Pro ideální fungování by podle ekonomických liberálů musel existovat dostatečně velký trh bez uvedených omezení. Jinými slovy globalizovaný liberální trh. Podepřený globální morálkou a globálně platnými zákony. Globalizovaný liberální trh bez splnění dalších dvou podmínek bude naopak právě jednou z hlavních příčin selhání neoliberální ekonomiky, jak si ukážeme.

Proti novodobému úspěšnému fungování liberální ekonomiky svědčí dále i existence zájmových lobby, působících zákulisně v parlamentech, vládách a na dalších vlivných postech. Jejich činnost směřuje proti zákonům trhu (ovlivňování zakázek apod). Jak je možné, že si s nimi liberální tržní ekonomika nedokáže poradit? Nebo jsou naopak její součástí?

Vše spíše nasvědčuje tomu, že žijeme v ekonomickém systému, který bychom mohli nazvat ekonomickým satanismem (případně ještě lépe reálnou neoliberální ekonomikou). Mocné lobby si dělají co chtějí -- a to, co právě chtějí, je současně platícím "ekonomickým zákonem".

Období fungující liberální ekonomiky je už, a třeba říci že bohužel, nenávratně pryč. Skutečně v téměř ideální podobě existovala v dobách, kdy doprava a komunikační prostředky z dnešního pohledu téměř neexistovaly nebo byly nedostupné. (Evropa - 19.století, nejvýše do 20.let 20.století.) V této, z mého pohledu idylické (neboť naprosto neglobální) době byl v každé vesničce či městské čtvrti jeden kovář, jeden krejčí, jeden pekař...a lidé k nim chodili. Spokojenost byla oboustranná.

Neexistovala konkurence v pravém slova smyslu (takže nebyl ani důvod pro existenci lobby). Neexistovala ani anonymita v dnešním slova smyslu. Žádný řemeslník (výrobce, živnostník) si tak ani v nejdivočejším snu nepředstavil, že by jakkoliv ošidil nebo jinak poškodil stálé zákazníky -- své bližní. V té době by se tím naprosto odrovnal. Neboť drtivá většina všech zákazníků byli právě stálí zákazníci. Proto také tehdejší faktický monopol neprojevoval své negativní stránky (diktování cen, sortimentu, vzhledu -- bez ohledu na přání zákazníků).

Tato doba byla pozoruhodná ještě jedním fenoménem. Obešla se totiž bez reklamy. Cena výrobku byla tehdy určena v podstatě pouze náklady a přiměřeným ziskem, nazvěme si jej příznačně křesťanským. Reklamy nebylo zapotřebí. Jedinou reklamou tehdy bylo dobré jméno či dobrá pověst živnostníka. Taková reklama ovšem zákazníky nic nestála. Tehdejší, řekněme maloměstské poměry (v dobrém slova smyslu) byly doslova ideálním podhoubím pro skutečně liberální ekonomiku. Nedovolovaly totiž zneužívat tento systém tak, jako se tomu děje dnes.

Jak už jsem uvedl, čas zvrátit nelze. Dnešní anonymita ve spojení s příliš uvolněnou morálkou je živnou půdou pro podvodníky všeho druhu. Reklama, respektive náklady na ni, představují nejvyšší podíl na výsledné ceně zboží (často i 50 % - a to i v rámci "levných" nadnárodních obchodních řetězců). Z tohoto pohledu se tedy jedná o cenu přemrštěnou. V podivném konkurenčním boji zásadně nevítězí ten, kdo nabízí nejlepší zboží, ale ten, kdo má nejlepší reklamu (zpravidla souvisí s výší nákladů na reklamu, opět i lobbystické zájmy). Snad každý už působení nějaké nekorektní reklamy podlehl. Poučit se však lze jen těžko. Výrobců všeho možného, i zcela nepotřebného, je velké množství. Zanikají a vznikají a kdo má čas sledovat, zda v pozadí nově vznikajících firem nestojí stále tytéž osoby (které už jej jednou zklamaly)?

Na druhé straně nelze nic namítat proti reklamě, která pouze upozorňuje na existenci neznámého výrobku a která nezveličuje jeho výhody a nezatajuje nevýhody. Jenže jak má řadový zákazník takovou reklamu poznat?

