Nechci teď připomínat, že (a jak a proč) vznikaly po roce 1918 tehdejší "obecné školy" na vesnicích, ať už velkoryse novostavbami školních budov nebo --- z nouze --- vyučováním několika ročníků v jedné třídě. Nechci příliš zdůrazňovat ani to, že na stanovený limit dětí k schválení provozu školy máme dokonce zákon. Nebudu moc přemítat ani nad tím, zda se u škol pod tímto limitem posléze celý proces neprodražuje víc dojížděním někam jinam (náklady na dopravu, bezpečnost, ale i nejméně pár stovek hodin života denně těch takto postižených dětí; možná se tak ukrojí každému dítěti z jeho života denně nejméně hodina a půl navíc). Taky nemá smysl zpochybňovat případné právo obcí spolurozhodovat (po urychlené novelizaci odpovídajícího zákona, týkajícího se zřizování a udržování chodu škol) o jejich dalším provozu, pokud najdou doplňkové finanční zdroje na tento účel.

V té shora dotčené relaci padlo v souvislosti se zákonným početním limitem žactva několikrát číslo "20 %". Přitom bylo řečeno jak to, že se může zvážit mimořádné povolení existence zákonem ohrožených škol, pokud ten počet je nižší "o 20 %", ale také bylo možno vnímat jako shodnou s tím informaci, že počet žactva by neměl klesnout "na 20 %". Copak si musíme říkat, že něco jiného je "o pětinu méně" a něco úplně jiného "pětina uvažovaného počtu"?

Tohle nepíši, abych si napsal čárku, že jsem "publikoval". Nutkavě už delší dobu cítím, že bychom si měli připomenout jistou ledabylost, ne-li přezíravou suverenitu, s níž uvádíme své názory. A že by nám více zpětnovazební péče neškodilo.