Kritika první - konkurence a vězňovo dilema

Začnu tím nejkontroverznějším, ale také nejzajímavějším a nejnovějším. Je to několik měsíců, co jsem se dozvěděl o práci australského ekonoma Steve Keena. Keen argumentuje, že v rovnováze je cena vždy stejná, nezávisle na tom, kolik firem na trhu je. Tedy, jinými slovy, cena při konkurenci by se měla vyrovnat ceně monopolní (tedy ceně, která je dána pouze poptávkou). Ačkoli to má zatím jenom na jednoduchém modelu, a samozřejmě předpokládá perfektně racionální chování a přístup k informacím, jistě je zřejmé, o jak radikální kritiku jde. Když jsem to viděl poprvé na jeho stránkách [1], nevěřil jsem tomu, ale přečetl jsem si pak jeho článek [2], a jsem naprosto přesvědčen, že je to správně (a nejen já - vůbec je podezřelé, že lidé mimo ekonomii - například fyzici a biologové - to snášejí daleko lépe než ekonomové samotní). Mimochodem - ten 8-stránkový článek (aspoň matematicky vzdělaným lidem) objasní řadu věcí lépe než většina učebnic.

Pokusím se nastínit, o co běží. Tak nejprve vyvrací obvyklou argumentaci, totiž že v konkurenci žádná firma nemůže změnou své produkce sama ovlivnit cenu (nebo, lépe řečeno, že tento efekt lze zanedbat), a přitom jako celek firmy cenu ovlivňují. Tyto dva předpoklady jsou v logickém rozporu, jak je zcela zřejmé, pokud se pojmy správně (tj. matematicky) definují (nechci matematicky neerudované čtenáře nudit, ale pokud definujeme celkovou produkci jako součet produkcí jednotlivých firem, pak samozřejmě derivace ceny - křivky poptávky - podle celé produkce i podle produkce každé jednotlivé firmy jsou jako funkce totožné). A zanedbat to nelze, protože pak by šlo o v matematice zakázané částečné limitování. Ke sporu lze pak dojít více způsoby. Tato chyba zjevně přetrvala více než 100 let, a ještě přetrvává ve všech učebnicích, než byla (podle mého soudu) zde opravena.

Důsledkem opravy této chyby je, že firmy (i za konkurence) maximalizují své zisky tehdy, pokud nastaví společně monopolní cenu. A celá situace je pak podobná iterovanému vězňově dilematu v teorii her. Ačkoli Keen to takhle explicitně nepoužívá, jako to udělám já, ukazuje na počítačovém modelu, že mu to opravdu funguje (ovšem má to podloženo i empirickými argumenty).

Malá odbočka pro ty, co neznají vězňovo dilema: To je takový model různých častých situací. Nejprve tzv. klasické vězňovo dilema. Jsou 2 pachatelé, a chytí je. Mají každý (zvlášť) na vybranou, zda toho druhého zradit a svědčit proti němu, nebo s ním spolupracovat, a mlčet. Pokud oba mlčí, dostanou oba jen krátký trest. Pokud pouze jeden zradí druhého, toho co zradí pustí a druhý dostane těžký trest, a konečně, pokud oba zradí, dostanou oba solidní trest tak někde mezi. Důležité je, že jejich rozhodnutí je nezávislé a nastává jenom jednou. Paradox je, že pokud oba jednají racionálně, pak je nejvýhodnější zradit (situace je symetrická, a zradou si vždy polepší, ať už druhý vězen volí jakoukoli strategii), ačkoliv kdyby oba spolupracovali, byli by na tom nakonec lépe. Ještě zajímavější paradox se projevuje v tzv. iterovaném vězňově dilematu, což je vlastně stejná situace, akorát jsou jí oba hráči vystaveni opakovaně po libovolný nebo předem neznámý počet kol. Pak totiž začne být spolupráce atraktivní - pokud vás totiž protihráč zradí, můžete mu to "oplatit" v dalším kole, a tím to "vždy zradit" přestává být výhodné. Tento výsledek (který byl intuitivně znám už dávno) byl formulován ve slavné práci [3]. Další informace k tomuto tématu lze nalézt na [4].

