Pro německé politiky jsou však také velmi nepříjemné nepřátelské postoje americké vlády, které jsou stále častější při pokračující integraci Evropské unie.

Pro dnešního kancléře je to zvlášť nepříjemné, jelikož právě na spolupráci mezi USA a Německem byl a je do jisté míry založen padesátiletý úspěšný rozvoj jeho země. Poválečný Marshallův plán velkou mírou napomohl k vytvoření "německého hospodářského zázraku". A bez aktivní role Michaila Gorbačova a George Bushe staršího by bylo těžko myslitelné opětovné sjednocení Německa. Obě tyto skutečnosti oprávněně s velkým povděkem kvituje i německá veřejnost. Navíc i tato německá vláda si stanovila za svůj jeden z hlavních úkolů právě posílení transatlantických vazeb. Co tedy opravňuje některé komentátory označovat vztahy obou těchto velmocí za složité?

Dnešním základním názorovým nesouladem mezi Gerhardem Schrödrem a Georgem Bushem je postoj k Iráku. Ačkoliv SRN plně podporuje protiteroristickou kampaň dnešního amerického prezidenta, má výhrady k válce proti Iráku. Právě rozhodné odmítnutí útoku na Irák pomohlo totiž SPD i Zeleným zvítězit v posledních spolkových volbách. "O existenčních otázkách německého lidu se bude rozhodovat pouze v Berlíně" - to je hlavní smysl nové německé politiky, kterou hlásá Gerhard Schröder. Na druhé straně Američané namítají " S námi nebo proti nám".

Egon Bahr, dlouholetý poradce Willyho Brandta k této záležitosti řekl: "Svět si zvykl, že Německo vždy řekne ano, takže jasné ne bylo překvapující... a dodává ... My si musíme zvyknout na trochu více odvahy." Tento spor není prvním zejména mezi sociálnědemokratickými kancléři a americkými prezidenty. Stačí si vzpomenout na zdrženlivé reakce americké strany na východní politiku Willyho. Brandta či na americké vztahy s Helmutem Schmidtem, avšak nikdy nedostaly takovou otevřenou publicitu.

Příčinu těchto rozporů je třeba asi hledat i v jiném chápání mezinárodní politiky v USA a Německu. Předvolební kampaň do Bundestagu v Německu potvrdila instinktivní strach převážné většiny jeho obyvatel z války a ze zatažení jejich země do " iráckého dobrodružství". Vždyť pro celé generace Němců válka není pouze historickým příběhem, ale bolestnou, dosud živou vzpomínkou. Dodnes hodně lidí se zde psychicky těžko vyrovnává se vzpomínkami na bombardování zejména koncem války. I s ohledem na tehdy rozvrácenou protivzdušnou obranu účinek těchto náletů i na civilní obyvatelstvo byl zničující,. O tom by mohl vyprávět i osud Drážďan.

Údajně před začátkem tehdejší volební kampaně v SRN existovala určitá domluva mezi Gerhardem Schröderem a Georgem Bushem, že první se bude zdržovat otevřené kritiky USA a druhý nebude Němce stavět válečným rozhodováním do problémů. Avšak volební kampaň byla natolik vyrovnaná, a mírové nálady velké části německých občanů tak přesvědčivé, že od srpna 2002 irácká tématika v ní začala převládat. Nervozita na obou stranách Atlantiku postupně zesilovala, až přerostla v otevřenou přestřelku. Důvodem k ní bylo to, že tehdejší ministryně spravedlnosti H. Daubler-Gmelinová, srovnala Bushovýy metody s Hitlerovými. Pro amerického prezidenta to bylo již silné kafe a Bílý dům vyjádřil otevřeně svůj nesouhlas. Dál už jedno gesto stíhalo další. Condoleezza Ricová, poradkyně amerického prezidenta, prohlásila, že německo-americké vztahy jsou otrávené. Senátor Jesse Helmse navrhl, aby Američané stáhli své jednotky z Německa. Bushův ministrs obrany nepodal ruku svému německému kolegovi.

Všechny tyto skutečnosti nasvědčují, že pro dnešní americkou vládu by bylo příznivější vítězství vyzyvatele Edmunda Stoibera, který k útoku na Irák neměl tak velké výhrady. Přece jenom Gerhard Schröder , který se vypracoval z velmi skromných poměrů, má velmi málo lidsky společného s Georgem Bushem, pocházejícím z bohaté a vlivné rodiny.

Ačkoliv se německý kancléř osobním dopisem omluvil za vyjádření své ministryně, která již nezasedla v jeho dnešním spolkového kabinetu, americká strana nevzala zpět své výhrady. Dle jejich názoru tento nepříjemný nesoulad nemůže být vyřízen během několika dnů, i když ho není třeba dramatizovat. Pro Německo je tento přístup mírně nespravedlivý, jelikož málo zemí projevilo takovou neomezenou solidaritu s USA po 11. září. Stačí si jenom připomenout, že skoro 10 000 německých vojáků je nasazeno v různých mezinárodních misích. Pro německou vládu je tato roztržka i proto nepříjemná, neboť USA představují jednoho z nejdůležitějších hospodářských partnerů se všemi důsledky pro německou ekonomiku. Následné protesty německých hospodářských kruhů proti tomuto "protiamerickému kursu" podrývají pozici vlády i doma.

Německý tisk dnes spekuluje o tom jaké podmínky si bude chtít stanovit americká vláda pro konečné urovnání. Kromě zastavení obstrukce kolem Iráku by se mohlo jednat i o požadavek stanovit konkrétní termín zahájení vyjednávání o přistoupení Turecka do EU, jako možnou kompenzaci za ztráty v případě jeho účasti ve válečném konfliktu v Iráku.

Německá vláda se tak nachází ve dvojím sevření - z jedné strany vlastní veřejnosti, trvající na vládních slibech, a z druhé strany tlaku amerického partnera, jakož i vlastních hospodářských kruhů na revizi svých předvolebních slibů. Současně tento nesoulad politických sil SRN ukazuje i na novou mezinárodní roli sjednoceného Německa. Je to totiž poprvé, co samo otevřeně vystoupilo se svým názorem k mezinárodní politice, aniž by ho zprostředkovávalo prostřednictvím NATO či EU. Jak obě strany naloží s tímto "sporem z rozumu", napoví další vývoj i v EU.