Není také nějakým Zákonem, který by se měl dodržovat, i když se tak třeba mnozí tváří, ale to si pouze pletou křesťanství a judaismus, z něhož jak známo vychází. Křesťanství je spíše příběh a výzva k následování. Příběh, který se navíc dá popsat velmi krátce a srozumitelně asi takto: Bůh se roku toho a toho (asi před 2000 lety) ukázal v postavě nízkého služebníka, mezi námi žil, učil a zemřel. Co je opravdu podstatné u každého konkrétního člověka je jeho reakce na tento příběh. Zda je tento pro něj inspirací či pohoršením. Je-li to inspirace, pak je křesťan, i kdyby se k tomu nijak nehlásil. Je-li naopak pohoršením, pak si může být jist, že sebelepší znalost dějin ovlivněných křesťanstvím či dějin kterékoliv církve (ať kladných či záporných) z něj křesťana nikdy neudělá.

Z tohoto úhlu pohledu opravdu nechápu, jak by se křesťanství nemohlo bránit civilizačnímu pokroku, vždyť ten na jeho podstatě nic nemění. Ba právě naopak, čím větší civilizační pokrok, tím větší se ukazuje rozdíl mezi lidmi kteří křesťany jsou a kteří ne.

Nebo se Vám na podstatě křesťanství opravdu zdá něco atavistického?

B. Kartous: Rozumím Vašemu argumentu, jsem pro náboženskou pluralitu, i když, přiznávám určitou averzi k jakékoliv formě náboženství. Rozhodně se s Vámi nebudu přít o etickém smyslu křesťanství, sám v něm neshledávám záporné vlastnosti. Potud metafyzika.

Můj článek je však více snahou o odhalení podobných projevů jednotlivých forem náboženství, přičemž musíte jistě uznat, že se v jednotlivých dějinných epochách míra vlivu toho kterého náboženství měnila a mění. Moje kritika náboženství nespočívá v jeho duchovní podstatě, nýbrž v tom, že se snaží určovat ráz společnosti a chce být takto respektováno. Pokud odhlédneme od definice křesťanství, budeme se muset shodnout na tom, že jeho vliv a společnost nebyl ve všech směrech blahodárný. Ve jménu Otce, Ducha i Syna svatého bylo vykonáno mnoho činů, které nechci nazývat zvěrstvem, protože toho je schopen pouze člověk. Jestli tyto skutky odpovídají podstatě křesťanství je v tomto případě irelevantní. Žel, nežijeme v idejích, ale v ideologiích, a křesťanská ideologie opravdu existuje - stačí pohlédnout na politiku KDU - ČSL. Její síla by se zároveň dala vyjádřit volebními úspěchy této strany. Nelze vyvrátit, že křesťanství prošlo mnoha reformami, které se snažilo jej aktualizovat a přizpůsobit měnícím se podmínkám. Za všechny uvedu tu nejpodstatnější, tedy protestantskou reformu. Její důvody jsou námětem mnoha sociologických i filosofických prací a diskusí, které se nejčastěji přiklánějí k názoru, že katolictví přestalo vyhovovat rostoucím požadavkům na materiální uspokojení. Současné křesťanství, pokud vím, čerpá filosoficky již sto let z novotomismu, tzn. že nějaká nová myšlenka nepřišla. A to v době, kdy se za posledních sto let zrychlil civilizační vývoj neuvěřitelným způsobem. Aktivita tohoto náboženského směru je tedy rovna nule. Byl bych rád, kdyby všichni chápali křesťanství tak, jak ho chápete Vy. Jsem také potěšen Vaší reakcí, neboť, světe div se, je jedna z mála, a to i v případě poměrně náročných BL. Média nám asi neslouží ke komunikaci, ale k indoktrinaci. Světe div se.:)

Kde hledat podstatu?

P. Sláma: Opravdu mě potěšila Vaše poměrně obsáhlá reakce na můj názor. Zdá se mi ale, že každý dáváme jiný význam jednotlivým termínům vztahujícím se k náboženství, z čehož možná plyne, že každý mluvíme tak trochu o něčem jiném. Pokusím se tedy vysvětlit svůj pohled na tuto oblast života.

Tedy co znamenají výrazy (a)teismus, víra, církev, náboženství.

Dle mého názoru termín (a)teismus vyjadřuje míru zcela osobního vztahu kteréhokoliv konkrétního člověka na světě v kterékoliv době k nejvyššímu tajemství stvoření či absolutnu a NIJAK NESOUVISÍ s jeho osobním hodnocením některých konkrétních historických a společenských jevů dnes či kdykoli a kdekoli v historii, i kdyby se tyto jakoukoliv vírou či náboženstvím ospravedlňovaly.

Víra je pak konkrétní variantou tohoto osobního vztahu, která zahrnuje jak jeho míru tak směr.

Církev je společenstvím lidí s podobnou variantou víry (v ideálním případě totožnou, ale v praxi asi nikdy nedosažitelnou). Tím nemyslím jen viditelnou organizaci, na jakou jsme zvyklí z našich krajů, ale prostě všechny lidi s podobnou variantou víry, kteří o sobě ani třeba nijak neví.

Náboženství je nejširší termín pro danou variantu víry a zahrnuje tedy jednotlivé církevní směry pod společnou střechu (křesťanství, islám, hinduismus . . .), ale v krajním případě lze takto shrnout úplně vše a říci, že náboženské je vše, co má nějaký výše zmiňovaný vztah k absolutnu a nenáboženské vše co tento vztah nemá.

Pokud píšete o Vaší jisté averzi k jakékoliv formě náboženství, možná tedy mluvíte o něčem úplně jiném než já a potěšilo by mě, pokud byste mě to vysvětlil.

