Následující řádky jsou tedy takovým dlouhým diskurzem o ničem podstatném. To, co se v nich nachází již není aktuální. To, co se ale nachází mezi nimi aktuálním zůstává. Je to zamyšlení nad neustálým hledáním utopií, které mohou existovat jedině díky svým nepřátelům. Jestli je jednou z nich i demokracie a civilizace se teprve ukáže. Bylo by to škoda. Utopie patří do nebe, protože na zemi dělají ze života peklo.

První pohled, Norwich, 13. 2.

Tak už je to zase tady. Elektronický vítr mi do elektronické schránky zavál elektronickou petici s buřičským názvem "Zrušme komunisty!" a já, mladý hlupák, se už zase hrnu na jejich obranu. Pod onu elektronickou petici se bratru podepsalo bezmála deset tisíc lidí, mezi nimi mnozí, již mi za mého rudého dospívání poskytly nejednu příjemnou chvilku, Jiří Dědeček, Ladislav Smoljak, Jan Rejžek, Vladimír Just a další, i ti, kteří mi dnes v mé kapitalistické dospělosti pijí krev, Jiří Dědeček, Ladislav Smoljak, Jan Rejžek, Vladimír Just a další.

Najdeme mezi nimi také důchodce, režiséry, důchodkyně, klavíristky, lékaře, sestry i bratry, včetně obou Havlových, poslance, Václavy, Jany, Olgy i Ivany. Je mezi nimi i několik jedinců, které považuji, a snad i nadále budu moci považovat, za své přátele. Jak se tedy v našem vzoru Americe říká, podepsal to každý i jeho babička.

Jak je vidno, existence komunistů leží mnoha lidem na srdci a ještě více lidem v žaludku.

Neměli bychom se jim tedy posmívat, ale ono je občas těžko si pomoct. Měli bychom je možná brát vážně a obdivovat jejich morální kompas, ale to je mnohem snadnější pro donkichotské snahy cti a odvahy než pro neochotu odpustit či drobnou občanskou zášť. To asi bude pro ty zbylé statisíce nepodepsaných dostatečný důvod, aby nad touto událostí pokrčili rameny (s nezájmem či nepochopením) a šli se dál přetahovat s neviditelnou rukou trhu. Jenže to já ne. Já se hned nad tím musím zamyslet. Honí se mi hlavou leccos, ale za zamyšlení snad stojí dvě otázky, které si musí zodpovědět každý, kdo se nad peticí pozastavil a nepodepsal.

• Proč bychom komunisty neměli rušit?
• Jaké jsou skutečné problémy dnešní doby, které petice svou halasností zakrývá?

Proč bychom tedy komunisty rušit neměli? Neuspokojivý, ale pro mnoho lidí jistě pádný důvod je, že to prostě nestojí za to. Je málo pravděpodobné, že by se komunisté dostali k moci, a i pokud se budou podílet na moci, jako například při volbě pravicového extremisty na hrad, je málo pravděpodobné, že by se jim podařilo to samé, co v roce 1948, s vojenskou i morální podporou Sovětského svazu a hluboce nemorálním a pokryteckým tichým souhlasem západních mocností. A kdyby snad ano, tak si to dozajista zasloužíme.

Druhým důvodem samozřejmě může být ono zvonivé "Nejsme jako oni", které jsme si ještě nedávno s klíčenkami v ruce a vidinou dovolené u moře v srdci skandovali na Václaváku. Nahradili jsme diktaturu (i když v porovnání -- a jedině v porovnání -- s jinými, diktaturu mírného útlaku na dohled mezí zákona) demokracií a svobodou projevu. Ke svobodě projevu jistě patří i projev nesouhlasu se současným zřízením a touha po návratu zpět.

