20. 5. 2005
Prase v košer balení aneb když Pičín smrdí po makreláchreakce na vysílání Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu v neděli 15. 5. 2005 Jednou jsem v časopise Show odpovídala na legrační anketu, která měla asi dvacet otázek typu "Čím se živí Sagvan Tofi" nebo "Jak jste přišla o poctivost". Připadalo mi to docela vtipné, tak jsem opravdu poctivě odpověděla. Jenže asi za tři čtvrtě roku to bylo vytrženo z kontextu - v témže časopise vyšel článek o tom, jak sada umělkyň přišla o poctivost. Byla jsem tam vyfocená vedle Lucie Bohryové a podobných celebrit a bylo tam u mého jména napsáno: "Ve třinácti letech jsem přišla o panenství autodeflorací mraženou makrelou při sledování seriálu Zkoušky z dospělosti." Ester Kočičková, Lidové noviny - intelektuální český deník ZDE Hledání míry a hranice vkusu je v komerčních médiích otázkou profilu stanice a její cílové skupiny. Nejspíše sebejiskřivější humor neuspěje, jestliže bude významná skupina posluchačů přelaďovat ke konkurenci. Výsledkem této rovnice je komerční nivelizace, absence inteligentního humoru a jeho nahrazení přisprostlými vtípky IV. cenové či řeznického učiliště. Určitá část "intelektuálů", zejména z hospod v centru Prahy, kde limonádu nepijí, si takovýto humor z éteru zamilovala. Nedávno přišli o domovskou rozhlasovou stanici Radio Limonádový Joe, a tak teskní... Prý jim schází věčně rozšklebená, vysíláníchtivá ústa. Problém je, když se podobná představa o "satiře" objeví v médiu veřejné služby a přesáhne hranici, definovanou zákonem, statutem i Kodexem. Ty jsou závaznými normami chování pro všechny zaměstnance i externí spolupracovníky. Představa, že svoboda slova platí absolutně, naráží na závazky, vyplývající nejen ze zákona, ale i z míry tolerance multigenerační, multinázorové, multietnické a multikulturní obce posluchačů. Tato zásada platí pro každého, i pro Ester Kočičkovou, v civilu Renatu Pařezovou, která původně měla být Jolana a není. "Óóó, naše Ester! Óóó! Ester přijela!" |
Každý jsme v něčem či někdy onou menšinou. Každý si někde a v něčem neseme nějakou křivdu. Každý máme právo na respekt ke svému přesvědčení, vlastnímu názoru a jeho odlišnostem od názorů druhých, pokud se řídíme zákony. Nutnost vzájemného soužití v jedné společnosti je etickou limitou jejich uplatnění. Netolerance náboženská, etnická, kulturní či politická, agrese a nesnášenlivost je nepřijatelná ve společnosti, která nese přídomek demokratická. Je nepřijatelná i v médiu, které chce nést přídomek opravdu veřejné služby. Jednou se vzbouří katolíci, podruhé militatní ateisté. Potřetí "nároční posluchači" smrtelně vážné hudby a počtvrté zase feministé. Kuchařky i feministky jsou prozatím spokojené a liberálové vzývají rádio veřejné služby jako chrám všech neřestí. Mají někdy i důvod. Protože není na světě ten, aby se zavděčil lidem všem. Kdo to napsal? Ovšem poslední "satirické" expozé v neděli na Radiožurnálu překonalo prozatím vše, co bylo k většímu či menšímu znechucení některé z částí posluchačské obce v Českém rozhlase odvysíláno. Pořad Ptá se Ester Kočičková, respektive Olaf Lávka je libůstkou vedení této stanice, snesitelnou ve veřejnoprávním vysílání možná tak po 24 hodině. U doktorky Slizkové jeden nikdy neví, co bude říkat a po 24 hodině to zase až tak nevadí. Střízliví spí a opilým je to fuk. Přezíravé a jedovaté výroky provázejí tento bulvarizující satirický pořad od samého počátku. Předesílám, že toto je názor můj jako občasného posluchače se specifickými nároky na inteligenci humoristů, kterou ne všichni musí splňovat. Nevyvozuji z něj žádné závěry a nikomu jej nevnucuji. Každý přijímač má vypínač. Otázkou však je, zda existuje hranice, za kterou by ani satira jako umělecký žánr neměla jít. Na své kůži to poznal i velikán humoru Jaroslav Hašek, své už si v historii zažili karikaturisté, sochaři i herci. Otázkou je, zda vtip o Adolfu Hitlerovi jako čestném předsedovi Společnosti přátel žehu je ještě vtipem a zda Arbitrážní komise Rady pro reklamu vlastně nepochybila, když billboard s humoristickým sloganem energetického nápoje Erektus "Když chceš víc než můžeš" a s fotografií muže, který nápadně připomínal papeže Jana Pavla II. přikázala stáhnout jako vkus křesťanů urážející. Sám se divím, proč jsem nezakoupil při Cow Parade jednu krávu, nepomaloval ji růžovou barvou, jsa inspirován velikány současnými českého umění a nepřibil ji na dubový kříž s nápisem INRI - třebas na Staroměstské náměstí. Bylo by to jistě vtipné, provokující a estetické. Možná estetičtější než mnohé jiné krávy. Bylo by to ironické. Bylo by to satirické. Nebo ne? Sám se divím, proč není brána do terezínské Malé pevnosti s nápisem Arbeit macht Frei ilustrativní fotografií pro reklamu na německé plynové kotle Junkers se sloganem "Už jsme vás osvobodili od