Těžko uvěřit, když záměr poděkovat těmto antifašistům avizoval téměř na každém kroku sám premiér. Ostatně snaha, aby naše zákonodárné orgány, byť se značným opožděním poděkovaly odpůrcům nacismu, kteří s námi do roku 1938 sdíleli společnou vlast, rozhodně není novinkou. O její současnou renesanci se do značné míry zasloužila paní Alena Wágnerová. Od konce šedesátých let žije v Saarbrückenu a kromě záslužné literární práce, týkající se například Mileny Jesenské, věnuje se už téměř dvacet let osudům, vzpomínkám a současným postojům někdejších tzv. sudetských Němců.

Počátkem letošního dubna uveřejnila v Lidových novinách příběh paní Marie Machnigové, dnes již osmdesátileté dcery Otty Halka, rolníka, jehož rod hospodařil na Krnovsku od 17. století, v letech předmnichovské republiky poslance československého Národního shromáždění za Svaz německých zemědělců. Když se valná část Němců žijících v našem pohraničí přiklonila k hnutí Konrada Henleina, směřujícímu k rozbití republiky, zmocnil se Svazu německých zemědělců Gustav Hacker a v březnu 1938 ho sloučil s Henleinovou stranou. Následoval mnichovský diktát a zábor pohraničí, po němž Němci, jimž byla demokratická republika bližší než nacistické Německo, za své smýšlení draze zaplatili. A lépe nebylo ani po květnu 1945, protože pro nové osídlence byli i němečtí antifašisté pouhými Němci. Rodina Otty Halka nebyla sice donucena k odsunu, její noví sousedé a také místní úřady ji však považovali za druhořadé občany, a tak se po roce 1948 se raději vystěhovala do Německa. S sebou si Otto Halke vezl i rodinou relikvii -- tužku, jíž jako poslanec odevzdal v prezidentských volbách svůj hlas pro T. G. Masaryka. V novém domově nebyla sice německá národnost znamením hanby, ale ani zde se protinacistické zásluhy příliš necenily. Zatímco Otto Halke dožil v Bavorsku jako opravář jízdních kol, Gustav Hacker, který Svaz německých zemědělců převedl do Henleinovy strany, se stal hesenským ministrem zemědělství.

"Příběhem zhrzené lásky" nazvala Halkova dcera příběh své rodiny. Její vztah k demokratickému Československu, znásobený postoji vlastních krajanů, byl silně citově zakotvený a čas na něm mnoho nezměnil. Tato rodina stejně jako jejich přátelé odmítá požadavky Sudetoněmeckého krajanského sdružení na zrušení tzv. Benešových dekretů, jeho představu o zřízeni Centra proti vyhánění a nesouhlasí ani s německými poslanci Evropského parlamentu, kteří hlasovali proti členství ČR v Evropské unii. Československou republiku, přestože jejich lásku neopětovala, považovali za svůj stát -- a byl to dobrý stát! Kdykoli slyšíme českou hymnu, stojíme v pozoru.

Příběh rodiny někdejšího československého poslance Halkeho není barvotiskově upravený, spíš zdrženlivě podaný. Byly i osudy krutější: Členy Republikánské domobrany, československé občany německé národnosti, kterým se nepodařilo rychle odejít do exilu, předaly úřady druhé republiky říšským nacistům a ti je houfně posílali do koncentračních táborů. Nepřežily jich tisíce, včetně stovky uvězněných duchovních. Někteří odpůrci nacismu, kteří se po válce do svých domovů vrátili, stali se vzápětí obětmi divokého odsunu, ty ostatní čekal úděl podezřelých a bezprávných, takže se časem raději sami vystěhovali.

Při pětašedesátém výročí konce druhé světové války se vědomí tohoto našeho historického dluhu oživilo, a tehdy čtyři čeští občané udělali, co bylo v jejich silách: Napsali návrh textu, jímž by obě komory našeho parlamentu měly vyjádřit své poděkování někdejším českým občanům, kteří se nejdříve z nás všech postavili hitlerovskému nacismu, a předložili ho veřejnosti.

