Naproti tomu existují státy s malou zakotveností v historii, jejichž vznik je spíše příčinou hry dějinných sil a jak snadno mnohdy vznikají tak snadno také zanikají. Není náhodou že se jedná obvykle o státy menší. V západní Evropě může být jejich příkladem Portugalsko, státy Beneluxu nebo Rakousko, ve východní a střední Evropě nalézáme dnes příkladů více: Slovinsko, Albánie, Bosna a Hercegovina, státy Pobaltí, ale také Bělorusko a velká Ukrajina.

V následující studii bych chtěl dokázat, že český stát není uměle vytvořeným celkem, ale že jeho existence je hluboce zakotvená v evropské minulosti a že má svým charakterem blíže k takovým přirozeným celkům jako je třeba Anglie, Francie, Německo, Polsko či jiné velké státy. V historii českého státu se snoubí existence přirozené historické země s častou nadstavbovou existencí nezávislého státu. Čechy a Moravu jako geograficky přirozené historické země obvykle v historii zpochybňovány nebyly. Ovšem za existenci vlastního státu muselo jejich obyvatelstvo po celé dějiny usilovat. To, že nebyla existence vlastního nezávislého státu něčím přirozeným a samozřejmým, jak tomu třeba bylo u Německa, Francie či Anglie klíčově ovlivnilo myšlení českého národa. Pokud chceme pochopit české dějiny, musíme se nejdřív pokusit zařadit náš stát a námi obývané území do evropských souvislostí.

Českomoravský stát nevisel nikdy ve vzduchoprázdnu. Obvykle se považuje za velké prokletí našich dějin, že jazykem jsme z východu, zatímco kulturou a náboženstvím ze západu. I když mluvíme slovanskou řečí, jsme katolického náboženství a většinu svého dějinného času jsme náleželi politicky k západu.

Za mnohé osvětlující pokládám aplikaci kategorií "centrum - periférie" na český stát a evropskou civilizaci. Jestliže se jádro centra středověké Evropy nacházelo původně v severní Itálii, aby se ve 13. století přesunulo do Nizozemí a oblastí severní francii aby nakonec přeskočilo přes moře do Londýna, celková kategorie centrum se dá vztáhnout na Francii, severní Španělsko, Anglii, Itálii, západní Německo, periferií je Polsko, Rusko, Balkán, sever Skandinávie, Island a semi-periferie jsou kategorie mezi oběma hlavními:  např. České země, Uhersko, Chorvatsko, Jižní španělsko, Švýcarsko, Rakousko, jižní Skandinávie, Skotsko a Irsko.

Vedle nesporné platnosti tohoto modelu v hospodářských dějinách se obvykle nezmiňuje, skutečnost, jaký měl tento stav dopad na mentalitu obyvatel jednotlivých zemí. Nezmiňuje se například skutečnost, že vědomí vlastní perifernosti mělo vždy vliv na mentalitu vládnoucích elit jednotlivých zemí, které se vždy pokoušely napodobovat životní styl elit zemí centra. Nezmiňuje se dopad na jednotlivé spory mezi periferními zeměmi, z nichž každá se cítila být více v centru než její sousedé. Ovšem existují i případy konfliktů centra s periférií, případně pokusy centrum dohonit.

Dějiny střední Evropy na východ od Labe, jsou jedním velkým a zatím bohužel neúspěšným pokusem dohonit centrum. Díváme-li se z této perspektivy na jednotlivá hnutí národní emancipace v 19. století či na východoevropský socializmus století dvacátého, mnohé pochopíme. Vždyť v duchu teze dohonit centrum se nese i postkomunistická transformace východní Evropy.

Pokud pohlédneme na mapu evropských rozvodí, zaujme nás při pohledu do střední Evropy fakt, že hranice rozvodí Labe a Moravy téměř přesně kopírují tvar hranic dnešní české republiky. Toho si již povšiml kronikář Kosmas ve 12. století, když popisoval Čechy velice výstižně jako list, po jehož rýhách z něj stéká voda na jednom místě.