Jste-li proti snaze náboženství určovat ráz společnosti, tak opět nechápu, jak to myslíte. Náboženství jako abstraktní pojem nic určovat nemůže, to mohou pouze konkrétní lidé a na to snad mají jako plnoprávní občané nárok, ať se z náboženského hlediska charakterizují jakkoliv, nebo snad rozdělujete lidi na ty, kteří tento nárok mají a kteří ne? Opravdu si myslíte, že svůj vliv mohou uplatňovat pouze ti, kteří jsou dnes ve většině (viz. záležitost potratů) a ti druzí na to nemají nárok, protože jejich názory označíme jako náboženské a tudíž neplatné? Já tvrdím, že každý občan má právo zasahovat do věcí veřejných stejně a omlouvat odmítání nepříjemných názorů tím, že je to vliv náboženství, a tudíž tady platí jiná pravidla, považuji za zcela nepřijatelné. V tomto úhlu pohledu vnímám i politiku KDU-ČSL.

Co se týká zvěrstev spáchaných v minulosti ve jménu kříže, no nevím jestli tomu mohlo být zcela jinak. Za každým činem stojí konkrétní člověk a nikoliv abstraktní náboženský systém. Dovolím si teď proto provést jisté srovnání.

Zkusme si představit, co by asi udělal některý dnes veřejně známý tunelář, kdyby žil ve středověku nebo na počátku novověku (a je myslím jasné, že takoví tehdy také žili). Jelikož okrást relativně elegantně mnoho lidí naráz tehdy tak snadno nešlo, musel by zřejmě použít v té době dostupných prostředků. Co třeba obvinění z čarodějnictví? Čím bohatší byla obviněná osoba tím lépe. Šup s bábou na hranici, majetek zabavit a vhodně přerozdělit a až přejde pár staletí, kdo bude špatný no přeci křesťanství či církev, vždyť podívejte, co se tehdy v té křesťanské společnosti dělo, no prostě hrůza, to by se v jiném systému stát nemohlo. A taky nestalo, jak všichni dobře víme z nedávné minulosti. V době druhé světové války, tedy době, kdy téměř veškerou výkonnou moc již dávno převzaly od církve mnohdy zcela světské vlády, bychom takový amatérismus v páchání zločinů hledali opravdu těžko. Postávat u hranice s jedním odsouzeným, na to věru nebyl čas. Lidé jistého původu se kupříkladu sváželi k plynovým komorám po celých vlacích a na nějaké obviňování z čehokoliv tudíž nezbyl ani čas. Hlavní byl přeci výsledek. Jenom nevím, na kterou víru či organizaci svést tyto zločiny, svým rozsahem jistě nesrovnatelné. Církev to nebyla, snad tedy stát jako takový. Proto mě překvapuje, že jsem dodnes nezaznamenal žádné návrhy zrušit stát jako hlavního viníka, když podobné návrhy směrem k církvi kvůli zločinům spáchaným jejími představiteli v minulosti jsou naopak vcelku běžné. A myslím, že toto přirovnání není zas tak nemístné.

Napsal jsem toho myslím dost, jakékoliv Vaše připomínky samozřejmě vítám a jsem připraven na ně případně reagovat.

B. Kartous: Ve své první odpovědi podotýkám, že naše jednotlivé úhly pohledu jsou odlišné v tom smyslu, že Vy zdůrazňujete osobní zkušenost s náboženstvím, nejen zkušenost vlastní, ale zkušenost obecně osobní, která není závislá na tom kterém subjektu, nýbrž na existenci člověka jako subjektu a tedy na procesu subjektivního vnímání, chápání i vyvozování. Označil bych tento přístup jako psychologický, jelikož analyzuje vnitřní stav skutečnosti. Dal by se také označit jako metoda subjektivně-subjektivní. Vychází z osobního, jedinečného chápání víry, náboženství, teismu, ateismu.

Můj přístup, bez ohledu na vlastní vztah k víře, náboženství a jejich axiomatice, je snahou o zachycení vzájemně působících celků, tedy společnosti, náboženství, fenoménu víry a jejich korelačních proměn, ať už jsou tyto entity více či méně provázány. Nejde mi ani tak o kritiku náboženství, i když můj kritický tón je zřejmý, jde mi spíše o analýzu strukturálních podobností jednotlivých typů náboženství pro potřeby odhalení korespondujících částí těchto struktur při uctívání jakékoliv vyšší moci.

Tím jsem dal jasně najevo, že za náboženství nepovažuji pouze instituci vyjadřující vztah k bohu, ale také všechny další instituce, jejichž hlavním projevem, základní myšlenkou či podstatou je víra v existenci nějakého vyššího principu. Náboženstvím, i když toto slovo jednoznačně na boha poukazuje, označuji tedy i jiné fenomény, které tyto vlastnosti nesou - ideologie národní, sociální, konzumní( z tohoto hlediska tedy vidím příčiny tragédií středověku i 20. století v jednom a tom samém). Snažím se o hledisko subjektivně-objektivní, aniž bych nyní kladl mezi naše postoje kvalitativní přímku.

Pokud bych měl vysvětlit svou averzi vůči náboženství ( což už také z článku vyplynulo) a nemyslím tím jen averzi vůči jeho organizační formě - církvi, nemám na mysli jeho etický odkaz, který bychom mohli u všech náboženství shledat jako vysoce pozitivní, ale hlavně to, že náboženství jednak vytváří myšlenkové hranice ( mohl bych být ,v pravém slova smyslu, křesťanem, kdybych neuznával existenci trojice boží?), dále omezuje konfrontaci ( cítíte se stejně křesťanem, muslimem i hinduistou?) a vytváří určité hodnotové normy, které pak brání v zájmu sebezachování ( zkuste malý experiment - buďte chvíli člověkem dodržujícím etický kodex křesťanství, ale odmyslete si od něj víru v boha, neboť tyto dva stavy nejsou totožné. Zkuste pak o této otázce uvažovat v této situaci vlastního osobnostního seberozložení).

Nevidím přitom rozdíl mezi křesťanstvím a pozitivismem.

