Takže chodit k volbám pro kosmetické úpravy systému nepovažuje mnoho lidí za potřebné. A v tomto punktu asi žádná reforma voleb, nadtož jen změna volebního zákona nic nezmůže. Lze však alespoň uvažovat nad "vylepšením" předvolebního chování politiků. V této oblasti by pro ně mohlo být zadáním vytvoření takové atmosféry, aby si většina voličů uvědomila, že ve volbách přece jenom o něco jde. Ukázala to například zkušenost z posledních prezidentských voleb v USA, kde "vrstva politických profesionálů", mezi něž počítám i pracovníky rozhodujících médií, skutečně vyprovokovala voliče jít k urnám.

Přesvědčení mnohého voliče je, že nemá šanci podílem svého osamělého hlasu nic ovlivnit. Je navíc zesíleno volební realitou, v níž si volič může vybírat pouze z nabídky, kterou mu předložily strany, přesněji dokonce jen jejich přestavitelé, kteří samozřejmě na volitelná místa neopomněli dosadit především sebe. Reforma voleb a hlavně předvolebních kampaní, by se proto měla snažit vyřešit i další zadání. Dát veřejnosti větší prostor pro samotné rozhodování o zařazení politiků na kandidátky. A v pravidlech hlasování pak zvýšit vliv preferenčních hlasů až do jejich absolutní rozhodující váhy.

I když ve volbách kandiduje obrovské množství lidí a subjektů, mnoho voličů přesto neustále tvrdí, že si mezi nimi nevybere. Obvykle většinu kandidátů nezná a ty které zná, tak zase mnohdy by raději ani nevidělo, nadtož aby je volili. A právě nemožnost vyjádřit odpor, čili projevení vůle někoho nechtít volit, je všeobecnou vážnou absencí hlasování v demokratických volbách. Úkolem reformy volebního zákona by proto mohl být rovněž zavedení záporných hlasů, projevením jasného ne u jedinců. K tomu pak připojit rovněž komplexní odmítnutí ve formě celého prázdného volebního lístku. To druhé pak by bylo nutné určitě tehdy, pokud by se snad někdy politici rozhodli pro "volební povinnost", jíž kdysi jako premiér už vyhrožoval i Zeman.

Člověk je od přírody zvíře líné, říkával jeden z mých profesorů. Tedy předpokládejme že i volič. Proto bych se přimlouval, aby se ve všech volbách zaprvé volilo jednokolově. A za druhé, aby bylo možné volit "korespondenčně". Systémů je známo, především ze zkušeností v Británii, ba dokonce i z voleb tamějších odborových funkcionářů, mnoho. A nejen, že jsou známé, jsou dlouhodobě odzkoušené a s vysokou přesností odrážejí "sumární", tedy většinovou vůli voličů. A to vždycky, kdy volič určuje na kandidátce své preference pro pořadí a celková volební pravidla předem stanoví váhu hlasu na jednotlivých volitelných místech. Takže například nad kandidátem s většinou prvých míst může zvítězit kandidát který má prvých míst sice méně, ale má o mnoho více míst druhých. Čímž by mohlo odpadnout i panem Babákem navrhované zasahování soudů do voleb, což vidím jako příliš vysoké privilegium moci soudní v oblasti, která jí fakticky nepatří vůbec. Jak opět demonstrovaly prezidentské volby v USA, tentokrát ty v roce 2000.

S ohledem na to, že Česká republika je malá, a pomalu, leč jistě se stává součástí obrovské a stále se zvětšující integrace, měla by reforma volebního zákona rovněž odrážet tento trend. Podle mne rodící se situaci by jako první mohla korespondovat změna celé země na jediný volební obvod, jak pro volby do sněmovny, tak do senátu, pokud se ze senátu nestane regionální reprezentace. A vrcholem v daleké budoucnosti by mohlo být, že se pro některý druh voleb, nejdříve třeba do EU, nebudou konstruovat ani stranické, nýbrž osobnostní kandidátky.

Zvláštním, i když vedlejším efektem zastupitelské demokracie je rovněž "okoukání" poslanců. I to je důvod, proč se u nás až příliš často volá po nových tvářích. Pléduji proto pro pouhé jedno volební období u senátorů a maximálně dvou pro poslance. A to nejen proto, aby život reálných občanů neviděli z ghetta svého malostranského povýšenectví, pro něž se dříve používalo výstižnějšího sloganu "vidí to z ponorky".

Dominantním argumentem politiků proti skoro každé demokratizaci voleb bývá, že volby podle nich mají dát šanci k vytvoření vlády jež je vůbec schopná vládnout. Takoví politici bez výjimky v té souvislosti hovoří o politické stabilitě. Není to argument, který by v reálné politice neměl žádné své opodstatnění. Pak se ale zamysleme nad naprosto zásadní změnou celého našeho ústavního systému. Při jeho modifikaci bychom mohli totiž dokonce uvést v život volební systém, který by přímo učebnicově demonstroval teorií proklamované oddělení moci zákonodárné, exekutivní a soudní. Jsem proto pro samostatné volby zákonodárců, samostatné volby vlády, přesněji prezidenta jež bude předsedou vlády, ať máme konečně republiku a ne jakousi "parlamentní pseudomonarchii". A volme také soudce. Ty poslední nejlépe losem z množiny, pro jejíž výběr se dohodnou velmi přísná kriteria.

Osobně jsem ale přesvědčen, že naprosto zásadní změnu vnímání voleb může voličům přinést až změna pojetí celé politiky jako soutěže politických stran. To tehdy, když nebudou soutěžit o moc, čili o rozhodovací pravomoce, ale jen a jenom o kompetence. Až vítězové voleb nebudou vládnout, ale vykonávat správu. Až "vláda" nebude diktovat, ale pouze kodifikovat skutečnou vůli veřejnosti, až si jednotlivé prvky občanské společnosti vzájemné sporné až kolizní vztahy mezi svými zájmy dohodnou samy a státní správa je pouze uzákoní. Až, a to v neposlední řadě, budou politici skutečnými zaměstnanci veřejnosti, například bez toho odporného superprivilegia, jímž si určují své platy. Dokonce si myslím, že pak nastane opačná situace, takže nakonec vůbec nebudeme muset volit. Nabídka do postavení "služebníků" jistě nedosáhne ani poptávky potřebných křesel.

Nebo se mýlím?