Převládá dojem, že premiér je v ofenzívě. V každém případě to byl on, kdo první vystřelil: zaútočil na prezidenta se zpochybněním jeho práva vměšovat se svébytně do zahraniční politiky, zvláště pokud jde o otázky Evropské unie. To, že tak předseda vlády učinil pár dní předtím, než Francie v referendu odmítla euroústavu, naznačuje, že pokud jde o téma a načasování neměl zrovna šťastný odhad. Veřejná konfrontace skončila dohodou o koordinaci vládní a hradní zahraniční politiky. Jenže úmluvu si každý vykládá po svém. A tak se vše vrátilo do starých kolejí. Koordinace je pouze technická a rozhodně neznamená subordinaci Hradu.

PREZIDENT POZVAL vládní i opoziční strany k diskusi o Evropské unii. Dostalo se mu odmítnutí, výsměchu i mlčení. Poznámky, že diskuse dávno probíhá či že by měla mít podobu televizních debat, svědčí o neporozumění prezidentské výzvě. Václav Klaus chtěl hlubší debatu o směřování politiky v EU, jejímž výsledkem by byl konsenzus vládních a opozičních stran v nejdůležitějších otázkách kolem Unie. Důvody, proč se prezident se zlou potázal, jsou dva:

• Na straně vládní koalice chybí porozumění pro potřebu konsenzu v evropské politice Česka. Koalice pracuje s krátkým časovým horizontem, nepotřebuje rozsáhlé strategie a průběžnou agendou si vystačí sama.
• V české politice chybějí profesionálové, kteří by byli zaujati velkými idejemi. Spor »Evropa států versus Evropa národů« většině politiků nic neříká. Kariéra v polistopadovém období takovéto rozjímání nepotřebovala, stačilo nadšeně volat, že chceme na Západ. Také v zázemí českých politiků lze jen zcela výjimečně nalézt lidi s mezinárodní zkušeností nebo se znalostmi mezinárodní problematiky. Vyhraje-li ve volbách ODS, je pravděpodobné, že se mnoho nezmění.

V takovéto situaci je hlubší diskuse o Evropě mezi politiky nemožná. Možné jsou jen reklamní televizní souboje zaměřené na diváky, nikoliv na podstatu problému. Na adresu prezidentské výzvy je však nutné dodat, že konsensus by se měl týkat hlavních zásad celé zahraniční politiky. Tedy nejen otázek Unie. Měl by zabránit tomu, aby se mezinárodní postavení státu neotřáslo pokaždé jenom proto, že shodou volebních náhod nastoupil do Strakovky nový premiér.

VÝZVOU K DISKUSI o Unii využil prezident oslabení pozic eurooptimistů u české veřejnosti po zmíněné prohře na referendu ve Francii. Jenže nepoukázal pouze na neschopnost většiny politiků levice hájit euroústavu. Vnesl do diskuse velice sporné motivy. Třeba tím, že používá argumenty o škodlivosti euroobčanství a potřebě hájit státní občanství - a to ve jménu individualismu. Každé občanství je přitom svého druhu kolektivismem lidí, společně vyznávajících určitý právní řád. Také obrana národních zájmů je obhajobou kolektivních práv. Tvrzení, že multikulturalismus zakládá terorismus, znamená úpravu pozice, kterou právě prezident hájil poukazováním na chyby v intervencionalistické politice některých mocností.

Bylo by dobré, kdyby právě Václav Klaus připomněl českým liberálům, že »myšlenka světa, který dospěl k trvalému míru absorpcí oddělených států do širokých federalizovaných skupin a nakonec i do jediné federace, není zdaleka nová. Byla ideálem téměř všech liberálů 19. století«. Prezident byl měl upozornit, že »federální princip je jedinou formou sdružené různých národů, která vytváří mezinárodní řád, aniž vnáší do oprávněné touhy národů po nezávislosti nevhodné napětí«. A že ve takovéto federaci »ústava musí být vytvořena... tak, aby jak mezinárodním, tak i národním autoritám zabraňovala stát se tyrany«. To nejsou slova žádného socialistického fantasty. Takto psal Friedrich von Hayek, guru českých liberálů...

NEJDE POUZE o to, že Hayek byl aktivním zastáncem vytvoření evropské federace. Klaus svou výzvou ke hledání konsenzu prohloubil jak rozpor mezi Hradem a Strakovou, tak i mezi ČSSD a ODS. Tím však snižuje své vyhlídky na znovuzvolení prezidentem. Zvláště když i mezi komunistickými poslanci bude chybět ten, který se nejvíce snažil o jeho zvolení prezidentem: Jiří Maštálka se po loňských volbách stal europoslancem.

V této souvislosti lze premiérovy tahy vůči prezidentovi nalézt i jinde. Víkendové setkání Jiřího Paroubka s Milošem Zemanem nemá jen vnitrostranický rozměr. Paroubkova schopnost vyhmátnout ve velkých problémech jeden malý a poměrně snadno řešitelný aspekt opět slavila úspěch. I když se zatím premiér nemusel utkat s žádnou vyhrocenou politickou situací, setkaní se Zemanem naznačilo, že postupuje vpřed. Vrací sociální demokracii jednotu, věrohodnost a možnost opřít se o osobnost, která má velkou autoritu u mnoha voličů ČSSD.

Skutečná síla tandemu premiéra a expremiéra se může ukázat až v okamžiku, kdy si Paroubek vyšije na praporce heslo »Zeman na Hrad!« Tím se vymezí vůči Václavu Klausovi nejvýrazněji. To by ale znamenalo, že si Paroubek musí ohlídat složení poslaneckého klubu ČSSD, který vzejde z příštích voleb. V něm by neměli být lidé, kteří podléhají slepým instinktům moci a jsou kvůli nim ochotni potopit kandidáta vlastní strany. Nejnadějnější cestou k takovémuto poslaneckému klubu je mimořádný sjezd ČSSD s volbou nového předsedy.

Článek vyjde ve čtvrtek v týdeníku Ekonom