Po roce 1989 začaly být v zainteresovaných kruzích navíc propagovány některé do té doby neuplatňované principy. Pokud jde o přístup k učivu a k žákovi, jako by mohlo (ne-li mělo) být víc místa poskytnuto přímo vlastní iniciativě samotného žáka. Navíc zcela nově tomu dříve navenek "jednotnému" systému veřejného školství mohly začít v nových podmínkách výrazně konkurovat školy soukromé (včetně "vysokého" školství!); zatím bez objektivizujících srovnávacích měřítek ("až na ty vynaložené peníze navíc").

Mezi učiteli nikdy neustaly spory o to, CO, anebo JAK učit. Málokdy v korelaci obou přístupů; spíše v jejich vzájemné konfrontaci.

Pokud cítíme v zádech jako stávající problém, že počet nových poznatků "astronomicky" vzrůstá (a že nelze setrvale vytloukat klín klínem), pak se na první pohled zdá, že spása je v odklonu od dalšího učení poznatkům k jejich pouhému vyhledávání. Jinak řečeno: už by nadále nešlo o otázku, CO učit, ale už jen o problém, JAK se efektivním učením zabývat. Na první pohled se v současné době jeví jako --- možná že už "definitivní"? --- řešení odvěkého pedagogického problému přenést těžiště "výuky" do instrukcí, jak poznatky účinně vyhledávat. Vždyť tu máme k dispozici zvláště přebohatou síť internetu! (Zapomnělo se přitom říct, že s internetem si --- díky svému důvěrnému seznámení s počítačem --- žák leckdy poradí lépe sám, než naše dosavadní učitelské osazenstvo ve školách. Nic ve zlém. Na nějaké "hledání informací" může, byť podmíněně a omezeně, stačit žák i bez učitele. Skoro jako kdyby už byla na prahu našeho příštího tázání otázka, zda s odpovídajícím předstihem nebo aspoň zároveň nezrušit základní povinnou školní docházku. Učinit tak obdobně, jako se to zřejmě letos stane s povinnou vojenskou službou, když bude obrana státu řešena koncepčně zcela nově.)

Ovšemže naše školství potřebuje už nečítaně mnoho let ZMĚNU. Při stávajícím (velmi častém) hledání nových cest se u nás nejednou uchylujeme k řešením na základě černobílého rastru. A místo důkladné analýzy otázek, které by předcházely kvalifikované odpovědi, hbitě ukážeme prstem po řešení, které je --- jakoby "spásonosně" --- protikladné dosavadní praxi. (Málem jako ve volbách. Když se --- dejme tomu --- jednou neosvědčí "pravice", hurá do náruče "levice"; anebo tatáž hra, a stejně zbrkle a se stejnou spontaneitou, naruby či "naopak", a do protipólu.)

Má-li ovšem dojít k žádoucí (kvalifikované, a tedy zodpovědně zdůvodněné) změně, je třeba především přijatelně formulovat už samu "podstatu problému" (co, jak a proč je už "od včerejška" choré). Je nutné vytýčit a vzájemně porovnat jednotlivé zřejmě žádoucí priority pro "zítřek" (a popozítří, neboť subjektivní čas naší civilizace se rapidně zrychluje!). Pochopitelně je nutné vytýčení těch či oněch priorit okamžitě s vějířem možných důsledků; a to nejen těch na první pohled pozitivních, které bychom rámovali jen svými včerejšími zkušenostmi s dosavadním stavem věcí.

Kupodivu by se mohlo ukázat, že spásonosné volání po reformě, která by viděla spásu našeho školství v důrazu na způsobilost vyhledávat poznatky (místo jejich memorování) je krátkodechá! (Je až podezřelé, s jakou úlevou se málem unisono volá po zítřejším osvobozujícím "brouzdání" po informacích.)

Zatím se kupodivu moc neříká, že jakýmkoli SMYSLUPLNÝM (A SYSTÉMOVĚ ZAČLENĚNÝM a funkčním) odpovědím nutně a ZCELA NEPŘEHLÉDNUTELNĚ PŘEDCHÁZEJÍ KVALIFIKOVANÉ OTÁZKY! Pokud nám záleží na těch "kvalifikovaných otázkách", pak ovšem se jich nemohu dobrat bez výchozího trpělivého studia podkladového materiálu. Jinak řečeno: až je pohromadě přijatelné množství výchozích fakt o problematice, teprve se pomalu a nesměle začnou objevovat ve stávající mozaice mezery a s nimi potřeba hledat další (nebo posléze podrobnější a náročnější) zdroje najednou nově kýžené --- a už poučené --- informace.