Je rozdíl mezi hlásáním jisté ideologie a nabádáním ostatních k jejímu provádění. Někdy je to hlásání dostatečné, pokud ona ideologie explicitně obsahuje omezení něčí svobody, jako například rasistický separatismus, ale pokud vím nic podobného současná KSČM nehlásá ani nikoho k žádným násilným, či jinak podvratným činům nenabádá. Chceme-li tedy dostát onomu nedávno násilně vyexportovanému demokratickému ideálu volné výměny názorů, měli bychom komunisty nejen tolerovat ale i vítat. Tuhle otázku si ostatně brzo bude muset rozhodnout i demokratický svět, pokud si občané v Iráku svobodně zvolí radikální islámskou vládu.

Autorům petice jde mimo jiné o to "aby se náš národ vyrovnal se svou komunistickou minulostí." Je ale více než pochybné, že by zrušení natož pak přejmenování komunistické strany k něčemu takovému přispělo. Naopak, vedlo by pravděpodobně k mnohem větším rozkolům, vždyť je podporuje více než patnáct procent lidí, kterým evidentně současné zřízení nemá co nabídnout, a pouhé prázdné přemalování štítu KSČM by bylo pouze dalším příkladem zákonem sankcionovaného pokrytectví, které podle mnohých sužuje současný politický život.

Na zákaz komunistické strany byla možná vhodná doba hned po pádu starého režimu, ale i o tom lze diskutovat. Nezapomínejme, že v zemích, kde k tomu došlo (např. Polsko nebo Maďarsko) se bývalé komunistické strany přejmenovaly a po drobných reformách se dostaly poměrně brzo do vlády zatímco u nás zůstali komunisté stranou (v obou smyslech toho slova) a do řízení země prakticky nezasahují. Můžeme se tedy ptát, jestli se ony země s komunistickou minulostí vyrovnaly hůře či lépe (a za absence spolehlivého měřítka, je to asi jediné, co s tím můžeme dělat) ale zběžné porovnání nám naznačí, že na tom, asi až tak moc nesejde.

Ani, podíváme-li se dále na východ, jako třeba na Kazachstán či Turkmenistán, kde jsou bez přerušení bývalí komunističtí předáci u moci dodnes, nejsme o nic moudřejší. Vliv zákazu komunistů na národní duševní pokoj se prostě asi změřit nepodaří a mohl bych tedy zakončit zabručením slýchávaným u potyček na školních hřištích, "nechte je bejt, dyť za to nestojí." Jenže tím by to nemělo přestat. Hlodá totiž ve mně ještě otázka druhá.

Proč vlastně s touto peticí vyrukovat zrovna dnes. Za posledních patnáct let se přece nic nezměnilo, komunisty stále podporuje kolem patnácti procent obyvatel povětšinou stejného věkového složení, ani komunisté nepřišli s nějakým novým ďábelským plánem, jak vše vrátit tam, kde to bylo. Jediné, co mě napadá je hluboké znepokojení na současným stavem společnosti. Láska a pravda totiž nad lží a nenávistí nezvítězily. Možná to nandaly několika jednotlivým nepravdám a násilnostem, ale lež a nenávist si vesele žijí dál. Nebo tak se to alespoň může zdát nám snílkům, kteří strávili léta, či desetiletí, idealizováním alternativ diktatury. Jenže demokracie není a nikdy nebyla otázkou poctivosti či dokonce lásky.

Popravdě řečeno, nikdo tak docela neví, co to demokracie je. Svobodné volby jsou věc užitečná, ale naprosto nepostačující. Jediné uspokojivé vysvětlení demokracie je dialog. Jenže po dlouhou dobu jsme v disentu (tom aktivním i hospodském) spojovali dialog s poklábosením o tom, jaké to bude všechno skvělé, až "budou komunisti viset na větvi." Nesmíme si tedy plést dialog jako filozofický termín s jeho českým překladem rozhovorem.