Reklama je zapotřebí především u nepotřebného nebo nekvalitního zboží (případně obojí současně). Má vytvořit u potenciálního zákazníka pocit, že jej potřebujeme. Vytvoří zpravidla situaci, že je něco moderní ("in") a současně vytvoří i takové mínění, že ten, kdo neodpovídá např. svým stylem života této "virtuální realitě", je považován za zaostalého, směšného apod.

A jak tuto situaci (samo)reguluje trh? Odpověď je jednoduchá. Nereguluje. Kdyby totiž reguloval, podle naivních teoretických předpokladů by se dalo očekávat, že vždy zvítězí produkt nejkvalitnější a současně široce dostupný. Tak tomu ovšem v praxi není. A pokud se tak stane, je pravděpodobnější, že se tak stalo pouze šťastnou shodou okolností, než působením neviditelné ruky trhu. Výroba "kdovíčeho" nepotřebného má ve svém důsledku jeden prokazatelný negativní efekt: zbytečně zatěžuje životní prostředí, byť by byla sebeekologičtější. I tak produkuje pouze zbytečné exhalace a potenciální odpady. Trh v tomto případě tedy "funguje" tak, že tlačí na umělé zvyšování poptávky po zboží a službách tohoto druhu, tj. na zvyšování takové poptávky, která neodpovídá skutečným potřebám (domácnosti více utrácejí, avšak zčásti fakticky zcela zbytečně).

Provládní ekonomové to interpretují tak, že ekonomika roste a uvedený jev je proto příslušnými vládnoucími kruhy považován za pozitivní.

Bohužel si lidé nekladou otázku, co se stane, až vyjdou koneční vítězové ze současného zaváděcího konkurenčního boje některých nadnárodních obchodních řetězců. A až dojde k celoplošnému "vyhubení" drobných obchodníků, živnostníků a řemeslníků. Budou mít tito vítězové stále důvod (a tedy zájem), držet relativně nízké ceny? Nebo jsou ceny drženy dole jen v počáteční fázi za účelem získání co největšího podílu na trhu? A potom?

Dále je zde problematika státních dluhů, se kterou si současná liberální ekonomika rovněž nedokáže nebo spíše ani nechce dokázat poradit. Jedná se o závažný problém, protože jakékoliv další zadlužování státu prakticky znamená roztáčení inflační spirály v režii státu. Za asistence příslušné centrální banky. (Existence státu či centrální banky ovšemže nejsou příčinou státního dluhu nebo inflace -- tou jsou rozhodnutí příslušných odpovědných osob, stojících v čele těchto institucí.) To má za důsledek, že ti, kteří si pořídí státní dluhopisy se zdánlivě výhodným úrokem, stejně nakonec dostanou méně než vložili, neboť inflace mezitím spolehlivě tyto úroky převýší. Že současně dochází ke znehodnocování uložených úspor, poklesu reálných mezd či důchodů (které se valorizují až s poměrně značným zpožděním), je zbytečné připomínat. Soudobá inflace je tak oproti několika stům let zpět, kdy téměř neexistovala, pouze nástrojem k legálnímu okrádání obyvatel té země, které se týká. Typickým příkladem je uplynulých deset let existence České republiky.

Je také možné, že očekávaný další růst cen (tedy inflace), související s naším vstupem do EU, je jedním z důvodů, proč zejména naši vládní politici vstup tak vehementně a jednostranně podporovali. Protože právě vyšší inflace umožní státu rychleji výše naznačeným způsobem "splácet dluhy" -- o to více lze opět stát zadlužit.

Totéž se týká i očekávaného přechodu na společnou evropskou měnu euro, pokud k němu dojde.

Inflace se tak celosvětově stává jakýmsi nelichotivým symbolem současné moderní civilizace, žijící tak doslova stále více na úkor budoucnosti. Snad i proto, že půjčit si a vrátit méně, to dokáže skutečně každý. Kdo však na tom doopravdy vydělá? Ten, který si půjčil poměrně značný finanční obnos, neboť jen tak zisk z vysoké půjčky, vzniklý právě díky mezitím rostoucí inflaci, převýší s inflací spojený nárůst běžných životních nákladů. Kdo to všechno ve skutečnosti zaplatí? Zejména běžní střadatelé-řadoví zaměstnanci a důchodci. Nezanedbatelné jsou morální dopady tohoto systému. Kdo pracuje a spoří, je na tom hůře než ten, kdo se zadlužuje ve velkém, "krachuje" a spekuluje na burze. Je třeba si přitom uvědomit, že peníze, které někdo takto nepracovně získá navíc, jinému budou chybět. Z hlediska zákona se přitom nejedná o krádež nebo o podvod. Ale z hlediska tradiční morálky?