Nejsem v žádném ohledu pro potírání náboženství, otázku víry musí řešit jedinec i společnost a ustálené náboženské struktury v podobě různých církví - i když je jejich smyslem třeba sport - jsou nejsnažším řešením této otázky. Je mi jasné, že v případě socializované víry musí zákonitě dojít k jejím projevům navenek, tedy do ostatních oblastí procesu kultury. Zároveň je ale nutno počítat s tím, že někdo bude stát proti a zde by nemělo být nikdy hledisko víry zdůrazňováno. Každá taková konfrontace by totiž měla probíhat bez ohledu na to, zda někdo věří v to či ono. Rozhodující jsou společenské aspekty takové víry.

Co je silnější? Společný jazyk nebo rozdíl víry

P. Sláma: Nechci zbytečně protahovat diskuzi k tomuto tématu, a proto ani netrvám na Vaší případné odpovědi, ale přesto se pokusím reagovat na poslední mail, protože vidím stále značný rozdíl v interpretaci jistých faktů.

Souhlasím s Vámi v tom, že je rozdíl mezi osobní vírou jednotlivce a chováním institucionalizovaných náboženských struktur, které se časem mohou chovat způsobem, který původní smysl a cíl připomíná jen vzdáleně nebo vůbec. To je starý a známý problém. Jenže co s tím? Zakazovat existenci těchto struktur byste jistě neschvaloval, takže nezbývá, než se s nimi naučit nějak žít. Nemám ovšem pocit, že by tyto struktury byly nějak protidemokratické, neboť jejich vliv ve společnosti je přibližně úměrný počtu příznivců a navíc tito příznivci nemají nikdy zcela totožné názory (jak se mnohdy mylně předpokládá a tím roste obava z jejich vlivu). Navíc jakákoliv struktura je přeci projevem svobodné vůle člověka. Je vhodné si také připomenout, že pokud by tyto struktury neexistovaly ( i se všemi svými chybami), pak by ani nevznikla naše západní civilizace. Je také nutné si uvědomit, že v době rozšíření křesťanství byla Evropa civilizačně velmi zaostalou oblastí světa s poměrně řídkým osídlením a přesto zde za několik málo století vznikla civilizace, která nemá ve srovnání se zbytkem světa obdoby. Za tuto rychlost rozvoje ovšem platíme nemalou daň, neboť byla způsobena víceméně násilným vnucením cizí náboženské ideologie zdejšímu značně kulturně zaostalému obyvatelstvu, které ji ve skutečnosti nikdy za svoji ve své většině nepřijalo. Možná také proto, že je to dle mého názoru ta nejlepší a tudíž nejnáročnější. Uvážíme-li, že až do poslední doby nedocházelo k mísení lidí mezi kontinenty a hlavně mezi kulturními oblastmi, pak dnešní Evropané jsou poměrně přesně potomky obyvatelstva zde v počátcích křesťanství žijícího. To znamená, že kulturně velice zaostalí lidé byli v několika málo generacích vyhnáni na scénu té nejsložitější civilizace, která kdy existovala a podle toho to také vypadalo a vypadá. Tolik k obecnějším otázkám.

A nyní několik přízemnějších postřehů.

Píšete, že náboženství vytváří myšlenkové bariéry (viz existence Boží trojice). Je faktem, že víra v tuto trojici se často uvádí jako podmínka křesťanství, to si však nemyslím. Kdo je podle mého názoru křesťanem jsem psal v první odpovědi. Trojice, neposkvrněné početí Panny Marie a mnoho dalších jsou především teologické konstrukty vzniklé v průběhu dějin a na původním poselství křesťanství nemohou nic změnit. Mimochodem, jak chcete prokázat, že tomu někdo věří či ne, snad tím, že to o sobě prohlašuje? Skutečnost může být úplně jiná.

Totéž platí o etickém kodexu křesťanství. O žádném takovém kodexu jsem se v Evangeliu nic nedočetl takže platí to předešlé. Je to jistý konstrukt, který se možná vydává za křesťanství, což je nedorozumění. Srovnávat tedy křesťanství a pozitivismus je chybou, neboť bez víry v Boha nelze o křesťanství vůbec mluvit, jak jsem psal rovněž již dříve.

Co je však nejpodstatnější, bez náboženství by sice nebyly myšlenkové bariéry, to ale hlavně proto, že by neměly mezi čím být, neboť by žádná rozvinutější civilizace nemohla vzniknout. Takže kritizovat náboženství kvůli jeho myšlenkovým bariérám je točení se v kruhu. Prostě jedno bez druhého nemůže existovat.

Co se týká nezdůrazňování hlediska víry při řešení obecných problémů, musím vyjádřit naprostý souhlas. Právě proto mě ovšem velice mrzí, že kupříkladu při projednávání novely zákona o potratech jsem ze strany navrhovatelů slyšel snad pouze věcné argumenty, ale ze strany odpůrců bylo zdůrazňování údajně náboženských pohnutek navrhovatelů (a tím tedy snad méněcenných) bohužel časté.

B. Kartous: Myslím si, že oba vedeme tuto diskusi ne s cílem dosáhnout konsensu nebo kompromisu, ale proto, abychom svá hlediska a postoje zformulovali a mohli je nechat působit recipročně. Já si rozhodně odnesu mnohé, jelikož o takových otázkách nemám příliš možností diskutovat s člověkem věřícím a zároveň s člověkem hlásícím se k určité, jak říkáte, náboženské struktuře. Budu se tedy snažit stručně shrnout body, kterých jste se dotkl. Z předchozích dopisů je určitě jasné, že nemám v úmyslu stavět náboženské ideologie mimo prostor demokracie. To mohou ostatně učinit jen samy. Již jednou jsem zdůraznil, že pokud tyto komplexy mohou být evidentně politickým zástupcem, pak ať jím jsou. To, zda-li je bytí či nebytí v těchto strukturách otázkou svobodné volby, před nás klade další velký problém, neboť svobodu lze definovat mnoha různými způsoby, lze ji dokonce označit za iluzi ( což je konkrétně u myslitelů konce 20.století patrné). Pokud bychom odmysleli vliv prostředí ( např. to, že se někdo narodí do prostředí nábožensky angažovaného), kolik konvertitů, např. v ČR, ročně rozšíří řady některé z křesťanských konfesí? Vím, je to povrchní statistika a do našeho dialogu se příliš nehodí, ovšem o určité " svobodě" má značnou výpovědní hodnotu. Otázka vztahu víry a svobody je, dle mého, ambivalentní - víra může poskytovat určitou svobodu, ale sama o sobě svobodou být nemusí. Sám mluvíte o násilném vnucení víry.