V tom Keenově modelu se projevuje právě iterované vězňovo dilema tím způsobem, že firmy mohou snížit cenu, aby dosáhly většího podílu na trhu, ale na úkor zisku všem firmám. Na to ostatní firmy budou reagovat opět snížením ceny, a tím se postupně zhorší celá situace (pro firmy). Ovšem pokud na tento model aplikujeme racionální řešení iterovaného vězňova dilematu (a jsou k tomu dva důvody, jeden je, že se celá situace opakuje ve více krocích, druhý je trochu složitý na slovní vysvětlení, souvisí s tím, že firmy mohou cenu měnit v malých krocích), vyjde nám, že firmy budou spolupracovat a nakonec nastaví monopolní cenu. Ještě jedna věc je na tom pěkná, a to, že ty firmy se nemusí žádným způsobem jinak domlouvat, stačí jim prostě znát tu "tržní" cenu.

Samozřejmě, celý ten model má své limity, ale osobně se domnívám, že Keenova práce krásně vysvětluje například to, proč si české banky nechávaly platit poplatky, ačkoli je mezi nimi konkurence. Také to zdůvodňuje existenci antimonopolního úřadu. Je ovšem řada důvodů, proč se firmy mohou chovat iracionálně a navzájem si konkurovat, a navíc, v některých případech se může změna ceny v důsledku posunu poptávky vykládat jako důsledek konkurenčního chování. Proto je těžké to vždy zdůvodnit na základě pozorování (je to asi něco podobného jako ten padající kámen, jehož rychlost nezávisí na hmotnosti) - jinými slovy, ten model říká, co se děje v rovnováze, a nikoli mimo ni.

Ještě podotknu, že kdyby ta Keenova teorie platila, byla by například privatizace zdravotnictví velmi nebezpečný nápad, protože, máme-li veřejná zdravotnická zařízení, co mají nastavenou cenu na výrobní náklady, a tím vytvářejí silný tlak na soukromá zdravotnická zařízení (vlastně je zrazují v tom výše uvedeném smyslu). Pokud ovšem veřejná zařízení zcela zrušíme, odstraníme tento "iracionální" prvek, a soukromá zdravotnická zařízení náhle zvýší ceny tak, jak jim poptávka dovolí, což bude hodně, je-li zdraví to nejdůležitější, co máme.

Mimochodem, ono ukázat neudržitelnost představy, že může existovat ekonomika, kde všechny firmy prodávají zboží s cenou na úrovni svých nákladů, lze i jinak (varování: originální myšlenka). Představme si ekonomiku, kde jsou domácnosti a firmy, všichni jednají racionálně, a firmy prodávají své zboží s cenou rovnou svým nákladům (díky dokonalé konkurenci, ale je úplně jedno, jak to tam konkrétně mají zařízeno). Nyní, pokud náš model nerozlišuje žádným způsobem mezi domácnostmi a firmami (a to je i případ obecné ekonomické teorie), a racionální chování firem vede k nulovým čistým ziskům, pak i racionální chování domácností musí vést k jejich nulovým čistým ziskům. Ovšem to asi není úplně to, co bychom si přáli, protože pak by neexistovala žádná spotřeba.

Kritika druhá - nedokonalé informace

Již od 70. let je známo (viz [5]), že pokud spotřebitel nemůže rozeznat podvodníky na trhu (jinými slovy, nemá úplnou informaci), pak ti podvodníci vyhrají nad těmi poctivými. Téměř celá ekonomická teorie předpokládá úplně informace. Možná je to otázka spíš právní než ekonomická, ale nechápu, proč ekonomové nejsou pro úplné zrušení obchodního tajemství, jestliže tak narušuje tržní chování? Proč nemohou lidé vědět například kolik přesně stojí výroba té které věci? Zajímavé je, že například banky takový systém mají, na detekci dlužníků. Proč ho nemohou mít i obyčejní lidé na detekci nepoctivých podnikatelů? Opravdu se někdo pak diví, že o nich lidé nemají valné mínění, pokud nedokáží poznat ty poctivé?

