Každý jsme v něčem či někdy onou menšinou. Každý si někde a v něčem neseme nějakou křivdu. Každý máme právo na respekt ke svému přesvědčení, vlastnímu názoru a jeho odlišnostem od názorů druhých, pokud se řídíme zákony. Nutnost vzájemného soužití v jedné společnosti je etickou limitou jejich uplatnění. Netolerance náboženská, etnická, kulturní či politická, agrese a nesnášenlivost je nepřijatelná ve společnosti, která nese přídomek demokratická. Je nepřijatelná i v médiu, které chce nést přídomek opravdu veřejné služby.

Jednou se vzbouří katolíci, podruhé militatní ateisté. Potřetí "nároční posluchači" smrtelně vážné hudby a počtvrté zase feministé. Kuchařky i feministky jsou prozatím spokojené a liberálové vzývají rádio veřejné služby jako chrám všech neřestí. Mají někdy i důvod. Protože není na světě ten, aby se zavděčil lidem všem. Kdo to napsal?

Ovšem poslední "satirické" expozé v neděli na Radiožurnálu překonalo prozatím vše, co bylo k většímu či menšímu znechucení některé z částí posluchačské obce v Českém rozhlase odvysíláno. Pořad Ptá se Ester Kočičková, respektive Olaf Lávka je libůstkou vedení této stanice, snesitelnou ve veřejnoprávním vysílání možná tak po 24 hodině. U doktorky Slizkové jeden nikdy neví, co bude říkat a po 24 hodině to zase až tak nevadí. Střízliví spí a opilým je to fuk. Přezíravé a jedovaté výroky provázejí tento bulvarizující satirický pořad od samého počátku. Předesílám, že toto je názor můj jako občasného posluchače se specifickými nároky na inteligenci humoristů, kterou ne všichni musí splňovat. Nevyvozuji z něj žádné závěry a nikomu jej nevnucuji. Každý přijímač má vypínač.

Otázkou však je, zda existuje hranice, za kterou by ani satira jako umělecký žánr neměla jít. Na své kůži to poznal i velikán humoru Jaroslav Hašek, své už si v historii zažili karikaturisté, sochaři i herci. Otázkou je, zda vtip o Adolfu Hitlerovi jako čestném předsedovi Společnosti přátel žehu je ještě vtipem a zda Arbitrážní komise Rady pro reklamu vlastně nepochybila, když billboard s humoristickým sloganem energetického nápoje Erektus "Když chceš víc než můžeš" a s fotografií muže, který nápadně připomínal papeže Jana Pavla II. přikázala stáhnout jako vkus křesťanů urážející.

Sám se divím, proč jsem nezakoupil při Cow Parade jednu krávu, nepomaloval ji růžovou barvou, jsa inspirován velikány současnými českého umění a nepřibil ji na dubový kříž s nápisem INRI - třebas na Staroměstské náměstí. Bylo by to jistě vtipné, provokující a estetické. Možná estetičtější než mnohé jiné krávy. Bylo by to ironické. Bylo by to satirické. Nebo ne?

Sám se divím, proč není brána do terezínské Malé pevnosti s nápisem Arbeit macht Frei ilustrativní fotografií pro reklamu na německé plynové kotle Junkers se sloganem "Už jsme vás osvobodili od uhlí", "Teplo domova", "Tu nejhorší práci uděláme za vás" nebo "Nepobavíte se, ale zahřejete se"

Vždyť přeci je, ve jménu svobody slova dovoleno vše... Nebo ne?

Protože si myslím, že NE, že VŠE by opravdu být dovoleno nemělo ani v rámci umělecké licence, nebudu čekat, až se kdokoliv z těch, které urazil výrok Ester Kočičkové v pořadu na stanici ČRo 1 - Radiožurnál ozve a napíše rozhořčený dopis jako stížnost. Tu stížnost podám sám. Jménem svým i koncesionářů, které na základě zákona o Českém rozhlase zastupuji. Protože to cítím jako povinnost vůči těmto posluchačům - občanům.

Kodex média veřejné služby stanovuje zásady naplňování služby veřejnosti v oblasti rozhlasového vysílání závazné pro Český rozhlas a všechny jeho pracovníky a spolupracující jednotlivce i organizace. Zákon určuje, že se porušení Kodexu kvalifikuje jako porušení pracovní kázně podle zvláštního právního předpisu, zákoníku práce. Jednotícím motivem formulace zásad a pravidel Kodexu se stal záměr přispět k rozvoji služby veřejnosti, kterou poskytuje Český rozhlas. Kodex má sloužit nejenom jako vodítko pro správné rozhodování při řešení konkrétních otázek a problémů rozhlasového vysílání, ale současně představuje závazek kvality daný posluchačům a veřejnosti. Kodex vychází z pojetí služby veřejnosti zajišťující přístup k informacím, kultuře, vzdělání a zábavě pro všechny obyvatele. Český rozhlas v tomto smyslu představuje otevřený veřejný prostor pro setkávání zkušeností, postojů a prožitků vlastních různým lidem a skupinám žijícím na území České republiky. Tím mimo jiné napomáhá informační a kulturní seberealizaci rozmanitých menšin, jež se ocitají mimo hlavní proud názorů, kultury a zábavy, a umožňuje většině poznání těchto menšin.

Vzhledem k tomu, že Český rozhlas má v souladu se svým posláním podporovat soudržnost společnosti a integraci všech jednotlivců, skupin a společenství; zvláště se vyvarovat kulturní, sexuální, náboženské, rasové či politické diskriminace a společenské segregace, odrážet rozmanitost filozofických koncepcí a náboženských vyznání ve společnosti, aby napomohl vzájemnému porozumění a toleranci, Radě Českého rozhlasu jako její člen proto navrhnu toto usnesení:

Zákon 484/1991Sb. ZDE

Jestli bude schváleno, nevím, neboť ke schválení usnesení je třeba nadpoloviční většiny devítičlenné Rady. Jsem nicméně rád, že šéfredaktor Radiožurnálu Jan Pokorný na sebe vzal odpovědnost a je odhodlán se omluvit za urážlivý výrok dotčeným posluchačům přímo ve vysílání. Je to jeho povinnost jako profesionála a vedoucího pracovníka, i když se sám ničeho nedopustil. Jako radní, zástupce posluchačů, mohu a cítím, že musím za dvou osobu říci totéž:

Omlouvám se.

Omlouvám se všem poctivým a nevinným, kteří se pro svůj legitimní názor a politickou příslušnost či své přesvědčení mohou cítit poníženi a dotčeni výrokem, který zazněl ve vysílání veřejné služby. Omlouvám se ale zároveň i těm, pro které jsou bolestné a traumatické prožitky minulosti důvodem k nenávisti ještě i v přítomnosti. Protože pokud nechceme opakovat dějinné omyly, musíme se naučit žít pospolu v toleranci i s těmi, se kterými nesouhlasíme. A to i tehdy, když ten fakt může být pro někoho bolestivý či dokonce těžko pochopitelný.

Každá konkrétní vina má svého konkrétního viníka a nic nás neopravňuje k ztotožňování konkrétní křivdy a příkoří s celou skupinou spoluobčanů. Bez viny nejsme nikdo. Veřejná služba Českého rozhlasu by měla být a já doufám že je pro všechny - bez rozdílu. A přitom neexistuje prase v košer balení. Ale existuje Ester Kočičková.

Autor je členem Rady Českého rozhlasu

Renata Kalenská, LN: Ester Kočičková: Chtěla jsem být Vondráčkovou ZDE