To, jakou úlohu hrálo křesťanství pro civilizaci, nelze také hodnotit jednoznačně. Tvrdit, že církev ( tedy nikoli náboženství) byla patronkou vzdělání je možné tehdy, pokud jedním dechem dodáme, že toto vzdělání muselo vždy projít přísnou kontrolou faktů, které by mohly narušit mocenské postavení této ( nikoli náboženské, ale na náboženském principu založené) organizované instituce.

Otázku obecných sklonů k regresi, kterou je podle mého Vaše úplné nepřijetí křesťanství evropskými národy, je problém, který asi nejlépe odhalila psychoanalýza, a který je vlastní všem lidem bez rozdílu vyznání. Na různých náboženstvích je možné odhalit začlenění původních, i prereligiózních struktur do nich jako jejich pevná součást.

Nemusíme se také shodnout, na faktu, zda-li musí křesťan věřit v trojici boží. Opravdu nemusíme. Daleko důležitější je zda se na tom shodne křesťanská obec. S tím souvisí i spojení etický kodex, který jsem použil. Etickým kodexem je bezesporu desatero ( mimochodem, jak dopadlo rozjímání v seberozložení?:). Křesťanství, ve svém celku je stavem duše, stejně jako stavem křesťanské společnosti i jeho vztahů navenek. Nelze oddělovat.

Posledně, říkáte, že existence určitých struktur je nutností. Souhlasím, existují struktury, mající ve své podstatě zakotven princip vlastní sebereflexe ( hezky o tom píše C.L. Straus, Myšlení přírodních národů). Mám na mysli vědu nebo umění.

Pravda? Svoboda? Zákon?

P. Sláma: Moje definice křesťana (inspirace faktem, že Bůh se v těch a těch letech ukázal v postavě nízkého služebníka) není tak úplně moje, mám ji z knihy od Sorena Kirkegaarda Filosofické drobky aneb drobátko filosofie a sám s ní pouze naprosto souhlasím. Ale zpět k Vašim posledním názorům.

Rozjímání v seberozložení bez víry v Boha o etickém kodexu křesťanství zvaném desatero, no to jde opravdu těžko, zvláště když například první přikázání desatera zní V jednoho Boha věřiti budeš. Leda že bych ono desatero poněkud zredukoval, jenže pak už by to nebylo desatero ale spíše šestero, použijeme-li starozákonní verzi a přikázání vztahující se k chování vůči bližnímu, jenže tato zkrácená verze by už jaksi nebyl celý základní etický kodex křesťanství a tudíž celé toto rozjímání poněkud falešné. Takže nevím jak to provést.

S názorem, že vnější svoboda je jistá iluze, souhlasím, neboť dle mého názoru jediná opravdová svoboda je ta vnitřní, a k jejímu dosažení má právě pomoci ono zmiňované desatero, ale pouze pomoci, nikoliv zajistit. Každý Zákon, i ten sebelepší, se totiž časem sám může stát zdrojem nesvobody, v náboženské mluvě hříchu. Přesně o tom je přeci Ježíšův příběh. Vždyť nebyl přepaden a ukřižován nějakou bandou gangsterů, ale byl odsouzen za základě Zákona, a to nikoliv Zákona ve své podstatě špatného. Tento Zákon, ve své podstatě dobrý, se postupem času stal sám zdrojem hříchu. Jaký paradox!

Že se však tento princip týká i současnosti vysvětlím třebas na tomto:

V relativně nedávné minulosti byl ve většině států světa přijat zákon o povinném placení výživného na děti mezi dvěma rozvedenými manžely. Tím bylo sice výrazně porušeno právo svobodné volby každého člověka v jeho konání, ale zájem dítěte dostal přednost. Vzhledem k tehdejší situaci, kdy by neplacení těchto příspěvků mohlo vážně ohrozit samotné přežití těchto dětí tedy byl zákon zcela jistě dobrý. Co se však nestalo. S postupujícím rozvojem sociálního zabezpečení ze strany státu pozbyl tento zákon svého původního smyslu, neboť kterákoliv matka samoživitelka nyní se svými dětmi jistě nezemře hladem. Zákon tedy začal být využíván spíše pro neuvěřitelné vytahování milionů z kapes těch, jež na to mají (a mnohdy ani o nějaké děti vůbec nejde), než pro skutečné a potřebné zabezpečení dětí. Neboli místo odstraňování nespravedlnosti začal tento zákon působit sám jako její zdroj a dovolím si tvrdit, že dnes by bylo mnohem lépe, kdyby již vůbec neexistoval. Lépe řečeno, je-li cíl dosažen nyní automaticky (přežití dětí na jakési garantované úrovni), pozbyl zákon svého smyslu. Jeho případné zrušení ale nic nemění na potřebě splnit základní cíl. Protože ale znám pohnutky většiny lidí (hlavně obavy o omezení možnosti páchat různé nepravosti), neobávám se jeho brzkého zrušení, neboť prostor pro ještě větší absurdnosti, které už dnes plní přední stránky bulváru, je stále ještě dostatečně široký.