uhlí", "Teplo domova", "Tu nejhorší práci uděláme za vás" nebo "Nepobavíte se, ale zahřejete se" Vždyť přeci je, ve jménu svobody slova dovoleno vše... Nebo ne? Protože si myslím, že NE, že VŠE by opravdu být dovoleno nemělo ani v rámci umělecké licence, nebudu čekat, až se kdokoliv z těch, které urazil výrok Ester Kočičkové v pořadu na stanici ČRo 1 - Radiožurnál ozve a napíše rozhořčený dopis jako stížnost. Tu stížnost podám sám. Jménem svým i koncesionářů, které na základě zákona o Českém rozhlase zastupuji. Protože to cítím jako povinnost vůči těmto posluchačům - občanům. Kodex média veřejné služby stanovuje zásady naplňování služby veřejnosti v oblasti rozhlasového vysílání závazné pro Český rozhlas a všechny jeho pracovníky a spolupracující jednotlivce i organizace. Zákon určuje, že se porušení Kodexu kvalifikuje jako porušení pracovní kázně podle zvláštního právního předpisu, zákoníku práce. Jednotícím motivem formulace zásad a pravidel Kodexu se stal záměr přispět k rozvoji služby veřejnosti, kterou poskytuje Český rozhlas. Kodex má sloužit nejenom jako vodítko pro správné rozhodování při řešení konkrétních otázek a problémů rozhlasového vysílání, ale současně představuje závazek kvality daný posluchačům a veřejnosti. Kodex vychází z pojetí služby veřejnosti zajišťující přístup k informacím, kultuře, vzdělání a zábavě pro všechny obyvatele. Český rozhlas v tomto smyslu představuje otevřený veřejný prostor pro setkávání zkušeností, postojů a prožitků vlastních různým lidem a skupinám žijícím na území České republiky. Tím mimo jiné napomáhá informační a kulturní seberealizaci rozmanitých menšin, jež se ocitají mimo hlavní proud názorů, kultury a zábavy, a umožňuje většině poznání těchto menšin. Vzhledem k tomu, že Český rozhlas má v souladu se svým posláním podporovat soudržnost společnosti a integraci všech jednotlivců, skupin a společenství; zvláště se vyvarovat kulturní, sexuální, náboženské, rasové či politické diskriminace a společenské segregace, odrážet rozmanitost filozofických koncepcí a náboženských vyznání ve společnosti, aby napomohl vzájemnému porozumění a toleranci, Radě Českého rozhlasu jako její člen proto navrhnu toto usnesení: Výrok Renaty Pařezové - Ester Kočičkové "Dítě se ptá: A kdo je komunista? Já samozřejmě svýmu dítěti a svým psům říkám jednoznačně, že komunisti jsou prasata", který byl zveřejněn v pořadu Ptá se... na stanici ČRo 1 Radiožurnál, překročil svou urážlivostí etické hranice, definované Zákonem o Českém rozhlasu, Statutem Českého rozhlasu a Kodexem Českého rozhlasu, a to i přesto, že se jedná o pořad satirický a mystifikační. Výrok je sice hodnotícím soudem autorky, na který má jako tvůrce právo, ale podněcuje a posiluje zášť a nenávist ke skupině obyvatel, definované politickou a světonázorovou orientací, která je legitimní a legální součástí parlamentní a politické struktury v České republice. Porušuje tak odstavec 18.1. a 18. 2. Kodexu, stejně jako odstavec 1.3. a 2.5. Kodexu. Rada žádá v souladu s § 8, odst. d) zákona 484/1991Sb. generálního ředitele v souladu s § 9 odst. 2) zákona, aby zajistil dodržování zákona 484/1991Sb. a konal v souladu s § 8 odst. g) tohoto zákona s přihlédnutím k článku 33 a 8 bodu 1 odst. d) Statutu.
Zákon 484/1991Sb. ZDE Statut ČRo ZDE Kodex ČRo ZDE
Jestli bude schváleno, nevím, neboť ke schválení usnesení je třeba nadpoloviční většiny devítičlenné Rady. Jsem nicméně rád, že šéfredaktor Radiožurnálu Jan Pokorný na sebe vzal odpovědnost a je odhodlán se omluvit za urážlivý výrok dotčeným posluchačům přímo ve vysílání. Je to jeho povinnost jako profesionála a vedoucího pracovníka, i když se sám ničeho nedopustil. Jako radní, zástupce posluchačů, mohu a cítím, že musím za dvou osobu říci totéž: Omlouvám se. Omlouvám se všem poctivým a nevinným, kteří se pro svůj legitimní názor a politickou příslušnost či své přesvědčení mohou cítit poníženi a dotčeni výrokem, který zazněl ve vysílání veřejné služby. Omlouvám se ale zároveň i těm, pro které jsou bolestné a traumatické prožitky minulosti důvodem k nenávisti ještě i v přítomnosti. Protože pokud nechceme opakovat dějinné omyly, musíme se naučit žít pospolu v toleranci i s těmi, se kterými nesouhlasíme. A to i tehdy, když ten fakt může být pro někoho bolestivý či dokonce těžko pochopitelný. Každá konkrétní vina má svého konkrétního viníka a nic nás neopravňuje k ztotožňování konkrétní křivdy a příkoří s celou skupinou spoluobčanů. Bez viny nejsme nikdo. Veřejná služba Českého rozhlasu by měla být a já doufám že je pro všechny - bez rozdílu. A přitom neexistuje prase v košer balení. Ale existuje Ester Kočičková. Autor je členem Rady Českého rozhlasu Renata Kalenská, LN: Ester Kočičková: Chtěla jsem být Vondráčkovou ZDE Jan Potůček, Reflex: Nejhorší show v dějinách (České) televize ZDE |