Znamená totiž nejen nad-, nej-, ale také výše, či nadměrně, mimořádně ale dokonce, jde-li například o vlastnosti objektu, významově poslední možnost. Užitím tohoto termínu ale jeho autor v souvislosti s Evropskou Unií evokuje v posluchačích především význam "nadstátu". Jenomže to je vrcholně zavádějící.

Unie obecně není NADSTÁT, ale VELKOSTÁT. A to je zásadní rozdíl. Unie není jakýmsi hierarchicky "nadřízeným" pro své členské státy, ale pouze jejich spolčením za účelem zvýšení jejich účinnosti v mezinárodním veřejném prostoru. Jde o reálný pokus snažící se vytvořit nový systém, který je funkčně vlivnější než by byl součet účinků jednotlivých členů tohoto systému. Klaus již za svého vládnutí podepsal protokol o přičlenění k EU a dokonce bez jakýchkoliv výjimek. Pokud si při tom představoval, že mezinárodní účinnost EU bude pouhým součtem vlivu jednotlivých jejích států, pak jednoduše nevěděl, co činí. Což by mimochodem nebylo poprvé.

Jeho současné odmítání jakéhosi nedefinovaného superstrátu je v mezinárodním kontextu zavádějící a v naší zemi matoucí. Vytvářet unii států, v mnoha případech spíše státečků, a nepředpokládat jejich společnou obranou, zahraniční a sociální politiku je buďto sebeklam, nebo jednoduše politická stupidita. A za sebe si troufám říci dokonce jenom bohapusté rozšiřování politických postů, na něž se automaticky váže nejméně destinásobek byrokratů a co je nejhorší, i lobbyistů. Pro občany všech zemí EU neměl její vznik představovat zvýšení počtu politických křesel a úřednických trafik. Podle zásad subsidiarity měly členské státečky postupně přesunovat pravomoci, které dokáže líp zajišťovat velkostát na něj a naopak to, co zase umí lépe realizovat regiony, tak tedy na ně. A rýsoval by se tak v dálce dokonce dlouhodobě prosazovaný ideál pana Klause: "Co nejméně státu".

Jiným slovíčkem z dílny pana prezidenta, které v poslední době zaujalo, je termín POSTDEMOKRACIE. Především proto, že jej užívá jako strašáka kolektivistické občanské společnosti, ničící svobodu individua. Kdo si však alespoň trochu bedlivěji přečte související texty, najednou objeví, že Klausovy vůbec nejde o svobodu občanů, ale o privilegium příslušníků profesních politiků na ničím a především nikým neohrožovaném rozhodování o věcech celého společenství. Pan prezident tedy i v tomto případě veřejnost mate. Tím, že se neobtěžuje definovat náplň svého pojetí předpony post- fakticky zamlčuje, že nejde vůbec o postdemokracii ohrožující svobodu jedince, ale o postzastupitelství občanstva "vyvolenými", pardon zvolenými politiky.

Lapidárně řečeno o začínající erozi zastupitelské demokracie.

Ta vznikla v dějinách pouze z ryze technických důvodů způsobených tím, že se všichni občané daného společenství fyzicky nemohli, i kdyby sebevíce chtěli, podílet na spolurozhodování o společných věcech. Což se ale začíná s příchodem informační éry zásadně měnit. Digitalizace médií se zpětnou vazbou v brzké době umožní, aby každý, kdo bude mít zájem, se mohl podílet na spolurozhodování. Což bude znamenat konec privilegií volených zastupitelů všech stupňů. A jak ukazují dějiny, nikdy, nikde a nikdo se svých privilegií nevzdal snadno, dobrovolně a dokonce bez odporu. Dá se tedy očekávat, že dnešní mocní, vlivní až vládnoucí, čili konkrétně politická vrstva, bude dělat všechno možné, aby dokazovala nezbytnost své existence, k čemuž určitě využije především nejen svého vlivu, moci, ba až nadvlády, ale dokonce i všemožných klamů.

Dva pojmy z novořeči pana Klause jsou jen malou ukázkou konzervativního myšlení v naší zemi. Konzervativního v tom špatném slova smyslu, kdy se z tradice konstruují umělé ideologie jakéhosi tradicionalismu, jímž se straší veřejnost pudově vzdorující každé změně. Je-li odmítání účinnější a při tom efektivnější EU pod rouškou superstrátu pouze rysem konzervativní omezenosti, pak vědomé strašení postdemokracií naplňuje hned dva rysy fašismu. Prosazuje samozvané elitářství ve skutečnosti neelit a za druhé zneužívá citového sepětí veřejnosti s demokracií, kterou falešně prohlašuje za ohroženou.