Co se týká mého hlášení se k určité náboženské struktuře, nevím, nakolik je to vhodný popis mého přístupu k těmto strukturám. Já vnímám kupříkladu Římskokatolickou církev hlavně jako organizaci sdružující lidi, kteří se profesionálně věnují hledání vlastní správné duchovní cesty a tím nabízející příklad ostatním, takzvaným laikům. Můj hlavní důvod pro účast na nedělních bohoslužbách je tedy spíše získání nové inspirace, poněvadž ke mši patří i kázání, kde se může kněz právě plně projevit.

V tomto smyslu nevnímám církev jako organizaci vlastnící Pravdu a všechny ostatní jako nesvéprávná individua, kteří musí její představitele na slovo poslouchat, jinak se k Pravdě nedostanou. Myslím, že právě tento přístup brání mnoha lidem dosáhnout větších pokroků na své duchovní cestě, poněvadž z důvodu, že mají výhrady k určitým činnostem či názorům církví prezentovaným, se prostě od hledání vyššího smyslu odvrátí a nedělají a nehledají vůbec nic.

B. Kartous: Zdá se mi, že se v mnohém tématicky míjíme, přičemž dochází k opakování téhož, co již bylo řečeno. Vézt dialog a nepřistoupit, alespoň částečně, na východiska druhé strany nelze, tudíž se budu snažit přistoupit na Vaše schéma a neztratit přitom vlastní hledisko. S nonkonformní filosofií S. Kierkegarda jsem, i když jen částečně, seznámen. Částečně jednak ve smyslu praktickém, ale i teoretickém - Kierkegaard byl hluboce věřící člověk a jeho interpretace křesťanství je ve Vašich názorech zřejmá. Význam pro duchovní stránku této instituce má opravdu zásadní, očištění od nánosů "špinavé" historie až na čistě kontemplativní proces aktivního svědomí by učinil z křesťanství skutečně neopakovatelný "zá-žitek". K tomu však, zdánlivě paradoxně ( ale pouze zdánlivě), nepotřebuji žádného boha, ať už personifikovaného nebo metafyzického. Budu-li chtít se takto vnitřně angažovat, je pak na mě, jakou autoritu si zvolím jako prostředek směřování. Můžu dokonce za tuto autoritu považovat takový proces sám, protože směřování k němu nebude nikdy naplněno. Jinými slovy, budu-li chtít stát se křesťanem, za kterého Vy považujete i člověka, který plně nepřijímá katechizmus( např. víru v trojici boží), nemusím se apriori k tomuto náboženskému směru hlásit, neboť se tato podmínka stává zbytečnou a můžu tedy provozovat jakousi privátní formu náboženství, která už ani náboženstvím není. Není jím proto, že každé náboženství, ať je jeho nauka jakkoli určena k jednotlivci, má v příčině i důsledku univerzalizující charakter. I v současnosti je daleko důležitější, jste-li křesťan nebo muslim, než samotný fakt, že jste věřící. Ostatně bez tohoto univerzalismu by nemohla existovat církev a náboženství by společensky ztratilo svůj smysl. To jsem měl na mysli, když jsem Vás chtěl podrobit onomu neuskutečnitelnému experimentu vlastního seberozložení. Bůh působí jako sjednocující faktor, proto je stanoven jako nezpochybnitelný a nejvyšší princip. Je nejvyšším proto, aby naplňoval potřebu autority a nemusel být neustále obhajován. Bez něj se, v takto utvořeném etickém modelu, nemůže víra naplnit, neboť tato víra směřuje někam ven, mimo individuum. Náboženství je postaveno na principu autority a většina "věřících" směřuje právě k této autoritě, nikoli k tomu, čemu má být tato autorita garantem a zprostředkovatelem. Z toho, implicite, vyplývá i problém náboženské tolerance. Přejdeme-li diskutabilní hypotézu, že náboženství vyzývá, prostřednictvím svého jazyka, zcela jistě se shodneme na tom, že autorita ( jakákoli) vyžaduje loajalitu a zvýšenou pozornost. Tato zvýšená pozornost je neoddělitelnou součástí identifikace, která zajišťuje člověku obranu vůči příliš velkému ( z hlediska informací o sobě) světu a umožňuje vytvořit určitou participační platformu. Každá událost, která tuto platformu může zpochybnit, je pak vnímána jako potenciální nebezpečí a je minimálně označena jako "cizí". A dostáváme se tak k rozporu mezi ortodoxním individuálním pojetí víry ( na základě pozitivní interpretace) a přizpůsobením se náboženské autoritě a jejímu hierarchickému podstupňování.A to vůbec nemluvím o organizaci náboženského sdílení formou církve.Rád bych zde odkázal na článek, který by měl vyjít na konci týdne na BL pod názvem Mýtus o člověku (snad. Mohl by být docela dobře začleněn do této názorové výměny.

I to, že hledáte na bohoslužbách inspiraci, je projevem akceptace určitého jazyka o víře, kterým mluví další miliony lidí, aby víra mohla být nějak sdílena a sdělována. na tom nemůže být, samo o sobě, nic špatného, kdyby tohle sjednocení se na určitém náboženském jazyku ( tedy na určité, i když kvalitativně nerozlišující totalitě) nepřecházelo v procesu sociálního utváření do jeho dalších rovin. To, že je manipulace daleko snažší ( a v lidské společnosti snad pouze možná) s určitým celkem, strukturovaným homogenně, je nezpochybnitelný fakt. A to, že autority způsobující tuto jednolitost, se v historii střídají také. Ale to bych svůj článek opisoval.

Co se týká Vašeho přirovnání, přiznám se, moc mu nerozumím. Chcete-li říct, že platnost určitého zákona je časově ( tedy i prostorově!) omezena, přičemž nelze určit dobu tohoto omezení, neboť ta je plně závislá na vnějším faktoru společenského vývoje, pak s Vámi plně souhlasím. To by však znamenalo, že i náboženství, které má vzhledem k principu autority ( autorita je prostředek vymahatelnosti) platnost zákona, musí mít ZÁKONITĚ omezenou dobu platnosti. A nevím, zda jste něco takového ochoten připustit.