Skutečný společenský dialog není pěkný, obsahuje spoustu halasení a překřikování, nadávání a plivání. Lidé v něm nepoužívají věty typu "To je ale zajímavý úhel pohledu, to mě ještě nenapadlo, nad tím se budu muset zamyslet." Místo toho slýcháme (nebo v lepším případě nalézáme mezi řádky) něco jako "Takovou věc si může myslet jenom naprostý idiot, který má určitě nějaký postraní úmysl, nebo mu za to někdo platí." Lidé se vydávají na pochody a jiní o tom píší do tisku, že by se to mělo zakázat. Nepopisuji tu nějaký hnijící postkomunistický moloch, ale kolébku demokracie Spojené království Anglů, Irů, Skotů a při troše dobré vůle i Velšanů, které se právě chystá do voleb. Demokracie tu nefunguje jako vláda lidu, ale jako lítá hádka o tom, jak by vláda měla vypadat.

Rozhodně to nevypadá jako idyla v níž pravda s láskou kolem rodinného krbu rozmlouvají, kam pojedou v létě na dovolenou. Ve vší té vřavě se samozřejmě ozývají i hlasy, že by se to, či ono, mělo zakázat, a občas se i něco zakáže. Čím míň se toho ale bude zakazovat tím lépe.

Nemůžu se tedy zbavit pocitu, že tato petice je výrazem nespokojenosti bývalých intelektuálních elit (včetně těch asi 60ti dělníků a 40ti nezaměstnaných, kteří se mezi těch 40 duchovních, 250 lékařů, 350 učitelů a 800 podnikatelů také nějak přichomítli) se současnou společností a tím, jak málo, je dnes jejich hlasu nasloucháno. Petice proti komunistům je tedy spíše činem nostalgickým než politickým. Když Jiří Dědeček zpíval "Vraťte mi nepřítele," netušil jsem, že to myslí doslova.

Musím ale pořadatele pochválit za vzornou webovou prezentaci, kde je možné zjistit přesně počty jednotlivých profesí i jména podepsaných. Přestože požadují omezení svobody projevu pro téměř dvacet procent populace, dělají to způsobem, který otevřenému dialogu pomáhá. Tak už to na světě chodí.

Nestydím se snad nebrat tak úplně vážně dobře mínící vážené osobnosti, kteří o zákaz "propagace nacismu, komunismu a fašismu v názvech a programech politických stran" a to dokonce "s úctou k památce zničené země a statisíců zmarněných životů spoluobčanů"? Nestydím. Pokud by si statisíce občanů skutečně mysleli, že se jejich zmarněné životy zlepší "vyjádřením lítosti a omluvou" ze strany KSČM, jistě by už s tím něco svobodně udělali. Rozhodně by tomu tak bylo, kdyby souhlasili s tak očividným nesmyslem, jako "Komunisté v naší zemi jsou stejným ohrožením demokracie, jako byli kdysi nacisté." Na internetu je známý tzv. Godwinův zákon, podle nějž "s rostoucí délkou internetové diskuze, se pravděpodobnost přirovnání k nacismu nebo Hitlerovi blíží jedné", který zdá se platí i pro diskuze veřejné. Podobná přirovnání proto už dávno ztratila jakoukoli vysvětlovací váhu a ponechala si pouze náboj emotivní.

Je diskutabilní a často diskutováno, jestli je možné srovnávat Hitlerovský nacismus a komunismem Stalinského teroru i jinak než co do počtu obětí, ale není potřeba se zamýšlet příliš hluboko, aby nám bylo jasné, že žádné racionální srovnání vládnoucí ideologie poměrně izolovaného Německa 30tých let s víceméně bezmocnou KSČM v zemi provázané politicky a ekonomicky se svými sousedy existovat nemůže.

