Proto možná má ta Evropa tak nesmírně bohaté dějiny, tak složitou strukturu různých tradic duchovních, složitou strukturu různých národů a kultur a obyčejů a podobně. Je to neobyčejně členitý prostor a přitom je v něm koncentrováno tolik lidí a ten prostor je v podstatě malý, to si přiznejme.

Nutně ze samé povahy věci to vždycky muselo být více méně jedno politické těleso, byť nesmírně bohatě strukturované. Podíváme-li se na dějiny Evropy, jsou to vlastně dějiny pokusů o vybudování menších či větších říší, které obepnou část kontinentu nebo se třeba pokusí ho obepnout i celý. Jsou to zápasy mezi těmi říšemi. A bylo mnoho respektabilních pokusů promítnout ten fakt, že se jedná o jedno politické těleso, do nějakého státního útvaru nebo do nějaké podoby soustátí. Ale všechny ty pokusy měly jedno společné -- byly více či méně založeny na násilí a na převaze. Prostě ti silnější organizovali Evropu těm slabším -- do jisté míry je ovládali, do jisté míry jim vnucovali své představy.

Evropskou unii na tomto historickém pozadí cítím jako první pokus, a je to opravdu pokus gigantický, respektabilní a plný rizik, o kterém se přesně neví, jak bude pokračovat nebo jak dopadne. Je to, zdá se mi, první pokus toto politické těleso zorganizovat cestou jednání, cestou mírovou, demokratickou, založit ho na principu vzájemného respektu, na demokratických mechanismech. Od prvního vznikání evropské integrace po druhé světové válce jsme, navzdory všem dramatickým věcem a rozdělení Evropy a bipolárnímu rozdělení světa, byli svědky relativního míru v Evropě. Pravděpodobně na tom integrace měla velkou zásluhu.

Je to tedy takto veliký a významný pokus a připadá mi nesmírně krátkozraké a zpupné vůbec připustit si myšlenku, že se ho vůbec nemusíme účastnit. Tomu prostě nerozumím. To se vždycky může v tisícero směrech obrátit jen a jen proti nám. To je první myšlenka.

Druhá, k tomu snad patřící poznámka: samozřejmě, že toto zvláštní soustátí, které já se osobně bojím nazývati federací, konfederací, unií a vůbec používat kterýkoliv z těchto tradičních termínů, protože jde o cosi opravdu nového, jakkoliv se bude vyvíjet, mělo by být v každém případě velmi opatrné na to, aby respektovalo identitu svých vlastních součástí. Neboť v tom je právě ten vtip celého procesu, že vzniká těleso jediné, ale bohatě strukturované a založené na vzájemném respektu. To znamená, že ve struktuře samotných orgánů musí být jakýmsi způsobem zohledněno jejich rozhodování nejen tím, jak jsou jednotlivé země veliké či hospodářsky a politicky silné, ale musí být zohledněna i identita, byť by to byla identita národa malého a nepříliš rozvinutého. Tuto myšlenku jsem již rozvíjel do různých konkrétních představ o struktuře evropských institucí.

Druhá poznámka: Často se mluví o tak zvané ztrátě státní suverenity. Ta věc vyvolává na mé tváři lehký úsměv. My žádnou suverenitu v podstatě nemáme. Vždyť v tomto globalizovaném světě -- a v tuto chvíli se vůbec nepokouším analyzovat či hodnotit dvojsmyslnost toho celého civilizačního pohybu, jehož jsme svědky -- pouze konstatuji, že v tomto globalizovaném světě nemůže stát ležící uprostřed tak rozvinutého prostředí jako je Evropa mít nějakou totální suverenitu.

Vždyť se podívejte: Politik chce demonstrovat své vlastenectví -- řekne, že bude jezdit autem Škoda, ale nedodá, že to je Volkswagen. My nevíme, jestli vodovod, který nám přivádí do koupelny vodu, nepatří nějakým arabským šejkům -- což mně vůbec nevadí, hlavně že ta voda, co přitéká, je čistá... My budujeme průmyslové zóny, kde jako děvka nabízíme kus své domoviny, své krajiny, své země nějakým cizím zájemcům. Místo, abychom zvelebovali jsoucí průmyslová předměstí, tak zabíráme dál a dál hezkou zemi, budujeme tam vodovody pro kohosi, kdo pak bude tady působit. Ti hokejisté například: člověk už neví, zda hrají za Gambrinus, Škodu či Coca-Colu, proti komu hrají, a už vůbec neví, komu patří... V tomto světě mluvit o jakési hrdé státní suverenitě a nepostupování kompetencí někam jinam mně připadá lehce absurdní. Musíme svět vzít na vědomí, reflektovat ho a nalézt v něm své důstojné místo. Tvářit se, že není, je absurdní. Ten nejizolovanější diktátorský režim, jaký si lze představit, je též součástí tohoto světa a též v něm nejdůležitější podniky patří někomu jinému.