Také na všech mapách Evropy do 16. století nás udeří do očí stereotypní znázornění Čech jako prstence lesu či hor, z nichž vytéká řeka Labe a uprostřed leží město PRAGA. Obvykle je na těchto mapách pozoruhodné, že Morava, zde není s Čechami nijak spojitě zakreslena (na středověkých mapách totiž často chybí hranice) a že Čechy jsou obvykle v poměru k celému evropskému kontinentu menší než ve skutečnosti.

Jeden i druhý příklad nám ukazují jedno: Čechy a částečně i Morava, jsou přirozeným geografickým celkem par excellence. Existence českého státu je pak jedním z důkazů oprávněnosti geografického pojetí dějin, jako jednoho ze způsobu vysvětlení běhu historických událostí.

To že je česká kotlina nejen přirozeným geografickým celkem ale v návaznosti na to i přirozeným politickým celkem dokazují tři věci:

1. Předně že byla česká kotlina velmi rychle sjednocena. Tento proces proběhl pravděpodobně mezi lety 900 - 930, když pražské knížectví dokázalo expandovat do celé české kotliny. I když měli přemyslovci svou polohou v centru země asi nejlepší výchozí podmínky, museli o titul sjednotitele země tvrdě soupeřit s jinými knížectvími. Setkáváme se i s dalšími integračními pokusy, např. pravděpodobně Lucko a s nimi dávní Lemuzové a Děčané. Ve středních Čechách to zase byli pravděpodobně Zličané, z historie jsou známy bohužel neověřené zprávy o střetnutí jejich vévody Radslava se svatým Václavem. Naproti tomu se zdá, že Slavníkovci a jejich alternativní mocenské centrum ve východních a jižních Čechách byli již přemyslovci dosazenou garniturou, která pouze navazovala na teprve nedávnou tradici rozdrobené české kotliny. Jakýmsi posledním zbytkem původních rozdrobených Čech byli pravděpodobně Vršovci (pokud ovšem nebyli opět vedlejší linií přemyslovců), Kosmas hovoří také a Municích a Těpicích. Ovšem fakt, jak brutálně bylo s Vršovci naloženo svědčí o tom, že tento rod byl možná stejně starý jako Přemyslovci, jimž proto vždy mohlo hrozit nebezpečí stejně legitimního symbolického nároku Vršovců na vládu v české zemi jako byl nárok přemyslovský.

Každopádně byla česká kotlina sjednocena do konce 10. století a od té doby se její hranice v historii změnily pouze minimálně, což je jev ve střední Evropě zcela unikátní a neobvyklý, a pouze dokazující jak výrazným geografickým celkem Čechy jsou.

Existuje ovšem v Čechách několik území, které jsou výjimkami a svůj tvar nabraly až ve stoletích pozdějších. Jedná se především o Chebsko, dále o Žitavsko a hranici Čech s historickou Lužicí, Kladsko a konečně Vitorazsko. Chebsko původně k českému státu nepatřilo, připojeno bylo až za Přemysla Otakara II dočasně v letech 1266 - 1276, znovu za Václava II. 1297 - 1305, ovšem tehdy v jiné - větší podobě než dnes. Definitivně bylo připojeno za vlády Lucemburků, kdy nabylo svého dnešního tvaru. Tehdy se také konstituovaly dnešní severní hranice Čech - šluknovský a frýdlantský výběžek. Do té doby byla zdejší hranice vodorovná a zatímco k Lužici patřily oba dva výběžky, Čechám zase náležela Žitava a okolí. Nejasnost hranice na tomto území je dána pravděpodobně přesahem srbského osídlení, které podle některých (nepravděpodobných) teorií dosahovalo až v k Vltavě u Mělníka, s ohledem na srbský původ kněžny Ludmily, která prý pocházela z kmene Pšovanů. I pokud odmítneme takto maximalistické pojetí, je možné, že srbské osídlení sahalo až k české lípě.

Kladsko je poněkud jiným příkladem. Jeho hranice byly naopak vždy jasné a od počátku bylo součástí českého státu. Pouze jeho geografický charakter uzavřeného ostrova mezi horami odděleného od Čech i od Slezska způsobil, že si ponechalo svůj autonomní správní status a pak bylo ve slezských válkách Marie Terezie připojeno k Polsku. Poslední měnící se území vitorazskou je také odlišným případem: Historii příliš velkých změn nezaznamenalo a území bylo k Čechám připojeno v roce 1918 pouze s ohledem na početnou českou menšinu žijící v Rakousku.

