Jsem proto velice zvědav, zda se někdo odváží nějak reagovat na následující úvahy a zároveň se od této formy autocenzury oprostit.

Vidím propastný rozpor mezi politickým systémem, fungujícím prostřednictvím struktur a postupů zastupitelské demokracie, a systémem ekonomickým, jehož fungování nemá s demokratickými postupy nic společného a navíc je tato skutečnost považována za zcela přirozenou a nezměnitelnou. Týká se to jak vnitřní funkce ekonomických subjektů (tj. skutečnosti vyjádřené okřídleným tvrzením, že demokracie končí před vraty firem, která má i subjektivně emocionální povahu -- 8 hodin denně musím držet hubu a krok, načež se po mě chce, abych aspoň část z dalších 8 hodin myslel a choval se jako občan a bytostný demokrat? ale na rozvinutí této úvahy zde teď není místo), tak i jejich koexistence se subjekty politickými.

Ekonomické subjekty mají často sílu srovnatelnou s ekonomikami celých států. Snadno dokáží (a také to často a úspěšně dělají) ovlivňovat politické rozhodování krajně nedemokratickými způsoby. (Jedna jedovatá poznámka na okraj, také zatím bez hlubšího rozboru. Častá a oblíbená námitka ultraliberálních pravicových bolševiků směrem k nevládním organizacím a občanským aktivistům bývá: A kdopak vás, pánové, demokraticky zvolil? Podobné otázky, pokládané různým správním a dozorčím radám ekonomických subjektů, ovlivňujících v zákulisí rozhodování demokraticky ustavených orgánů ve svůj prospěch, zatím u nich jaksi postrádám...) Jestliže se tedy -- a jak se zdá, právem -- obáváme o další vývoj zastupitelské demokracie, neměli bychom se raději než zveličovanými riziky vyvolanými působením nedemokratických politických struktur zabývat způsoby, jimiž ekonomické subjekty ovlivňují politické rozhodování a vůbec funkčnost demokraticky vytvořených politických institucí?

S uvedeným souvisí otázka zájmů. Považujeme-li za přirozené vykládat politiku jako scénu střetávání zájmů, je nutno zkoumat, čí zájmy jsou v pozadí kterých rozhodovacích procesů. Z poslední doby existuje dost dokladů pro tvrzení, že zájmy celých velkých skupin, často většiny občanů, při konkrétním rozhodování politiků přicházejí zkrátka a jsou to poslední, co by politiky zajímalo. Takže otázka by mohla znít takto: Jak vykládat různé politické děje a události z hlediska za nimi stojících ekonomických zájmů a kdo by se tím měl zabývat?

Pominout přirozeně nelze ani globální souvislosti. Před začátkem všeobecné globalizace ekonomiky, tj. zhruba do 70. let 20. století, se politické a ekonomické zájmy střetávaly prostřednictvím zhruba stejně silných subjektů na obou stranách. I ty největší firmy nacházely ve vládách rovnocenné oponenty a víceméně musely brát jejich zájmy v úvahu. (Záměrně ponechme zatím stranou definici "vládních" zájmů.) Od té doby se však globální moc ekonomických struktur znásobila, zatímco globální politické subjekty obdobného významu buď ještě nevznikly nebo jsou vůči svým ekonomickým protějškům zcela bezmocné, případně jsou jimi naprosto zkorumpované. Důsledkem je pokles významu států včetně jejich demokraticky ustavených institucí. Zejména zastupitelská forma demokracie se v tomto ohledu jeví jako nefunkční a úplně neschopná řešit základní globální problémy.

Z dosud řečeného vyvozuji -- bez nároku na úplnost -- zhruba následující:

1. Politika by se mohla pokusit vědomě napodobit proces, kterým globální ekonomika prochází víceméně živelně, tj. decentralizovat, co se dá, a základní jednotky takto decentralizované struktury propojovat do rozvětvené planetární sítě. Co nejmenší organizační jednotky schopné samostatného ekonomického života a samosprávného politického rozhodování propojovat do různě velkých ad hoc struktur, ustavovaných na různých úrovních a v různém rozsahu podle toho, jaký by byl účel takového propojení. Základní samosprávné jednotky by těmto strukturám delegovaly rozsah pravomocí odpovídající závažnosti důvodů, z nichž by vyššístruktury vznikly.

2. Zároveň by se na kontinentální nebo globální úrovni mohly vytvářet -- opět prostřednictvím postupování pravomocí zezdola nahoru -- struktury řešící problémy vyžadující koordinaci na této úrovni. Jedině jejich velikost by pak zaručila rovnoprávný charakter jednání s obdobně velkými a významnými subjekty ekonomickými. (Otevřenou k další diskusi ponechávám zatím otázku způsobu řešení sporů různých rovnocenných zájmů.)

Naznačený postup by mohl v praxi reagovat na to, co je stejně již stále zřejmější, totiž pokles významu role státu.

Při podobných úvahách se vždy dříve či později zákonitě narazí na otázku fungování kapitálu a jeho kontroly. Především v tomto kontextu jasně vyvstává, jaká omezení si teoretici i praktici -- mám za to, že ke škodě účinnosti diskuse -- kladou: Globální pohyb kapitálu je politicky neregulovatelný, jeho negativní důsledky jsou nevyhnutelné a nelze než se s nimi smířit, dokonce o jakýchkoli způsobech regulace není žádoucí ani uvažovat.

Není náhodou zde prapůvodní příčina selhávání demokratických způsobů řízení společnosti? Jinak řečeno: Není nejvyšší čas začít přemýšlet o způsobech demokratické kontroly kapitálu? Není konečně nutno zbavit politické subjekty stále sílícího tlaku finančních trhů, pod jejichž dozorem jsou dnes nuceny pracovat?

V žádné demokraticky vytvořené ústavě nenajdete, že by vládl kapitál nebo trh. Ve všech se píše o vládě lidu. Politici jsou podle ústav kontrolováni parlamenty, nikoliv prostřednictvím finančních toků. Vlády jsou nástrojem vůle občanů, nikoli těch partikulárních skupin, které používají neviditelné ruky trhu jako nástroje k prosazování svých omezených a sobeckých zájmů.

Pro začátek se tedy jeví účelným přistoupit ke hledání způsobů demokratické kontroly kapitálu.

Teď už jsem jen zvědav, zda a jakým způsobem někdo z politiků zvedne takto hozenou rukavici.