Rádoby rušitelům komunistické strany navíc nejde o fakta, ale jen o symboly a název, jejichž zachováním podle nich, KSČM trvá také "na třídním boji, diktatuře proletariátu a omezení vlastnických práv občanů jako na ideologii, kterou je třeba uskutečnit v praxi." Zakazovat symboly je ale ještě ošemetnější než zakazovat hnutí. Jejich obsah je totiž velice proměnlivý nejen v čase ale také v sociálním prostoru. Dobrým příkladem je například hákový kříž, jehož použití u nás nebo v sousedních zemích jasně označuje, o co jejich nositeli jde, a že to zahrnuje pevnou ruku, židy, národností menšiny a smrt. Stojí proto za to ho zakázat, a jestli se někdo za činy s ním spojované omluvil nebo ne, na tom nic nezmění.

Ve Velké Británii nebo USA již podobný zákaz neexistuje, a například princ Harry, byl za to, že šel na maškarní ples jako důstojník Wehrmachtu s hákovým křížem na rukávu, sice odsouzen v tisku, ale nikdo neuvažoval o tom, že by se měl zakazovat hákový kříž jako takový, pokud nestojí přímo pod rasistickou výzvou. Svastika pak už vůbec neurazí na čínských hračkách jako symbol štěstí (pokud se zrovna omylem neexportují do Kanady, jak se před několika lety stalo).

Komunistické symboly jako kladivo a srp či rudá hvězda navíc žádné takovéto přímočaré asociace nemají. Nakreslí-li si je někdo na vlajku, rozhodně (ani u nás, ani v Rusku) tím neříká, že je potřeba zavést pracovní tábory pro kapitalisty. Někdo se tím sice může právoplatně cítit uražen, ale právo se v jistých mezích urážet rozhodně patří mezi demokratická práva. Ještě více to platí pro slovo "komunismus". Komunismus jako takový je jistě chvályhodná idea, jíž nelze vytýkat její neuskutečnitelnost o nic více, než lze křesťanství vyčítat naivitu lásky ke svému bližnímu a ty další věci o nastavování druhé tváře, trnech v oku a tak. "Na třídním boji, diktatuře proletariátu a omezení vlastnických práv občanů" trvala ještě donedávna dnes vládnoucí Strana práce dokud ji Tony Blair v roce 1994 nepřesvědčil, že tak volby prostě nevyhraje. Je pochybné, že dnešní voliči KSČM či Štěpánových komunistů, touží po diktatuře proletariátu, cenzuře nebo hromadném znárodnění, a je pochybné, že po tom touží i většina jejich vůdců. Prostě se snaží najít v neúhledném a často nepřívětivém světě demokracie nějaké jistoty, které si pamatují z dob Ženy za pultem a dalších výtvorů komunistické lidové poetiky.

Podpora komunistické strany, je tedy pro ně spíše aktem nostalgickým než aktivistickým, stejně jako v případě petice, která se jim snaží jejich symboly upřít.

Byl bych ochoten se podepsat pod petici, která by vyžadovala konkrétní kroky vedoucí k nápravě nebo reparacím, ale to funguje (ve srovnání s jinými zeměmi) poměrně dobře, takže už nic takového organizátoři nepožadují. Jde jim o morální zadostiučinění. Ale to si můžeme vysloužit pouze činy a ne zákazy. Možná mají autoři petice pravdu, že se náš národ ještě nevyrovnal se svou komunistickou minulostí. Možná se mýlí ti, kteří říkají, že ty největší jizvy se už zahojily a nemá cenu otevírat staré rány. Možná je potřeba nakřivo srostlé kosti zlomit a začít hojivý proces znova. Pak bych ale očekával spíše výzvu k národnímu usmíření než ke schizmatu. Možná by se neměli omlouvat jen komunisté lidem, kteří si vytrpěli "vyhnání, ztrátu svobody, majetku, půdy či zaměstnání nebo zákazy studia," možná by se měli omlouvat i ti, kterým se v podstatě nic zlého nedělo, a kteří tichou kolaborací režim udržovali při životě. Lidé, jako ti, mezi něž bych jistě patřil i já, kdyby změna nepřišla dostatečně brzo (za kterouž zbabělost se upřímně omlouvám).