2.Dále, že pokusy o rozdělení české kotliny do jiných států byly vždy úspěšné pouze na přechodnou dobu. Již v nejstarších dějinách se s jedním takovým pokusem setkáváme, jde o tzv. durynskou marku Franské říše Karla Velikého, která prý byla ohraničena trojúhelníkem Franská hranice - řeka Ohře - řeka Labe, ale příliš dlouho nevydržela. V nenovější době se setkáváme s pokusem o roztržení českého prostoru nacisty odtržením Sudet, ani tento šest let trvající pokus však nebyl úspěšný.

3. A konečně, že expanze z Čech a získávání dalších území byla velmi obtížnou a pouze v případě zisku Moravy trvalou. Nejprve se podíváme na problém připojení Moravy.

Jestliže charakter Čech je víceméně striktně geograficky vymezen, geografický charakter Moravy není zdaleka tak jednoznačný. Zatímco její východní a západní hranice je vymezena celkem jasně - českomoravskou vysočinou a Karpatsko- Beskydským hřebenem, se severními a jižními hranicemi to není zdaleka tak jednoznačné: Předně Moravu protíná od severu k jihu výrazný pás zvaný hornomoravský a dolnomoravský úval, ve svém nejužším místě nazývaný Moravskou branou. Jestliže jsou dodnes na mapách vojenských plánovačů vyznačeny jako dva hlavní směry expanze na východ či na západ prostor Polska a podunají zatímco Čechy jsou relativně stranou, je Moravský úval na mapách plánovačů spojnicí mezi těmito koridory. Moravský úval chtěl pro svou vojenskou kampaň proti Československu použít jako klíčový strategický cíl i Adolf Hitler, když proniknutím německých vojsk ze Slezska i Rakouska by byl bránící se stát rozdělen ve dví. . Moravským úvalem pronikli do Slezska i Mongolové, zatímco Čechy zůstaly uchráněny, z pravěku jsou zase známé pohyby stád zvěře tímto prostorem, tak jak je působivě zachytil spisovatel Eduard Štorch.

Pro tuto svou otevřenost musela být severní Moravská hranice poněkud uměle vedena korytem řek Ostravice a Odry (jakýmsi zbytek této dnes již neexistující hranice mezi Moravou a Slezskem jsou města Frýdek (Morava) a Místek (Slezsko) a Slezská a Moravská Ostrava. Teprve s řekou Odrou doráží hranice do Jeseníků, kde začíná opět jít po hřebeni hor.

Jižní hranice byla snad ještě v ranných dějinách nejistější. Původně totiž přiléhalo území Moravy až k toku Dunaje (za doby velkomoravské říše), přibližně na toku řeky Dyje se stabilizovala až v jedenáctém století. Tehdy také vzniklo podle hradu Raabs na řece Dyji dnešní pojmenování Rakousy či Rakousko. Na nejasnost jižní hranice Moravy upomíná také Rakouské území mezi řekou Moravou a Dunajem zvané Moravské pole (Mährenfeld).

Ani jihovýchodní hranice Moravy není v nejstarší historii beze změn. Vedla li jižní hranice Moravy po Dunaji, odpoutala se od proudu řeky na území dnešní Bratislavy a pokračovala po vrcholcích Bílých Karpat, které se přimykají k toku Dunaje masívem Děvína. Toto místo není pouze přístupem na Moravu ale z Uherské nížiny tudy odedávna pronikali kočovníci do podunají a dále do střední Evropy. Bez zajímavost není, že jedinou v pramenech dochovanou bitvou mezi velkomoravsko-německými vojsky a Maďarskými kočovníky je bitva u Prespurku v roce 906, která skončila vítězstvím nájezdníků. Významný nejen strategický ale i symbolický význam Děvína dokládá i fakt, že si jej zabral pro Německou říši i Adolf Hitler, ač nepochybně věděl jaký symbolický význam má pro jeho spojence Slováky, leč touha získat výraznou jihovýchodní výspu německé říše byla patrně silnější.