Vyslovujeme svůj dík a uznání -- stojí v návrhu petice -- těm našim někdejším spoluobčanům německé národnosti a jejich rodinám, kteří se během první republiky zasazovali o dobré spolužití Čechů a Němců, nepřipojili se k fašizujícímu henleinovskému hnutí a v roce 1938, v období ohrožení republiky a Mnichova, zůstali věrni československému státu a ideálům demokracie.

Text stručné petice je uveřejněn na webové stránce a je otevřen dalším signatářům. Připojený seznam občanů, kdo již petici podepsali, svědčí o tom, že se noví příchozí ocitnou v dobré společnosti.

Proč to všechno? Osobní podíl na poválečných křivdách, při nichž pouhá národnost znamenala víc než viny či naopak zásluhy, má sotva někdo z nás. Stejně tak dnešní morální ocenění sotva dolehne k lidem, jimž bylo třeba poděkovat už za jejich života. Od časů, k nimž se takto vracíme, uběhlo příliš mnoho let. Naše dnešní poděkování mohou ocenit už jen potomci oněch antifašistů, kteří se mezi prvními postavili do cesty hnědému moru ohrožujícímu Evropu, -- a má pro ně význam. Důležité je také pro nás a pro představu, již o nás mají a budou mít naši sousedé: přes dlouhé zabloudění a složitý vývoj, který naše poznání odložil až do druhé či třetí generace, nezapomínáme a jsme zavázáni vděčností každému, kdo při nás stál v těžké době.

Povážlivou až po hranici tragédie by se tato kauza morálního ocenění stala tehdy, kdyby měla rozdělit naši společnost na dva tábory, nazvěme je třeba nostalgiky a smířlivce. Kdyby měla oživit národovce, vyjadřující své vlastenectví protiněmectvím, a ty z nás, kteří každé kritické nahlédnutí do minulosti pokládají za návrh mimořádně nešťastný a nebezpečný, za riskantní otevírání Pandořiny skříňky -- abychom použili těch mírnějších výrazů, jimiž iniciativu poděkování odsoudil Václav Klaus.

Bez pozměňování smyslu této iniciativy, které nepochybně sleduje hledisko příštích parlamentních voleb, se ovšem ataky vůči ní neobejdou. Jen proto je třeba vysvětlovat a zdůrazňovat, že nejde o odškodnění části sudetských Němců, o žádné prolomení restituční hranice, jak myšlenku morálního ocenění do jazyka dobře srozumitelného části české společnosti překládají mluvčí ODS. Tvrdí-li například stínový ministr zahraničí Jan Zahradil, že politik, který na české straně začne otevírat minulost, dostává naši zemi do defenzívy a pod potenciální politický tlak, lze jen pochybovat o sebevědomí jednoho z předních zastánců nedotknutelné suverenity. Nic z toho, co veřejně vyslovíme na adresu dnes už zapomínaných odpůrců hitlerovského národního socialismu, nemůže demokratická Evropa chápat jako podnět k  diskusi o otázkách, které již uzavřela česko-německá deklarace na konci devadesátých let. Odpor předáků Sudetoněmeckého krajanského sdružení proti ocenění demokratických zásluh je odporem proti budoucnosti, ve které už není místo pro vznášení nových nároků a požadavků. Motivaci předáků Krajanského sdružení lze pochopit, proč je však konstatování výsledné příbuznosti ODS s jejich odmítáním tohoto gesta označováno za Paroubkovu mimořádnou drzost?

Nejde však ani o prezidenta, ani o premiéra. Tento spor, který dozajista ještě neskončil, není třeba perzonifikovat, zato je třeba dbát, aby nerozděloval naši společnost na dva protichůdné tábory a aby se nestal předvolebním tématem. Byla by to úlitba myšlenkové zaostalosti, spor, který se zpovzdálí musí jevit jako kocourkovský, faktické pokračování dlouholeté totalitní praxe, nařizující ani slovem nezpochybnit a ani slovo nepřidat k tomu, co se před lety stalo. Takový návrat z jedenadvacátého století do názorové výbavy odpovídající polovině století minulého byl by pro nás všechny špatnou a smutnou vizitkou.