Možná, že to nakonec byla vina těch Rusáků, kteří násilně zastavili vnitřní reformu, i když ti se nám vlastně už omluvili. Možná bychom se všichni měli omluvit sudetským Němcům, za způsob, kterým jsme je přesídli (ať už si to zasloužili nebo ne). Možná by se neměl omlouvat nikdo a měli bychom se ujistit, že co nahradit šlo, nahrazeno bylo, kdo mohl být zákonem potrestán, pyká a zbytek si odpustit. Možná, že já, který nikdy nebyl u výslechu StB, do toho nemám co mluvit. Kdyby ale o tom někteří, z těch, kteří opravdu co odpouštět mají, chtěli sepsat petici, mohou se na můj podpis rozhodně spolehnout.

Post Scriptum, 22. 2.

Napsal jsem předcházející řádky pln polemického zanícení, duchem v centru dění, ale tělem od něj značně vzdálen. Unikly mi tedy diskuze na domovské půdě, v nichž se mnozí s úctou vyjádřili ve stejném duchu jako já. Zejména Jiří Vančura v konverzaci a Jaromírem Štětinou publikované v Literárních Novinách shrnul mnohé, co jsem měl na srdci i já.

Stejně jako Vančura, ani já jsem nebyl přesvědčen. Naopak Štětinův výrok "Nestabilní Rusko prosáklé bolševismem je pro nás stále nebezpečím," byl pro mě jen dalším potvrzením intelektuální nesolidnosti petice.

Říká se, jen proto, že jste paranoidní, ještě neznamená, že po vás nejdou, ale myslím, že pan senátor by si měl do své vtipné kaše také přimíchat trochu analytického medu (být 'odborníkem` na Rusko nestačí). Nestabilní Rusko je opravdu pro Evropu potenciálním nebezpečím, ale dávat toto do souvislosti s bolševismem a slovem 'komunismus` v názvu KSČM není nic jiného než propagandistický trik (byť bezpochyby upřímně míněný).

Problém není debata o možných scénářích "ruského nebezpečí," ale svůdnost přetváření složité skutečnosti do černobílého boje zla proti dobru. Slova jako "lumpárna", "nemravnost" a "zpupnost", kterými Jaromír Štětina vystříbřil svou filipiku proti zlořádům dneška totiž nepotřebují již další argumentaci, protože současná 'pravda` ví, že politici jsou zpupní, chovají se nemravně a provozují lumpárny. Je velice snadné zbavit se zodpovědnosti (a jako nedávný emigrant bych o tom něco mohl vědět) a důvod pro svou nespokojenost a obavy hledat za tlustě vymezenou čárou mezi dobrem a zlem.

Rusko, politici, KSČM. Lingvisté tomu říkají sémantická prozodie. Taková slova automaticky zabarví svůj kontext a vše, co se dostane do jejich blízkosti je automaticky očerněno, aniž by bylo potřeba cokoli víc dělat. Nezáleží na tom, jestli to lidé dělají záměrně nebo s dobrými úmysly. Stejným problémem trpí panem Štětinou vykonaný předvolební sociologický výzkum.

Jestliže k vám na návštěvu přijde kandidát, který slibuje vyčistit politiku, je nasnadě se ho zeptat, jestli bude vyjednávat s komunisty, když je teď odsuzuje. Z toho, že to udělala asi jen třetina lidí lze usoudit, že to rozhodně nejvyšší priorita národa není.

Zmínil jsem se o kvalitách webové stránky petice. Její navrhovatelé a signatáři ovšem nevyužili síly tohoto média, které umožňuje nahromadění informací. Mohli předložit analýzy a prognózy, diskuze pro a proti, aby svým signatářům nabídli opravdové rozhodnutí. Mohli provádět ankety, kde by se ukázalo kolik z návštěvníků se nad problémem zamyslelo a rozhodlo se nepodepsat. Pravděpodobně to neudělali prostě proto, že je to nenapadlo (nebo na to neměli prostředky), ale jistě v tom hrály roli i vnady jazyka, který jim plynul ze rtů.