Snad také maďarská expanze a přílišná vystavenost jižního území těmto útokům způsobila posun moravské hranice dále na sever a její stabilizace na řekách Moravě a Dyji. Nejasnost zdejší hranice dokládá i relativně pozdní rozhodnutí, jímž se hranice odklání od proudu řeky Moravy do bílých Karpat. Ještě ve 12. století patřil k Uhersku trojúhelník mezi Bílými Karpatami a řekami Morava a Oslava, což nám dodnes připomínají názvy Uherský Brod, Uherské Hradiště, Uherský Ostroh... Poslední výraznější změny na jižní hranici Moravy pocházejí z roku 1918, kdy bylo připojeno relativně malé, avšak česky mluvící Valticko.

Přesto byly i hranice Moravy v porovnání s jinými středoevropskými regiony stabilní a od 13. století již nedoznali výraznějších změn z výjimkou připojení zbytkového tzv. rakouského Slezska po Sedmileté válce k Moravě.

K integraci Moravy se sjednocenými  Čechami dochází pravděpodobně ve druhém desetiletí 10. století za přemyslovského Knížete Vratislava. Definitivně je ale připojena až okolo roku 1030 knížetem Břetislavem. Je nutné položit si otázku, proč se zájem sjednocených Čech na další expanzi obrátil právě směrem na Moravu. Proč se přemyslovci nepokusili připojit například Lužici a dnešní Sasko, tehdy také osídlené slovanským obyvatelstvem nebo Slezsko resp. území mezi Čechami a řekou Odrou a Nisou.

U prvního území by přemyslovci museli pravděpodobně ještě daleko intenzivněji čelit tlaku německé říše, tomu tlaku, kterému nakonec sasští Slované podlehli a sami Češi měli mnoho obtíží při snahách zastavit jej přes naše hory.

V případě Slezska byla expanze českého státu dokonce dlouhodobě úspěšná, Slezsko patřilo k Čechám přibližně mezi lety 1329 - 1750, tj. 420 let a je tedy mezi přechodně k Čechám náležejícími zeměmi na prvním místě. Ovšem jeho geografická otevřenost do Německa jej činila také cílem expanze západních kolonistů. I když leží hlavní město Slezska Vratislav blíže Praze než Varšavě (ovšem přibližně stejně daleko je z Wroclavi do Prahy i Krakova), geografická spojitost s územím Polska dělala ze Slezska také objekt zájmu tohoto státu.

Naproti tomu u připojení Moravy se hrála svou roli pravděpodobně již dřívější společná existence obou zemí ve Velkomoravské říši. Dále byla důležitá raně-středověká odlehlost Moravy od jiných mocenských center - např. Brno je blíže Praze než Krakovu či Pešti, stejně tak Znojmo a Pouze Olomouc je přibližně na polovině vzdálenosti Praha - Krakov. Navíc v raném středověku neexistovalo v Rakousku silné mocensko-politické centrum, vzestup Vídně je až otázkou vzestupu Habsburského rodu v 15. století. Vznik silného Rakouska je ovšem také možná ovlivněn husitskými válkami a znich plynoucí izolace a úpadku českého centra střední Evropy.

Přesto nebyla Morava nikdy zcela integrována z Čechami, i v raném středověku se zde nacházely knížecí úděly - Brněnský, Znojemský a Olomoucký, větší počet je pravděpodobně výrazem snahy o rozdrobenost znesnadňující odtržení a odpor proti přemyslovskému centru. I v pozdějších dobách byla vždy Morava alespoň formálně odděleným celkem (markrabství Moravské, země Moravská, země Moravsko-slezská) a k plné správní integraci s Čechami došlo až ve 2. pol. 20. stol. I přes snahy o moravský regionalizmus v 90. letech 20. stol nalezly tyto aktivity malý společenský ohlas a dnes se zdá být otázka celku Moravy do značné míry mrtvá, i když určité rozdíly budou existovat i nadále.