A pokud se jedná o výběr příkladu, pak se mi nezdá, že by povinnost platit výživné byla v pozici anachronismu. V tomto případě i myslím, že autorita (stát) je opravdu pouze garantem vymahatelnosti zákona, aniž by bylo jeho povinností plnit cizí povinnost. To , že musí matkám samoživitelkám zajistit minimální prostředky k přežití je spíše ukazatelem malé váhy jeho autority.

Tabulka, kterou jste mi poslal, opravdu vykazuje určité demografické rozdíly mezi různými metakulturními oblastmi. Jejich interpretace se mi však zdá daleko širšího charakteru, než aby mohla být zúžena na naši rozmluvu.

A ještě něco - náboženství nemůžeme hodnotit na základě historických, sociologických, psychologických, politologických (a kdoví kolika dalších logismů) jednoznačně. To ovšem neznamená, že by nebyla možná určitá pravda o náboženství. Můžeme se shodnout na obou našich pravdách ( nebo na různém pojetí pravdy jedné), které však stále musejí zůstat otevřeny ( ne uzákoněny), neboť čas jim může určité vlastnosti odejmout:)) Není Vám to povědomé?

Kategorie

P. Sláma: připouštím, že možná vedu tuto diskuzi poněkud nešikovně, ale snad se to dá omluvit tím, že nemám žádné vzdělání humanitního směru (jsem absolvent strojní fakulty) a ani mnoho jiných zkušeností v takovýchto diskuzích. Já se snažím Vaše stanoviska z mého úhlu pohledu rozdělit do 3 skupin:

1. názory, se kterými zcela souhlasím

2. názory, s nimiž mohu souhlasit za určitých podmínek, které hned vysvětlím

3. názory, s nimiž zásadně nesouhlasím a rovněž hned vysvětluji proč

Předpokládám, že Vy činíte totéž.

Musím se vrátit k mým prvním mailům a definicím pojmů. Nevyjádřil jsem se k termínu Bůh, tak to teď napravím. Psal jsem o teismu, jako o vztahu k nejvyššímu tajemství stvoření či absolutnu a jistě by se dalo vymyslet spousta podobných krkolomných sousloví, která je nejlepší psát v uvozovkách. Tomu se ale dá vyhnout právě použitím náhradního slova, které tyto termíny nahrazuje a v češtině se právě používá ono slovo Bůh, psané pochopitelně bez uvozovek. V každém jazyku existuje takovéto slovo, které je tedy jakýmsi náhradním termínem a proto zní jinak. Například v němčině Gott, v angličtině God a v arabštině kupříkladu Alláh. Vždy se tím však myslí totéž.

Teď řeknu něco možná nečekaného, čím budu reagovat na Vaši poznámku o zbytečnosti hlášení se k určitému směru v náboženství a provozování privátní formy náboženství. Myslím, že to je přesně to, o co v křesťanství jde, i když to tak v praxi možná nevypadá. Dle mého názoru je konečným cílem opravdu překonání náboženství jako společenského fenoménu, jako organizované a moudrými hlavami vedené formy zbožnosti. Přirovnal bych totiž všechna náboženství v dosavadní podobě ke škole. Hlavním cílem školy přeci není něco naučit, nýbrž naučit, jak se učit. Poté již škola jako instituce zcela ztrácí význam, neboť ji nepotřebuji, umím sám vyhledat a vyhodnotit nové informace a tím se něčemu novému naučit (bohužel každá instituce má časem snahu ospravedlnit svoji existenci bez ohledu na skutečnou potřebu). Sám ovšem víte, že ne každý kdo chodil do běžné školy se stal géniem, stejně tak ne každý, kdo zažil institucionalizované náboženství se nad něj dokáže povznést. Problém je také v tom, že ten, kdo do školy nikdy nechodil, se na takovou samostatnou úroveň myšlení dostane jen obtížně, ne-li vůbec. A to je myslím hlavní problém většiny dnešních lidí. Nechce se jim nejdříve chodit do školy (myslím té náboženské), a pak se diví, jaké hlouposti dovedou i ve vyšším věku provádět. A to ani nemluvím o tom, že těm co do školy chodí se ještě mnohdy posmívají, jací že jsou zaostalí, to je v našich krajích bohužel rozšířený zvyk.