Z tohoto pohledu se zdá být mnohem pochopitelnější, proč si žádná novodobá liberální ekonomika nedokázala poradit právě s inflací, tedy se znehodnocováním peněz. Neboť státní dluh a inflace jsou spojené nádoby.

V kontextu s tím působí až úsměvně varování před deflací (opak inflace -- zhodnocování peněz). V těchto případech se argumentuje tím, že je ohrožen export do zemí, vůči jejichž měně se dejme tomu koruna zhodnotila. Známý je příklad tohoto druhu mladoboleslavské škodovky z poměrně nedávné doby, která i během "nežádoucího posilování koruny" dokázala do takovýchto zemí zvýšit export. Tito argumentátoři totiž ze zdánlivě záhadných důvodů (např. propagandistických) zapomněli, že značná část dílů, ze kterých je škodovka vyrobena, mělo původ právě v těchto zemích. Tudíž jejich dovoz byl levnější. To kompenzovalo o něco dražší výrobu jiných komponentů v České republice (nicméně i tak výrazně levnější, než kdyby byly vyráběny kdekoliv v tzv. západních zemích). Totéž se týkalo například ropy, jejíž zlevnění zlevňuje dopravu a tím prakticky jakoukoliv činnost v dnešním značně propojeném a na dopravě do značné míry závislém světě.

Možná se někdo diví, jestliže jistá japonská společnost zaplatí za koupi jednoho pivovaru akciemi určité banky. Akciemi, které mezitím, od podpisu smlouvy, prakticky ztratily veškerou hodnotu. Takže se staly bezcenným kusem papíru. A je to v pořádku (podotkl bych, že zřejmě z hlediska neoliberála). Někdo tomu říká riziko podnikání. Nelze se ovšem divit těm, kteří tento druh obchodování považují za podvod či v lepším případě za spekulaci. Zajímalo by mě ale, jak by se tvářili zastánci tohoto druhu spekulací, kdyby jim samým někdo obdobným způsobem splatil dluh, kupní cenu, či přímo mzdu v penězích či jiných "cenných papírech" v hodnotě zmíněných akcií. I o tom je současná liberální ekonomika.

Žádný společenský nebo ekonomický systém nefunguje ve vzduchoprázdnu. Naopak musí být nastaven tak, aby byl schopen efektivně pracovat s reálnými, tj. současnými lidmi. Tím lze také logicky zdůvodnit, že systém úspěšně fungující v určité době, za platnosti určité morálky, v lokálním měřítku, nemusí stejným způsobem fungovat v měřítku globálním, v jiné době, s jiným nazíráním na morálku. Liberální ekonomika 19.století v Evropě, kdy ani v rámci jednoho státu nebyly jednotlivé ekonomiky vzájemně téměř vůbec propojeny (různá panství, města apod.) a byly relativně samostatné a soběstačné a zejména pod sebe zahrnovaly omezený počet lidí, kteří se vzájemně znali a kterým tehdejší morálka nedovolovala poškozovat druhého bez ohledu na to, zda to zákon umožňoval či nikoliv, mohla za uvedených podmínek skutečně úspěšně fungovat.

Od určitého stupně rozvoje majícího za následek vzájemné propojování těchto malých uzavřených ekonomik a nárůstu počtu obyvatelstva, zapojeného do ekonomiky, však liberální ekonomika bez přívlastků musela zákonitě skončit. Přílišná anonymita, která tento nevyhnutelný rozvoj ekonomiky provázela, s sebou nesla stejně nevyhnutelné následky: dosavadní, po staletí či tisíciletí téměř neměnně platící morálka se z historického pohledu doslova překotně začala měnit, nebo přesněji řečeno byla rozvracena, což ostatně trvá dodnes.