Ač byly pokusy roztrhnout českomoravský politický prostor v minulosti častější, než pokusy rozbít vlastní historickou zemi Moravu či Čechy, nebyly rovněž dlouhodobě úspěšné: Snad první historický pokus učinil v roce 1197 římský císař vyhlášením Markrabství Moravského, pro českomoravskou jednotu bylo nebezpečné husitství, které sice na Moravu také proniklo, ale vždy si tam zachovalo částečně okupační charakter. Jeho plody také musel sklidit Jiří z Poděbrad, který neúspěšně čelil snahám uherského panovníka Matyáše Korvína o připojení Moravy. Ta poté patřila k Uhersku fakticky v letech 1478 - 90 a formálně ještě déle. V roce 1490 sice nastoupil v Uhersku na královský trůn český král Vladislav Jagelonský, ale Morava ještě dlouho zůstávala oficiálně částí Uherska. Poslední pokus o rozbití česko-moravské jednoty byl učiněn za německé okupace českých zemí, nejprve úvahami nacistů o zřízení dvou protektorátů - českého a moravského a později podporou separatistických snah moravských Slováků, kteří se chtěli připojit k fašizujícímu slovenskému státu.

Jakmile došlo ke spojení Čech a Moravy, mohlo soustátí upřít své aspirace i k dalším územím. Tato expanze začíná za Boleslava I. kdy se raný přemyslovský stát rozšířil pravděpodobně o Slezsko, krakovsko a tzv. červenou Rus, tj. okolí dnešního Lvova. Tento zisk nebyl ovšem definitivní a na počátku 11. století dochází ke ztrátě dobytých území a téměř dvě století trvající krizi českého státu, kdy musel čelit expanzi německé říše a zároveň tlaku polského a maďarského státu, což bralo českému knížectví po dvě století síly na jakoukoli územní expanzi, byť jisté pokusy činěny byly, např. za Břetislava I. či Soběslava I.

Je otázkou, zda byla udržitelná říše Boleslava prvního a zda mohl za určitých okolností sehrát úlohu expandujícího středověkého Polska. O síle a prestiži Boleslavovy říše svědčí i fakt, že zakladatel skutečné polské říše Boleslav Chrabrý učinil původně Prahu svým sídelním městem.

Teprve počátkem 13. století mohl český stát začít svou vrcholně středověkou expanzi, zatímco jeho konkurenti se v té době nacházeli v hluboké krizi a roztříštěnosti. Největší plody této expanze sklidil český stát až ve 14. století (Slezsko) a zisky této expanze si podržel následujících 300 let. Novou územní expanzi a zároveň tolik nutný předpoklad - vlastní nezávislost přineslo až 20. století, ovšem jeho konec minulé zisky smazal a pobíhající proces evropské integrace a globalizace, opět dává otazník k existenci nejen českého státu ale i národa, k čemuž ovšem dochází v mnoha evropských zemích.

Přesto se českému státu podařilo ve svých dějinách získat území prakticky ve všech světových stranách ve směru od Čech. Jak dlouho nám jednotlivá území patřila ukazuje následující přehled:

Pokud porovnáváme předchozí území náležející v historii k Čechám musíme mít na paměti jistou ilustrativnost tohoto srovnání. Nepochybně má jiný význam příslušnost území k modernímu centralizovanému státu a jiný personální unie středověkých panovníků. Proto do uvedeného přehledu nezařazujeme zisk polské a uherské koruny posledními Přemyslovci, stejně jako území Jagelonského a Později habsburského soustátí. Je na soudu historiků středověku, zda brát zisk Rakous za Přemysla Otakara II a Braniborska či Falce za Karla IV. za obdobné personální unie, či zda je možné je pojímat jako země v užším svazku s Čechami.