Nota bene, 5. 3.

Možná se to bude zdát paradoxní, ale z velké části souhlasím s rozborem Furetovým publikovaným v Literárních novinách. Jeho analýza ale nikterak nepodporuje závěry, ke kterým došli (nebo spíše, které naznačují) autoři petice. Furet srovnává přitažlivost fašismu a komunismu v kontextu dvacátého století nikoli jejich obsah. Ostatně fašismus je zcela legitimní myšlenkový proud, jehož (nepojmenované) ozvěny nacházíme v mnoha pravicových politických názorech dneška (nedávno přeložený Patrick Buchanan je toho zářným příkladem). Jeho konkrétní implementace v Itálii nebo přerod v nacismus jsou pro myšlenku silné společnosti nadřazené zájmům jedince stejně tak irelevantní jako jsou Stalinistické čistky pro propagaci společného vlastnictví.

Oba myšlenkové proudy vyvěrají přesně ze stejné nespokojenosti mas se svými elitami (a nezáleží na tom, že byli formulovány příslušníky těchto elit). Obě ideologie jsou také výsostně nevhodné (jak ukázalo minulé století) pro doslovnou, zákonem zakotvenou politickou praxi, která má být konzistentní se současným pojetím lidských práv nebo dokonce i lidskosti. To samé ale platí o islámském právu a biblických přikázáních (jak ukazuje toto století) a nediskvalifikuje je to jako inspiraci pro současné hodnoty. Já sám jsem se vyslovil pro sekulární komunismus, tj. víru v ideální a nedosažitelnou společnost založenou na rovnosti, která si ale nikterak neklade za požadavek legislativní ústřednost. Štětina a spol by mi to chtěli zakázat.

Fašismus se mi příčí (ne kvůli tomu slovu, ale kvůli obsahu). Protože se však tak velice často mýlím, pokud mi ho nebudou nutit násilím ze zákona, zakázat bych se ho neodvážil. Fašismus a komunismus jsou kromě ideologií také dvě slova s jistou historií.

Jedno je díky kontextu, v němž bylo použito jako nálepka vražedné mašinérie, dnes tabu. Druhé se přes podobný (numericky snad ještě hrůznější) kontext stejnému osudu vyhnulo. Některé z důvodů popsal François Furet. Jiné vedly k sepsání Černé knihy komunismu. Zakázat nebo nezakázat? Když nezakážeme, možná se proviníme slepotou a později si to odskáčeme. Zakážeme-li, možná se proviníme zaslepeností, kterou si odskáčí jiní.

Nejlepším ze špatných řešení je tedy zakázat skutečné, vyjádřené intence hrozící násilím (ne jen ty předpokládané typu, jsi komunista, proto musíš chtít zpět ruská vojska). Jenže to už jsme udělali. Je-li třeba na současné zákony lépe dohlížet, prosím, od toho tu jsou média a senát. Je-li třeba se utkat s jinými problémy, opět média a senát. Jsem rád, že osud společnosti někomu leží na srdci.

Quod Erat Demonstrandum, 10. 3.

Svou první reakci na petici jsem psal zcela od srdce bez jakékoli další provázanosti na domácí debaty. Od té doby jsem přečetl tisíce slov v domácím tisku na toto i podobná témata. Vzhledem k tomu, že jako odrodilec se musím po těchto věcech pídit na internetu, nalezl jsem i tuto větu: "Muze prepadla za bileho dne petice ... " Musím se přiznat, že chvíli trvalo, než mi svitlo, že větě chybí nabodeníčka a že místo tří teček pravděpodobně následovalo něco jako "mladiku."