Častým průvodním jevem tohoto procesu je prakticky neexistující či obtížně dohledatelná zodpovědnost konkrétních osob za cokoliv. Za této situace naprosto logicky muselo dojít k proměně neviditelné ruky trhu v neviditelnou ruku zlodějovu. To bylo umožněno zejména tím, že netransparentní ekonomický systém, v jaký se mezitím dosavadní jednotlivé malé ekonomiky postupně proměnily, vzniklý nezřetelným částečným překrýváním nadnárodních ekonomik s ekonomikami národními, vyznačující se dále nepřehlednými a podivně zacyklenými vlastnickými vztahy, byl ponechán bez odpovídající státní centrální kontroly a koordinace.

Různé "krachy" často doprovázené státními revitalizacemi a s tím spojené tunelování, neboli "záhadné mizení" kapitálu z bank i podniků, probíhající v posledních letech celosvětovém měřítku, bylo logickým vyústěním tohoto stavu. S tím dále spojené mizení či znehodnocování úspor řadových střadatelů má prakticky stejný následek, jako kdyby proběhla měnová reforma. S tím rozdílem, že současný stav postihuje vždy pouze určitý, předem zjistitelný okruh osob. Dá se předpokládat, že ne právě těch, které stojí v pozadí finančních operací tohoto druhu. To je také jeden z důvodů, proč se k měnovým reformám nepřistupuje. Kromě toho měnové reformy působí příliš průhledně a mohly by vést k nežádoucím lidovým bouřím.

Souhrnně lze říci, že znehodnocování úspor, krachy a tunelování bank, podniků a jejich následné sanace za účasti státu a inflace jsou spojenými nádobami. Celý tento systém má za cíl bezpracné přerozdělování kapitálu ne nepodobné prachobyčejné krádeži. Ne ovšem v jánošíkovském stylu. Chudým se bere a bohatým dává.

S liberální ekonomikou bohužel postupně končí i dosud liberální a poměrně nezávislý tisk, který do té doby plnil svoji původní úlohu -- objektivně informovat veřejnost o podstatném dění. Namísto logicky navazující částečně regulované tržní ekonomiky nastupuje éra reklamy a masové propagandy. Obojí je vzájemně propojeno a řídí se stejnými pravidly.

Každý systém od dosažení určitého stupně složitosti ("hustoty") a stupně kvality vyžaduje adekvátní organizovanost. Za takové situace se nahodilost, která naopak do té doby mohla být optimálním řešením, rovná jeho zaručenému kolapsu. Tato adekvátní organizovanost systému se pochopitelně týká i ekonomiky. Proto jsou jediným východiskem z uvedeného stavu již zmiňované předem definované státní zásahy, chcete-li regulace (např. nájemného v bytech, cenové), a to zejména pro krajní situace, kdy trh zcela selhává a lze tedy očekávat zneužití takto vzniklé situace některými lidmi (nedostatek bytů resp. nízké mzdy, výpadek dodávky základního druhu zboží -- zejména potravin a vody -- způsobený havárií, živelnou katastrofou, válkou apod., ale např. i v důsledku zhroucení měny, různých spekulací atd.). Samozřejmě, že tyto zásahy lze definovat pouze pro situace předvídatelné. Předvídat lze i většinu způsobů zneužívání systému. (Neoliberálové ovšem toto zřejmě z principu neřeší.) Tzn., že celý systém je třeba na základě nových zkušeností průběžně zdokonalovat.

Všechny tzv. vyspělé státy, včetně těch, které jsou považovány za liberální, mají ucelenou soustavu zákonů regulujících lidské chování. Sotvakdo pochybuje o tom, že bez těchto norem by mohla soudobá civilizovaná lidská společnost vůbec existovat. Společnost bez jakýchkoliv norem by stěží bylo možné nazvat společností liberální. Mnohem přiléhavější by byl dostatečně známý termín -- anarchie ("neřád").

Tím spíše nemůže existovat ekonomika bez základních pravidel. Ona deklarovaná samoregulace trhu ve skutečnosti žádným pravidlem není. (Spíše to připomíná postoj: "Ono se to nějak vyřeší samo".)

K tomu bych chtěl podotknout, že např. zásahy policejních složek v případech, kdy nastane jednání popsané v trestním zákoně, jsou analogií státních zásahů v ekonomice v předem definovaných situacích. Tomu se ovšem ani liberální ekonomové nediví.