Jestliže jsme málo významné Kladsko ztratili vlivem nešťastné historické náhody, se Slezskem vytvářel český stát přirozený celek, Čechy navíc ležely západním směrem od Slezska tedy směrem od periferie k centru, což nepochybně zvyšovalo jeho přitažlivost v očích Slezska. Naproti tomu se Slezsko ukázalo být vysoce lukrativním regionem již ve středověku a svůj ekonomický boom zažilo v době přechodu ke kapitalizmu, když začaly být využívány jeho bohaté uhelné zdroje. Je otázkou, nakolik byla již středověká vyspělost Slezska způsobena jeho kolonizací Němci a nakolik především výhodnou polohou na hlavní trase koridoru východ západ a geografickou otevřeností k západu. Toto lukrativní území ovšem záhy přilákalo pozornost mocensko -politického centra Pruska - Branibor, které se jej také v tzv. slezských válkách zmocnilo, zatímco Rakousku zůstala pouze menší část Slezska při moravské hranici. Je otázkou, zda v dané historické situaci nesehrálo odtržení poněmčeného Slezska kladnou roli v procesu národní emancipace zemí koruny české. Zda se odtržením Slezska nevychýlilo kyvadlo síly národů v zemích koruny České výrazně na českou stranu. To že došlo po druhé světové válce k připojení Slezska Polskem (ke kterému již ve středověku patřilo) zbavilo Čechy rizikového postavení ostrova v německém moři. Od té doby je naše hranice se zeměmi slovanskými přibližně stejně dlouhá jako se zeměmi německými.

I když existovaly koncepce znovupřipojení Slezska po první světové válce k Československu (např. v představách Karla Kramáře), jako výhodnější se zdálo, nespojovat území na základě vhodnosti geopolitické či hospodářské (pak by mělo opravdu svůj smysl zachování Rakouska-Uherska), ale na základě ideologie či národní myšlenky. Proto došlo k připojení Slovenska, i když existovalo několik ale, které se později staly příčinou opakovaného zániku Československého státního útvaru. 1) Předně to byly vlastní národní aspirace slovenského etnika, které se ukázalo nebýt zas tak blízkým příbuzným českého národa. 2) Nepochybně nešťastný geopolitický tvar a z toho vyplývající obtížná obrana a jiné strategické zájmy obou částí. 3) Rozdílná hospodářská úroveň obou zemí a z toho vyplývající snahy po vyrovnání, které vyvolávaly politické kontroverze. 4) Obvyklý fenomén centrum- periferie, který dělal v očích Čechů Slovensko neatraktivní až ztrátovou zemí, což se projevilo hlavně v devadesátých letech.

Rozdělením Československa v roce 1992 se český stát vrátil do hranic, které měl naposledy za Jana Lucemburského v první třetině 14. století a s touto rozlohou vykročil i do třetího tisíciletí. Zatím se nezdá, že se v Evropě formují síly, které by mohly změnit naše hranice, pokud ovšem nehledíme na evropskou integraci, která možná pouze zahájí novou etapu existence českého státu, ale možná také bude jeho koncem.

Co se naší další expanze z českomoravského prostoru týče, umožňují nám více než jedenáct století těchto snah odvodit následující poučku: Český stát se pokusil ve své historii expandovat prakticky do všech světových stran, často krátkodobě úspěšně ale vždy neúspěšně dlouhodobě. Naproti tomu, pouze přibližně 1/3 doby naší samostatné existence byl český stát ohraničen pouze na českomoravský prostor. Snahy po další expanzi jsou jedním z hybných momentů našich dějin.

Český stát a bloky

Prakticky od doby, co je naše země státně organizovaným územím náležela k určitým mocenským blokům. Nejprve to byla svatá říše římská, později Jagelonské a Habsburské soustátí, ve dvacátém století to byla Hitlerova nová Evropa, později sovětský blok a nakonec Severoatlantická aliance a vyhlídka na vstup do Evropské unie počátkem třetího tisíciletí. Naproti tomu období, kdy náš stát stál mimo bloky bylo vždy nepoměrně kratší a často mělo vysloveně přechodný charakter. Není jisté jaký byl vztah říše Boleslava I, k německé říši, ale toto uskupení má charakter nezávislého státu, nepochybně jsme byli nezávislým státem za husitství a Jiřího z Poděbrad, ovšem tento stav byl především faktickým, zatímco teoreticky původní vazby ke Svaté říši římské trvaly. Pokud nepočítáme krátké období samostatnosti v rámci tzv. stavovského odboje 1618 - 1620, skutečná samostatnost nastává až rokem 1918 a končí 1938. Léta 1945 až 48 byla sice také obdobím samostatnosti, ale pouze dobou, kdy se rozhodovalo, ke kterému bloku budeme patřit. Podobný charakter měla i léta devadesátá, kdy se Česká republika přibližovala k západním strukturám. Do třetího tisíciletí vykročí český národ opět jako součást - tentokráte euroatlantického bloku.