K onomu experimentu vlastního seberozložení musím ještě dodat následující. I kdybych došel k závěru, že lze ztotožnit desatero a pozitivismus, pak stejně nemohu ztotožnit křesťanství a pozitivismus. A to proto, že křesťanství nerovná se desatero. Ba právě naopak, vždyť křesťanství je vlastně obžalobou desatera (lépe řečeno Zákona z něj plynoucího), neboť především díky existenci Zákona byl Ježíš odsouzen (jistě ne náhodou se znění desatera z žádné knihy Nového Zákona nedozvíte). Nikoli ale obžalobou z toho, že je špatný, ale že jeho důsledné a silou vynucované uplatňování může z důvodu lidské slabosti či pohodlnosti časem vést k páchání většího zla, než kdyby neexistoval. A to hlavně proto, že zdrojem zla je člověk samotný a žádným vnějším donucením (třeba zákonem) nelze dosáhnout toho, aby člověk sám od sebe tíhnul k dobrému. Toto směřování musí vycházet z něj samotného a k obrácení v tomto směru má právě křesťanská zvěst dopomoci. Můj příklad se zákonem o placení výživného nebyl možná nejvhodnější, ale přesto myslím že princip vystihuje (vždyť desatero bylo před 2000 lety také zákonem, který měl vést ke spravedlnosti mezi lidmi, ale jeho násilné vynucování nakonec způsobilo to, co by nikdo možná nečekal, totiž v teologickém slova smyslu přivedlo samotného Boha na kříž). Podobně tento zákon se snaží nastolit spravedlnost, ale spíše vede k obrovskému zhoršování vztahů mezi lidmi, neboť důležitý již není můj vztah k bližnímu, ale to, jak šikovně dokopu pomocí státní moci toho druhého k chování, které mi vyhovuje. Jeho vlastní svobodná vůle již není podstatná. Lidé sociálně slabí přece dnes i tak žijí ze sociální podpory (nezaměstnaný sám ze svého stejně nic nezaplatí) a ti sociálně nahoře jej nepotřebují. Jeho existence ale hrubě porušuje moje základní lidské právo jednat tak, jak sám uznám za vhodné, což si dnes už ani neuvědomujeme. Já mám přeci právo (jakkoliv to zní tvrdě) třebas i opustit své blízké a nechat je napospas svému osudu, pokud se tak sám rozhodnu, do toho mi nemá nikdo co mluvit. Toto mé právo stojí výše než násilné donucování k dobrému ze strany anonymního státu, zvláště dnes, kdy následky takového chování nebudou jistě úplně tragické. Kdyby s takovou možností počítali všichni předem, asi by si dali mnohem větší pozor na výběr svých blízkých. Je-li totiž hlavním důvodem k dobrému chování vůči blízkým strach z trestu, pak se asi nelze divit, že pokud tato hrozba zmizí, ukáže se teprve naplno skutečná úroveň vztahu k mému okolí, která je velmi pravdivě popsána ve Vašem novém článku nazvaném Exkomunikace. Přesně o tom to totiž je. Čím více umělého donucování k dobrému, tím tragičtější konce těchto snah. A snad úplně nejhorší na tomto je smazávání rozdílů mezi lidmi, tváření se, že všichni jsme vlastně stejní, že každá víra má vlastně relativně stejnou váhu a je tudíž zcela libovolná. Setkáte-li se s více starými lidmi, zjistíte, že tomu tak rozhodně není, že ne všichni skončí sami na periferii. Nebo že bychom to vyřešili zase nějakým zákonem na ochranu starých lidí? To by sice šlo, jenom se obávám, že by poté ve společnosti silně zesílily hlasy požadující legalizaci euthanázie, možná podobně jako po vylepšování zákonů na ochranu dítěte docházelo a dochází k enormnímu nárůstu počtu neúplných rodin, čímž děti trpí zdaleka nejvíce. Snad jsem tímto trochu vysvětlil ono přirovnání.

Problém náboženské tolerance je dle mého názoru problém samotného člověka jako takového, psal jsem to již dříve. Minule jste řekl, že církev byla sice garantem vzdělání, toto vzdělání však muselo vždy projít přísnou kontrolou, aby nenarušilo její postavení. Myslím, že narušit by mohlo hlavně postavení tehdejší vládnoucí vrstvy, tedy konkrétních lidí na církvi stavících svou kariéru. Tedy zrcadlově obrácená situace, než jaká panuje dnes. Zrovna nedávno jsem v naší firmě zažil aféru, kdy jeden kolega rozeslal spolupracovníkům mail, ve kterém je vyzýval k víře v Ježíše Krista. Způsobilo to veliký rozruch mezi většinou lidí a odsouzení jeho činu. Nepochybuji, že v dřívějších dobách by podobně (či spíše hůře) dopadl ten, kdo by podobně ovlivňoval lidi v obráceném smyslu, neboť většina lidí má vždy největší starost , aby nebyli v rozporu s názory mocných, nikoliv o nějakou Pravdu. Dobře tuto lidskou vlastnost vystihuje text kázání ZDE

Píšete-li, že i přes rozdílné hodnocení náboženství lze říci o něm určitou pravdu, pak já touto pravdou vidím to, že náboženství obecně vzato je především zrcadlo, v němž se odráží, jací my lidé doopravdy jsme. A protože obraz, který v něm vidíme není vůbec hezký, je myslím pochopitelné, že se mnoho lidí snaží toto zrcadlo rozbít. Já se však obávám, že bez zrcadla bychom byli asi ještě ošklivější.

B. Kartous: Mohu s čistým svědomím tvrdit, že naprosto souhlasím s určitou interpretací náboženství, tzn. že souhlasím s mnohým, co si myslíte a říkáte i Vy. Určitým sdílením jedné, z jiných úhlů nahlížené pravdy jsem chtěl říct, že se zřejmě nelišíme ve svých etických stanoviscích, ale lišíme se v názorech na určitou instituci. Nevím, zda-li je možné v tomto případě kategoricky dělit názory na přijatelné nebo nepřijatelné, spíše si myslím, že bychom se dokázali shodnout celkově na svých hodnotách v případě, že bychom nalezli nějakou hypernáboženskou platformu obsahující podmínky obou našich přesvědčení.

Znovu připomínám, že pokud někdo následuje jakéhokoli boha proto, aby byl lepším člověkem, nelze mu bránit, lze ho pouze podpořit. S jednou podmínkou - neměl by za sebe nechat mluvit a jednat tuto vyšší autoritu, ale měl by sám mluvit tak, jak by jednala a mluvila ona sama.Budu opakovat to, co jsem již jednou vyjádřil, ale doufám, že s toho vyplynou další souvislosti nebo se alespoň zlepší obraz těch odhalených. Souhlasím s Vaším názorem, že bůh alláh nebo jiné jednoslovné "koncentráty" nikoli složitých souvětí, ale mnoha věd, nauk či axiomatik plní jakousi substituční úlohu tam, kde by bylo nutno vynaložit nekonečné množství času k vyjádření plnohodnotného ekvivalentu. Mám za to, že právě toto činí z boha onu autoritu, která má právo si nárokovat absolutní přijetí. Ostatně kdo jiný. Tato autorita by měla plnit funkci jakéhosi ochranného obalu lidského svědomí, které se může snadno rozpouštět v kyselém prostředí lidské společnosti. Tento ochranný obal má usnadňovat právě ta rozhodnutí v lidské životě, o kterých se jedinec může pouze domnívat, že se mají dít tak a tak. Tato autorita však nemá v žádném případě být samotným řešením -- má být cílem cesty, kterou lidské svědomí v určité situaci vykoná, aby se vzápětí vrátilo zpět a jednalo skrze člověka ( teď se vyjadřuje skutečně nábožensky:)) za něj jako za jedince, nikoli za onu metafyzickou autoritu. Pokud jedná pouze za onu autoritu a odevzdá v její "prospěch" svou odpovědnost, pak jedná pokrytecky. Mohu to vyjádřit i tak, abych uspokojil námitku, že bůh není ve skutečnosti něčím vnějším, ale pouze a právě neoddělitelnou součástí samotného lidského bytí. V tom případě bych řekl, že mezi jednotlivými substancemi tohoto bytí je neustálá komunikace. Tato komunikace ale musí zůstat vyvážená. Jinými slovy bůh nesmí zvítězit nad člověkem. Zvítězí --li, stává se člověk obětí ne tak samotné víry, jako jakési derivace vzniklé spojením víry s nějakou formou náboženství. Opačný případ zatím nenastal a mám za to, že to vbrzku ani nenastane.