Jinými slovy: Heslovitě vyhlašovaný program podtrhující nutnost orientace na informační zdroje je žádoucí a potřebný, ale nemůže být jedinou nebo základní prioritou v rámci školského systému výuky. Metoda "nůžek a lepidla" není zvlášť inspirující ani "tvůrčí" metodou; nehledě na to, že automaticky neinspiruje ke kladení provokujících otázek a k hledání přiměřeně adekvátní cesty k jejich --- kéž by principiálnímu --- řešení. Příliš velký důraz na pídění se po informačních zdrojích by mohl povážlivě utlumit výchozí nutnost vidět (aspoň zhruba) celý obor úvahy a jeho (aspoň rámcovou) strukturu!

Jinak řečeno: Bez výchozího věcného seznámení s fakty jednotlivých oborů, dokonce ve vnímané (aspoň přibližné) vazbě na hraniční mezioborové otázky, bychom se velice špatně připravovali na kýženou školskou reformu. Navíc je taky nezbytné systém a strukturu oborů, jež by se měly stát předmětem výuky, průběžně propojovat s tím, jak daný obor dospívá k novým poznatkům a v čem je jeho specifika. (Kupodivu se mi v tom "programu" zacíleného na lov poznatků úplně vytratila tolik potřebná výuka matematiky, kterou kupodivu "brouzdáním" po internetu učit nelze. Některé "předměty" jsou zkrátka automaticky mimo zatímní obecné mantinely "reformy". Samozřejmě učit soustavnosti a návaznosti by matematika mohla báječně. Nezáleží to jen na učiteli; zkusme na to nezapomenout!)

A ještě jinak zopakováno: Teprve až má jak učitel, tak jeho žák výchozí hierarchizovanou rámcovou strukturu poznatků o věci (o učebním předmětu), může dojít konečně cíleně a funkčně k tomu, aby se mohli společně (a dobrodružně) lopotit dál po internetu, encyklopediích, odborněji zaměřených knihách nebo časopiseckých článcích, a dalších zdrojích (podle povahy věci: od archívů přes pokusy v laboratoři až po exkurze do muzeí nebo výpravy do přírody). Přitom jednotlivé dříve tradiční "předměty" už dávno ztratily svou homogenitu. Jak se ale dopracujeme k adekvátnímu (komplexně viděnému) obrazu o člověku a "jeho" Vesmíru, o nanotechnologiích nebo potřebách příští občanské společnosti, když budeme jen cosi sbírat na feromonové mravenčí stezce? Také k přiměřenému seznámení s našimi lidskými nadějemi a starostmi bychom se takto stěží naléhavě dostávali. Jako kdybychom zapomněli na tu "baconovskou" výzvu být jako včely, které sice pilně sbírají "med", ale do optimalizovaných, předem připravených buněk...

Obávám se, že při tom masivním tlaku na změnu jsme se "jaksi" dostali od jednoho nežádoucího plotu k jinému, opačně iluzivnímu a obdobně záhubnému. Navíc jako kdyby se zase jednou zapomnělo, že role (ovšemže dobrého!) učitele je nezastupitelná! Případným vyhlášením "bianco" programu (tj. krajní volnosti), pokud jde o konkrétní učivo, lze sice rychle "reformu" bez okamžitých problémů odhlasovat, ale ty problémy se vyrojí a plně dopadnou na celou naši společnost vzápětí. Informační a globalizující se společnost dneška si přece nemůže dovolit nechat plně náhodě, co kdo a jak bude učit (bude-li vůbec něčemu ještě učit). Ta "důvěra" by se mohla až příliš vymstít; nelze beztrestně vyskočit do světa poměrné libovůle, když kvalifikační (a charakterové) parametry "zítřka" se začínají mnohde nastavovat už dnes.

A když už bychom zdůrazňovali ono učit se hledat, jako by nám (v pochybně "dobré víře") unikalo, že předem musím vědět, CO a PROČ hledám. A co je horší, málem jsme zapomněli také na to, že problémy té naší současné civilizace rozhodně nejsou jen v oblasti kognitivní!