V době, kdy jsme byli součástí nějakého uskupení, se několikrát vyskytly období, kdy byl český stát dominantní silou bloku. První takový pokus byl učiněn za Přemysla Otakara II., skončil ovšem neúspěchem. Úspěšný byl naopak pokus Lucemburků, pod jejichž vedením se stal český stát dominantní silou německé říše. Stálo by za pozornost zkoumat, nakolik zde prospěla skutečnost, že Lucemburkové byli narozdíl od přemyslovců kosmopolitním evropským rodem, s pravděpodobně většími vazbami na tehdejší evropské elity z čehož plynula i větší akceptovatelnost jejich snah zahraničím. O dalších nábězích na dominantní sílu bloku se dá hovořit u Jagelonců (viz. nezplněný slib Vladislava sídlit v Praze), stejně jako za prvních Habsburků, kdy byla Praha sídelním městem Rudolfa II. Poslední významnější pokus stát se vedoucí silou bloku učinili Češi založením tzv. Malé dohody (spojenectví Československa, Rumunska a Jugoslávie) počátkem dvacátých let 20. stol, kdy Československo chtělo nést tuto úlohu mezi státy východní Evropy. Ovšem Malá dohoda, stejně jako spojenecké vazby první československé republiky se západem byly především vzájemnými smlouvami a do pevnosti bloku měly daleko. Na základě dějinných zkušeností tedy platí, že Češi nemohou příliš často doufat v pozici vedoucí síly bloku. Pokud se tak stane, je to obvykle díky extrémnímu oslabení okolních států a trvá to poměrně krátkou dobu.

Stát se dominantní silou bloku obvykle českému státu bránily tří příčiny:

1. český stát byl příliš malý
2. český stát byl příliš málo hospodářsky rozvinutý
3. český stát byl etnicky či nábožensky výrazně odlišný od zbytku bloku

Český stát vedl s členským blokem i řadu válečných konfliktů, ať už bylo jeho účelem prohloubení či naopak zachování práv českého státu v rámci většího uskupení. Pokusem o klasifikaci všech konfliktů, které vedl český národ v historii je následující tabulka:

Konflikty:

Z tabulky vyplývá, že český stát vedl nejvíce válek proti bloku, do něhož patřil. Těsně na druhém místě se umístily konflikty, které vedl český stát společně s blokem proti vnějšímu nepříteli. Zde ovšem je nutné připomenout, že často se jednalo o střetnutí na němž nemělo české obyvatelstvo žádný zájem a bylo do něj vtaženou pouze v rámci svých povinností vůči bloku. Příkladem je první světová válka, kdy došlo ke kuriózní situaci, že náš blok i naši vojáci v jeho službách byli sice poraženi, díky tomu, že se část politické reprezentace i vojáků dala do služeb opačné vítězné strany, je možné počítat náš národ stejně tak i k vítězům. S velkým odstupem následují osamělá střetnutí českého státu proti vnějšímu nepříteli a také občanské války.

Nyní bychom se pokusili prozkoumat, jaké byly obvyklé výsledky těchto válek. Základní přehled nám poskytuje následující tabulka:

Pokud hodnotíme úspěšnost českého národa v těchto válkách, je zřejmé, že nejvíce úspěchů jsme dosahovali, když jsme bojovali společně s blokem proti vnějšímu nepříteli. Ovšem náš národ nebyl bez šancí ani ve střetnutích s blokem nebo když musel nepříteli čelit sám. Z celkového počtu přibližně třiceti válečných konfliktů v našich dějinách jsme částečně či zcela uspěli v polovině z nich. Není tedy pravdou oblíbené tvrzení z českých dějin, že většinou prohráváme.

Pokračování příště...