Proto tvrdím, že za náboženství nelze považovat jen teologii s explicitně vyjádřeným bohem, ale každou takovou, která ho ukrývá v hmatatelnějších podobách, třeba jako národ, vůdce, strana. Bůh je racionálním řešením části lidské emocionality, která je stále zdrojem vysoké míry nepředvídatelnosti v budoucím jednání člověka - jedince i lidské společnosti. Dá se vlastně říct, že je to problém disharmonie mezi racionalitou a emocionalitou. I náboženství může pomoci tuto disharmonii mírnit, ale nemá sílu ji neutralizovat.

Četl jsem si to kázání, ve kterém se mluví i o příběhu polského duchovního, který obětoval svůj život pro jiného člověka uvědomil jsem si, že náboženství je postaveno na metafoře. Není přitom důležité ani tak to, že metafora usnadňuje chápání ( a znesnadňuje interpretaci) jako to, že skutky, činy a události, které jsou obsahem náboženského vyprávění jsou metaforizovány proto, že jako akty fyzického světa nemají možnost navázat kontakt s božskou podstatou, která je nefyzická. A právě metafora je ono spojení, které tento kontakt a důkaz boží přítomnosti dokládá. Je obdivuhodné, co onen polský duchovní vykonal. Jako hluboce věřící člověk byl v tomto skutku jistě ovlivněn vírou, ale on jednoznačně musel projít onou cestou tam i zpět a vykonat toto rozhodnutí sám za sebe, nikoli za nějakou , byť i zvnitřnělou autoritu. K tomuto rozhodnutí by mohl nepochybně dojít i na odlišné bázi. Náboženství ale tento skutek metaforizuje a začleňuje ho do své apologetiky jako důkaz vlastní etické exkluzivity. Ale je to důkaz?

Abych nějak vysvětlil, proč se mi v mnoha případech jeví praktikování víry v rámci nějakých struktur jako pokrytecké, chci se dotknout kategorie dobra a zla. Tyto kategorie, ať se zdají jakkoli samozřejmé, jsou ryze kategoriemi lidskými a mají oporu pouze v člověku a jeho způsobu existence. Zmizí-li člověk, zmizí s ním i všechna hodnotová měřítka. Pokud všechna náboženství něco spojuje, pak to může být právě extrapolace těchto dvou kategorií a učení se ( to co nazýváte formou školy) správnému nakládání s lidským životem v rámci nich. obě kategorie můžeme označit jako konečné, člověk se svými schopnostmi nemůže z jejich hranic vystoupit ( jak si mysle Nietszche) a opustit je, může se pouze pohybovat někde mezi nimi. Tyto kategorie jsou sice konečné, ale v rámci náboženství jsou přece jen podřízeny právě nejvyšší autoritě. jejich vztah k této autoritě je však asymetrický - zatímco bůh představuje nejvyšší možné dobro a zlo je personifikováno v jiných podobách, bůh má nad ním přesto faktickou moc ( což je dokládáno právě událostmi-metaforami). Tato asymetrie má určitý dopad na vnímání náboženství jeho praktikujícími. Ačkoli je náboženství globalizující a předkládá určité hodnotové univerzum, počítá zároveň s individuálními odlišnostmi, které u člověka mohou dosáhnout i takových rozměrů, že nepovažuje jiného jedince za příslušníka vlastního rodu. Tento rozpor mezi universálním učením a individuální interpretací a praxí je překonán zvláštní institucí- institucí odpuštění. Tento důležitý kompenzační prvek jednak umožňuje náboženství společenskou existenci ( teď nemluvím o církvi, která jako správná organizace uplatňuje sankce), ale umožňuje taky individuální specifika a umožňuje to, že jedinci značně ulehčuje sžít se s tím, co je po něm požadováno - je to kompromis. A je v kategoriích dobra a zla možný kompromis?

Pokud bych se měl ještě jednou dotknout vztahu náboženství - jedinec - společnost, jsem toho názoru, že jednotlivé projevy není možné od sebe izolovat, tudíž je nutné vidět náboženství jako duchovní cestu stejně jako prostředek ovládání mas.

Na závěr bych chtěl ještě upřesnit ono přirovnání k pozitivismu, ze kterého vzešel omyl, zřejmě špatně zvolenou větnou skladbou. Pokud jsem přirovnával křesťanství ( nikoli desatero) k pozitivismu, učinil jsem tak pouze v souvislosti s obranou hodnot jednotlivých náboženských struktur a nebylo mým úmyslem uvádět jej do souvislostí s navrhovaným experimentem. Jeho podstata je pouze v konfrontaci etického kodexu křesťanství a jeho nenáboženské obdoby.

Je mi líto, že Váš kolega je ostrakizován kvůli své víře, přesto, tento fakt v postatě dokládá ( a sám to přiznáváte), že víra v boha působí v současnosti na společenskou majoritu jako anachronismus. Víte, věřit, že zvítězíme na ledě je jednodušší než věřit ve vítězství nás samotných nad sebou.