" přicházejí za chirurgy nešťastné ženy, které nejsou spokojeny se svým současným stavem, protože jim prý nedovoluje plné využití sexuálního potenciálu. Chtějí pochvu zúžit a dát pyskům "mladší vzhled". Profesorka Braunová dodala, že je na takové operace vytrvalá reklama, jejímž cílem je silně rozšiřovat požadavky na chirurgy. Ženy přinášejí do ordinací ústavu nazývaného "Laser Vaginal Rejuvenation Institute of Los Angeles" pornografické časopisy a žádají, aby jim byly upraveny jejich pohlavní orgány přesně podle toho, co o nich v těch časopisech čtou. Technička Lisa Thorsonová od firmy "Global Med Technologies" má stejné zkušenosti - ženy ukazují obrázky z časopisů a chtějí "totéž". Tato firma měla svůj kiosk na kongresu, aby mohla předvádět gynekologům, jak se takové operace provádějí. Zájem o kurzy je prý obrovský. Paní Thorsonová sdělila, že pacientkami firmy jsou většinou ženy ve věku od 30 do 50 roků, které chtějí vypadat "perfektně". Ona sama má ale v některých případech pochybnosti a domnívá se, že některé ženy přicházejí jen proto, aby uspokojily svoje mužské partnery. Nač je operace přijde? Na 3 až 7 tisíc amerických dolarů. Upozornila, podobně jako předchozí odborníci, na zdravotní i psychická rizika. Žádná chirurgie, ať je sebenákladnější a sebesložitější a týká se omlazení tváře, pěknějšího tvaru nosu, odstranění přebytečného tuku (liposukce) nebo zušlechtění pohlavních orgánů, nepřináší trvalé uspokojení, není-li ho nespokojený člověk schopen. Paní Benitová řekla: "Jakmile si zvyknete na nový vzhled - co potom? Přijde další nespokojenost a další operace?" (Ačkoliv se v tomto článku neobjevilo jméno známého zpěváka Michaela Jacksona, který prodělal spoustu plastických operací, jeho jméno vytane každému čtenáři na mysli, protože dnes nevypadá lépe - spíš hůř - než před chirurgickými zásahy).

"Nejsou to jen ženy, které se dožadují plastických operací na svých pohlavních orgánech. Muži se cítí jako podřadní ve společnosti, kde se penis stal téměř modlou", řekl kalifornský chirurg Alexander Krakovsky. Ve své přednášce ukázal, že jsou rozměry pohlavního údu opravdu považovány za "nesmírně důležité". Předvedl diagramy a snímky implantátů, jejichž úkolem je úd rozšířit a prodloužit. Prodloužení se dosahuje i chirurgicky našitím svalů, které penis drží, přímo na stydkou kost. "A přece není řada pacientů nikdy spokojena", sdělil pan Carlos Moreira z kliniky "Masters Clinic" v Uruguaji. Jeho postup nevyžaduje chirurgického zásahu. Pacient si upevňuje jeho přístroj na úd každý den na dobu 8 hodin a nosí jej tak po dobu až 10 měsíců. Pan Moreira ale řekl, že asi 15% pacientů, kteří požadují úpravu svého pohlavního údu, jsou zcela normálními muži a žádnou úpravu nepotřebují. Měl jednoho pacienta, který měl od přírody velký úd a ten se mu prodloužil o dalších 6 cm po pouhých 4 měsících "terapie" - narostl mu delší než co přístroj dovoloval - a při tom nebyl pacient s výsledkem dostatečně spokojený.

Řada lidí s naprosto odlišnými zdravotními problémy by si snad přála mít starosti nespokojenců s nedostatečně tvarovanými pochvami, stydkými pysky či penisy. Patří k nim lidé, kteří i v Kanadě čekají dlouhé týdny za zahájení radiační terapie nebo chemoterapie po diagnóze rakoviny nebo čekají dlouhé měsíce na výměnu kolenních a kyčelních kloubů zatímco polykají tabletky proti bolestem. Dokud člověk jen čte o utrpení druhých lidí, má sklon dávat nejrůznější rady, co "by se mělo". Jakmile se stane jedním z trpících, vidí, že takové rady jsou naprosto bezcenné. Čeká a čeká a má-li štěstí (jako třeba v případě čekání na transplantaci srdce, plic nebo jater), tak se i dočká. Český čtenář má patrně sklon domnívat se, že jinde je lékařství pokročilejší a péče pečlivější. Měl jsem letos možnost sledovat, jak proběhla pooperační péče po výměně kyčelního kloubu u prostých občanů v České republice a v Kanadě. V České republice byli pacienti po 5-6 dnech strávených v nemocnici přesunuti ambulancemi do některého rehabilitačního střediska, kde bylo postaráno o jejich stravování i nocleh a denně o ně pečovali fyzioterapeuti. Po 3 týdnech takové péče chodili za pomocí holí a byli předáni do domácího ošetřování. V Kanadě byli pacienti předáni do domácího ošetřování 4-5 dní po operaci a bylo na jejich svobodné vůli, kde si najdou fyzioterapeutickou péči a jak se budou do ordinace dopravovat. Většinu mých známých vozili autem jejich rodinní příslušníci kdežto jedna stará osamělá paní se dávala dopravovat taxíkem. Po operaci není pochopitelně ani pomyšlení na hromadnou městskou dopravu. Za každou půlhodinovou péči se platí v Kanadě kolem 50 dolarů a k tomu je zapotřebí připočítat poplatek za parkování. Jistě není třeba připomínat, že jak u bytu pacienta tak i u fyzioterapeutické ordinace jsou vždycky nějaké schody a že nastupování a vystupování z osobního auta je pro takové pacienty bolestivé ještě dlouho po operaci.

Když jsem takto srovnával českou situaci s kanadskou, zeptalo se mě několik zdejších žen (které měly početní převahu nad muži), zdali bych nechtěl pomoci založit podobné fyzioterapeutické středisko "podle českého vzoru". To bohužel nemohu, ale aspoň bych si přál, aby si čeští občané uvědomili, že mohou být se svou situací spokojenější než Kanaďani, přestože právě ti se domnívají, že mají všechno "nejlepší na světě".