Speciálně, co mi vadí, jsou pojišťovny, které nemají oddělené hospodaření s penězi na pojištění a na svůj vlastní provoz (možná se pletu, ale aspoň mi to tak připadá, jinak by si těžko stěžovaly, že jim v důsledku nějakých katastrof klesají zisky). Pak samozřejmě z celkové ceny pojištění nepoznáte, jestli jde o solidní pojišťovnu s nízkými náklady, nebo o obskurní, která vám uměle zvýší riziko a sobě zvýší zisk. A ještě - je to skutečně jenom náhoda, že mluvit o výši platu se považuje za společensky nevhodné?

Možná někdo namítne, že kdyby se kupující rozhodoval nejenom podle ceny zboží, ale i například výrobních nákladů, pak by to bylo složité, a právě výhodou trhu je, že toto odstraní. Ovšem podle mého soudu jde o kruhový argument: Máme-li úplné informace, pak trh funguje dokonale a můžeme se rozhodovat podle ceny. A stačí-li nám cena, další informace nepotřebujeme.

Kritika třetí - časový horizont

Chci-li učinit nějaké optimální rozhodnutí, musím si nejprve určit, pro jaký časový horizont má být optimální. Ten časový horizont nelze nijak objektivně zvolit. Speciálně, musím se rozhodnout, kolik spotřebuji dnes a kolik si nechám na zítra a další dny (tj. kolik uspořím a ideálně investuji). Budu se chovat jinak, pokud budu uvažovat pouze rok dopředu a pokud budu uvažovat třeba 10 let dopředu. Ovšem, protože to nelze objektivně zvolit, jde o čistě subjektivní volbu. Tedy říkat o něčem, že je to efektivní rozhodnutí, aniž bychom uvedli ten časový horizont, je nesmyslné (ovšem pokud ekonomové mluví o efektivitě, pak obvykle myslí Pareto-efektivitu, která ovšem dovoluje řešení pro všechny časové horizonty, a tím nám nedává vlastně žádný návod). Takže například, pokud nějaký ekonom vystoupí a prohlásí, že se budeme mít nejlépe, pokud budeme mít co nejvyšší růst, jde vlastně o normativní tvrzení, protože bychom samozřejmě mohli mít vysoký růst, ale na úkor dnešní spotřeby.

Dále mám problém s tím, že se mlčky předpokládá, že všichni mají ten časový horizont nastavený stejně. Pokud ne, mám pocit, že nikdo neví pořádně co se vlastně stane, ani jakým způsobem se určí časový horizont, podle kterého je konečné využití zdrojů optimální (pokud to vůbec pak z nějakého pohledu optimální je). Existuje práce ze 70. let (bohužel neznám citaci), kde se ukazuje, že pokud jeden stát více investuje a druhý více spotřebovává (oba uvažují racionálně, ale ten první v delším časovém horizontu), pak i když mezi nimi bude existovat volný obchod, pak ten první stát, i pokud byl na tom na začátku hůře může nakonec skončit výrazně lépe než ten druhý. Jeden z důsledků je, že volný obchod vždy nestírá rozdíly mezi státy (nebo jinými subjekty).

Další důsledek je, že zahraniční investice mohou být pro cílový stát výhodné z krátkodobého hlediska, ale ne dlouhodobě - záleží na časovém horizontu, jaký se používá. Podstatné je, že je nesmyslné vnucovat státům volný obchod, pokud mají jiné časové horizonty - například taková Čína uměle upírá lidem spotřebu (tím že jim nedovoluje odbory a podobně), tedy má vlastně dlouhodobější časový horizont než Evropa, a je tedy nesmyslné mít s takovým státem volný obchod, pokud by ten rozdíl nevyrovnal jiný faktor, například Evropské investice do Číny.