Jedná se tedy vlastně o pouhé nalezení souladu mezi lidským chováním (je v každé době víceméně dané) a ekonomickými pravidly (jsou stanovena a tedy je lze čas od času měnit, tj. přizpůsobovat lidskému chování).

Člověk se totiž mj. liší od zvířete tím, že jeho jednání je v podstatně větší míře ovládáno rozumem než vrozenými instinkty. To mívá také někdy za následek, že se člověk v určitých situacích chová tak, že vědomě či nevědomě škodí. Zatímco zvíře žijící ve volné přírodě se v obdobných nebo stejných situacích chová v souladu s přírodou a jeho chování směřuje k zachování druhu, někteří lidé jsou schopni chovat se doslova jakkoliv. Proto také musí být předvídatelné závažné negativní jednání jakéhokoliv druhu upraveno v zákonech (pravidlech).

Konečná podoba těchto, dle mého názoru nezbytných pravidel, proto musí -- jak už bylo řečeno -- nutně vycházet ze současných reálných lidí a jimi vyznávaných hodnot: náboženství (ateismus) a s tím souvisejícími různými kulturami a odlišnými morálkami. Významnou roli zde hraje i délka (tradice) trvání těchto hodnot i to, zda byly tou kterou společností dodržovány. Jde o to, respektovat přirozený stav věcí. Násilné zásahy do přírody, nerespektující přírodní zákonitosti, vždy přinášejí z dlouhodobého hlediska záporný efekt. (Nikdo dnes ostatně nenasazuje žirafy do českých či moravských lesů -- nedařilo by se především žirafám a ani by to neprospívalo našim lesům a v nich zdomácnělé zvířeně.)

Přesto však lze i ve škodlivých zásazích tohoto druhu vysledovat naprosto jasnou logiku -- destabilizovat dosavadní systém s cílem následně jej ovládnout. Má to však jeden háček. Systém, který přišel o svoji dosavadní přirozenou stabilitu, se v alespoň zdánlivé stabilitě uměle (násilně) udržuje mnohem nákladněji a složitěji. Proto také vždy, když uchvatitel padne, dojde k okamžitému rozvratu a ke s tím spojeným negativním průvodním jevům.

Z uvedeného dle mého názoru také logicky vyplývá, že stěží může dlouhodobě úspěšně fungovat jakýkoliv ekonomický model v ekonomice, zahrnující pod sebe právě různá náboženství, kultury, morálky, z nichž ani jedno není výrazně převládající (zjevně destabilizační faktor). Naopak tato "různost" v rámci jednoho státu (propojené ekonomiky) byla, je a vždy bude jen a jen zdrojem obtížně řešitelných problémů (viz např. Hispánci v USA).

Naproti tomu vytváření různých multikultur, univerzálních náboženství či morálek je sotva úspěšně možné a spíše zavání vytvářením kýčovitých či dokonce zrůdných paskvilů.

V této souvislosti bych chtěl poznamenat, že ekonomická věda je dnes stále "v plenkách". Ukazuje se totiž, že žádná ekonomická teorie dosud neplatila nikdy univerzálně, vždy se naopak hodila pro určité, poměrně krátké období, a to většinou ještě na omezeném území (nicméně za univerzální téměř vždy vydávána byla). Vzápětí přišla nová teorie a vše se s menšími či většími obměnami opakovalo. Kdy se konečně objeví "Newton ekonomie" a odhalí skutečné zákonitosti a vztahy, které by se daly aplikovat za jakéhokoliv stavu ekonomiky v jakékoliv zemi světa, a to i v extrémních případech (např. válečná ekonomika)? Pro začátek by možná stačilo, kdyby ekonomové provedli "inventuru" současných ekonomických teorií, ty životaschopnější by ponechali a určili by: tato teorie je použitelná ve stavu vlastnictví takovém, v době kdy země prosperuje, a to pouze v etapě té a té, tato pouze s určitými obměnami -- atd. Do té doby se bude jednat o pokusnictví s možnými katastrofálními následky. Je ovšem otázka, zda k tomuto kroku vůbec existuje vůle.