Přesto si však připadám jako onen ubohý muž (nebo snad muz). Petice a petičníci mi už týden vrtají hlavou, odvedly mne od jiné práce. Do toho všeho se připletly události v Londýně, kde se starosta Ken Linvingstone (přezdívaný rudý Ken) odmítl omluvit za to, že přirovnal reportéra londýnského deníku k strážci v koncentračním táboře. Případem se teď zabývá Komise pro standardy v politickém životě, v jejíž moci je ho odvolat, přestože s jeho rozhodnutím se neomluvit souhlasí přes 80% obyvatel Londýna. Uražený novinář, který je shodou okolností také žid, pracuje pro Evening Standard, který je zase shodou okolností součástí mediálního koncernu s dlouhou tradicí antisemitismu a v současné době proslulého silnými výpady proti islámu a přistěhovalectví.

Nikdo navíc Linvingstona nepodezírá ani neobviňuje z antisemitismu, pouze z toho, že se jeho slova nepřímo zlehčující závažnost Holocaustu dotkla značné (ale ne celé) části židovské komunity v Londýně a to i přesto, že explicitně řekl, že nesrovnává chování, ale ochotu udělat cokoli s výmluvou, že člověk dělá jen svou práci. Co to má společného s možným zákazem komunismu? Jen to, že podobné, mnohem složitější a hlavně ještě bezvýznamnější spory by nás čekaly, kdybychom zákaz používání slova 'komunistická` v politických programech a názvech stran uzákonili. (Ostatně, kdyby existoval zákon zakazující propagaci komunismu, měl by také existoval zákon zakazující někoho ke komunismu přirovnávat. Možná, že by se tím vyčistil vzduch ještě víc, až na to, že by to bylo absurdní.)

Druhý aspekt celého sporu, který mnou neustále hlodá, je posedlost omluvami. V rozhlase a novinách se neustále někdo pídí po omluvě za to či ono. Vytváří se experti, kterých se novináři ptají, jestli něco za omluvu stojí nebo ne. Možná upřímná lítost může pomoci soudci při vynášení rozsudku, ale na skutku nic nezmění. Obzvlášť pokud se omluva stává rituálem, kterým stejně jako zpovědí stačí projít, aby se všechno zlé vymazalo.

Ostatně, jak jsem se dozvěděl v Britských listech, KSČ se národu omluvila Prohlášením k občanům ČSSR otisknutém v Rudém právu 21. 12. 1989 "Proto se strana rozhodně rozchází se všemi, kteří se vědomě dopouštěli zvůle, zneužívali moc, dali se korumpovat a korumpovali druhé, se všemi, kdož vydávali lež za pravdu, dopustili znehodnocení ideálů socialismu, čestnosti a spravedlnosti, významu práce a jejích mravních hodnot, víry v domov a vlastenectví, v jednotu slov a činů a kteří dopouštěli zneužívání pořádkových sil proti občanům." Má to nějakou cenu?

Než se různí antikomunisté pustí do rozborů toho, jak tato omluva není dostatečná, jak nebyla myšlena upřímně nebo jak se nevztahuje na Grebeníčka, Ransdorfa a Štěpána, spěchám dodat, že netvrdím, že by se právě tímto prohlášením volání po omluvě v petici stalo neplatným, ale jen to, že omluvy a touha po nich mohou být zrovna tak prázdné a nesmyslné, jako přejmenování KSČM na Stranu levice proti kapitalismu.

Náš život je charakterizován neustálým píděním se po jistotách a starostí o to, aby na nás někdo nevyzrál. Klevetíme o tom v hospodách, sepisujeme petice a kroutíme hlavou nad pitomostí ostatních. Ať už je to s pravdou o komunismu jakkoli, možná bychom si měli místo opiátu jednoznačnosti předepsat trochu bolestivé nejistoty, kterou snášenlivost a odpuštění sebou nese. Obzvlášť, pokud jsme odpustili tomu, kdo si to nezaslouží a možná toho využije proti nám. Jak by se mi líbilo, kdyby se něco takového stalo mě? Jak asi...