Kritika čtvrtá - rovnováha

Ekonomická teorie vesměs předpokládá rovnováhu. Ovšem reálný svět je silně nerovnovážný, a ty výsledky za takových podmínek přestávají celkem platit (a co je horší, nikdo neví, čím to vlastně nahradit). Můj osobní příklad: Zajímalo mě chování jednoduchém trhu tří skupin - výrobce, distributor a spotřebitel (v učebnicích bohužel žádnou podobnou diskusi nenajdete, ačkoli je to celkem triviální otázka, kterou si podle mého soudu musí položit mnoho studentů). Steve Keen mi sdělil (ale moc jsem tomu vysvětlení nerozuměl), že lze poměrně jednoduše dokázat, že takové situace jsou nestabilní (a tedy vedou k nerovnováhám), a že přestože to bylo ukázáno již v 60. letech, ekonomové to tak nějak ignorovali. Chci na tom ilustrovat, že pokud lze nalézt takový jednoduchý problematický případ, pak je aplikace rovnovážných teorií na celé ekonomiky úplným nesmyslem.

Kritika pátá - agregátní veličiny

V první kritice jsem uvedl logický rozpor v předpokladech, a to není jediný příklad v ekonomické teorii (zejména makroekonomie je z tohoto hlediska úplné minové pole). Neznám příliš detaily, ale dalším takovým příkladem je pojem kapitálu, který je v podstatě na nic, protože nelze určit jeho cenu, na což poukázal Piero Sraffa (viz [6] - opět, v učebnicích se o tom nepíše). Z mého pohledu to rozhodně vrhá ošklivé světlo i na ostatní agregátní veličiny a závěry z nich učiněné.

Ačkoliv to nesouvisí s předchozím odstavcem, souhlasím s námitkami proti HDP, ale chápu, že zkonstruovat takový ukazatel může být těžké. Jenom idea - zkusil někdo se zeptat normálních lidí, co vlastně chtějí, a sestavit ukazatel pokroku na takovém základě? Co se mi nelíbí je automatický předpoklad exponenciálního růstu (který zřejmě vyvěrá ze zlozvyku označovat přírůstek HDP v procentech), a souhlasím s Andrejem Sabličem ohledně nesmyslnosti tvrzení o vývoji Slovenské ekonomiky. A vůbec - napadlo už někoho, že "hospodářské cykly" jsou jenom artefakt růstu pomalejšího než exponenciálního?

Kritika šestá - nedostatek sebereflexe

V zásadě, občasné logické rozpory a suverénní užívání velice silných předpokladů nejsou pro vědu nepřekonatelný problém; skutečný problém v ekonomii je, že ačkoli řada výše zmíněných kritik je známa, ekonomové a učebnice to většinou nereflektují a nejsou ochotni vzdát se chybných teorií (čest výjimkám). To je příznak pseudovědy. Když by se ovšem výše uvedené kritiky plně uznaly, nezbylo by z ekonomie prakticky nic použitelného (kromě ekonometrie a finanční matematiky, to jsou solidní disciplíny). Ovšem podle mého soudu je lepší žádná teorie než špatná.

Ekonomové by se měli vzdát postmoderní myšlenky o různých ekonomických směrech, a používat více solidní matematiky, i v učebnicích. Chápu, že to může bolet, ale matematika je skvělý nástroj k hledání logických chyb, protože tvrzení na desítky řádek slovy lze často formulovat na několik řádek matematických vzorců. Také by měli odstranit některé specifické výrazy a nahradit je obecně používanými (proč nepsat místo "mezní" prostě "derivace v bodě"?). Přidat na příkladech jednoduchých systémů a pomocí nich vysvětlovat, proč to či ono je racionální.

Odkazy:

1. matematické vysvětlení, osobní stránky Steve Keena

Autor je matematik