Čímž jsem chtěl říct, že pro současnou euroatlantickou civilizaci je z hlediska funkčnosti systému liberální ekonomika, tj. ekonomika bez uplatňování jakýchkoliv státních zásahů a bez předem stanovených závazných pravidel, jejichž nedodržování je postižitelné odpovídající sankcí, skončenou historickou kapitolou. Bohužel je zřejmě ze zištných důvodů vydávána za budoucnost.

Ledaže by neoliberální ekonomika byla nově podepřena takovou neoliberální morálkou, která by její fungování umožnila. To se ovšem na první pohled jeví jako nesmysl.

Neoliberální ekonomové však budou tvrdit, že systém (volný trh) nemohl zatím sám dosáhnout rovnováhy právě proto, že existují různá umělá omezení. Je ovšem otázkou, zda tato omezení, která nepochybně existují, jsou stanovena optimálně, případně zda se vůbec dodržují a v neposlední řadě, zda existuje zájem na tom, aby dodržována byla. Tím se ovšem dostáváme k odpovědnosti příslušných osob za fungování stávajícího systému. Pokud ten vykazuje špatné výsledky, byť i dlouhodobě, neznamená to ještě, že je zásadně špatný. Špatných výsledků lze totiž dosáhnout, jak známo, bez zvláštního úsilí prakticky kdykoliv. Nejlépe a nejdéle se taková činnost dá provozovat právě na vysokých postech. Rozhodně tedy nelze pouze na základě výsledků, nevíme-li jak byly dosaženy (zejména ty špatné), docházet k závěrům, které alespoň trochu korespondují se skutečností.

To by podporovalo teorii, že u moci jsou neoliberální lobby, jimž žádná (nejen ekonomická) pravidla nejdou k duhu -- a pokud ano, tak pouze špatná, nefunkční, "dokazující", že trh není možné úspěšně regulovat.

Pomocí této teorie lze také do jisté míry vysvětlit, proč se některé výrobky, zejména potravinářské, musí nesmyslně sjednocovat a na druhé straně pomalu nenajdete mobilní telefon, který by šlo prostřednictvím jednotné normalizované zásuvky nabíjet a prostřednictvím jiné taktéž jednotné normalizované zásuvky propojit s počítačem. Obdoba platí i pro evropské zásuvky do sítě 220V. Na logickou otázku, proč tomu tak je, existuje dle mého názoru jediná logická odpověď: Je zřejmé, že nejde o usnadnění či zjednodušení (v pozitivním slova smyslu) života spotřebitelů, ale pouze o výši zisku zmíněných lobbistů. Jinak by tomu totiž muselo být v souladu s úsudkem zdravého selského rozumu právě obráceně (rozmanitost v potravinách dle místních tradic a jednotné zásuvky u mobilních telefonů). Na druhé straně nikdo nežádá stejný tvar a barvu automobilů či mobilních telefonů. Jde skutečně pouze o účelnost a o úspornost, tj. o zamezení zbytečného plýtvání.

Neoliberálům (pozoruhodně obdobně jako například anarchistům) také překáží samotná existence státu, který je "omezuje" a obírá o daně. Nevěří, že by státní úředníci -- ekonomové mohli vytvořit pravidla, která by pomohla vzniknout kvalitnímu ekonomickému prostředí, tedy i podnikatelskému, bez zbytečných omezení. Je to stejné, jako kdyby například nevěřili, že se od soudce mohou dočkat spravedlivého rozsudku či od policisty adekvátního zákroku. (Jak soudci tak policisté jsou také placeni z daní.)

Ostatně požadavek na likvidaci státu dost možná také skrývá v pozadí úmysl neoliberálů, jak zlikvidovat státní dluhy, které předtím svým vedením státu sami nadělali.

Závěrem bych chtěl poznamenat, že pokud by skutečně zmiňovaný "zákon trhu" v té podobě, jak je předkládán, byl sám o sobě určující, dávno by se již prosadil bez ohledu na lidské chování, podobně jako přírodní zákony. Ty se ovšem nedají zavádět, pouze odhalovat. Z logického pohledu je potom nanejvýš směšné právě ono "zavádění" resp. "prosazování" liberální ekonomiky.

Ostatně i existence liberální pravice se mi zdá být, zdůrazňuji že v dnešní době, dost podezřelá. Jinými slovy, také 19.století i 20.léta 20.století jsou už skutečně nenávratně dávno pryč.