Já se domnívám, že vše, co je výhodné řešit ve větším prostředí, než je třeba stát, má být v tomto prostředí řešeno. Nemáme se trápit otázkou suverenity. My se máme trápit spíše otázkou důstojnosti vlastního chování, jakýmsi samozřejmým sebevědomím. A toho já nalézám pramálo -- a jeho nedostatek se nevykompenzuje siláckými řečmi o jakési suverenitě, kterou nám zlá Brusel chce odejmout.

On totiž existuje již po několik staletí dosti silný vztah k ideji národního státu. Do jisté míry se však z té ideje začíná stávat trošku již předmět kultu na jedné straně a jakási starožitnost na straně druhé. Já mám dojem, že pomalu končí éra, kdy nejvyšší hodnotou všeho byl národní stát. Samozřejmě, že národní státy existují a budou existovat dál -- doufejme, že budou vzkvétat a budou demokratické. Ale v mnohovrstevnaté lidské přítomnosti na této zeměkouli je to pouze jedna rovina. Je rovina obce, zaměstnání, regionu a mnoho dalších rovin a existuje i rovina jakýchsi nadstátních regionů. Můžeme pozorovat, jak právě díky globalizačním procesům stále nabývají na významu větší regionální svazky, které se tvoří a kam se přesouvá část kompetencí či rozhodování z národních států.

Ono to má však své i jiné důsledky. Vzpomínám si, že jsem v kanadském parlamentu použil takový bonmot, který tam měl dost velký úspěch. Říkal jsem, že stát je dílo lidské a člověk je dílo boží. Chtěl jsem tím zdůraznit, že mohou být extrémní situace, kdy respekt k lidským právům a svobodám převáží nad respektem k státním útvarům. To byla další poznámka.

Nemám rád, když se některé problémy, které jsou zamotané a složité, zjednodušují tím, že se 'etnizují`. Celý amerikanismus je z velké části zkratkovitým způsobem myšlení. Je to simplifikace, protože je to snadněji srozumitelné. 'Etnizovat` všechny problémy nadnárodních společností -- už jenom ten název nadnárodní říká, že to nejsou společnosti jenom americké -- globální problémy, ta ohromná nebezpečí, ty rozpory, které existují, svádět všechno na Ameriku, mně připadá velmi nebezpečné. Vždyť to, co kritizujeme jako amerikanismus, existuje na celé zeměkouli. Dokonce i ty prapůvodní počátky novověkého technického a vědeckého rozmachu nejsou vůbec v Americe, ale jsou v Evropě. Vždyť to je jen rozvinutým kusem našeho evropanství a to celé obepíná naši zeměkouli. Můžeme vidět lidi v týchž džínách poslouchat tutéž hudbu a sedět v přízemí týchž mrakodrapů v Singapuru, Hongkongu či v Los Angeles.

Podobně si myslím, že je stejnou simplifikací říkat, že Evropská unie je zdroj byrokratismu. Byrokratismus mě nesmírně rozčiluje a vadí, a to byrokratismus český, evropský, americký a jakýkoliv. Opět je to součást obecného civilizačního vývoje, a to jeho velmi nebezpečná součást. Všimněme si například, jak roste počet těch, kteří nic netvoří a pouze něco zprostředkovávají. Mezi něž patří i byrokracie a různé instituce na byrokracii navazující. To je opět problém obecnější. Vyznat se kupříkladu ve spleti českých zákonů je možná náročnější, než se vyznat v právu evropském. Opět je to zjednodušení podobné svádění všeho na Ameriku.

Teď má poslední myšlenka -- ta se týká globálního vývoje: Pakliže jsou opravdu jeho prapůvodní zdroje v této naší části světa, v Evropě -- a posléze to přerostlo v euroamerickou civilizaci, v tak zvaný Západ, a pak to vtisklo svoji podobu celé zeměkouli, a jestliže to má své nebezpečné rysy, svou dvojsmyslnost -- nespočívá perspektivní úkol Evropy právě v tom toto celé jako první zreflektovat a nikoliv vyvážet do světa pomocí násilí, jako to Evropa dělala v éře kolonialismu, kdy vyvážela svou kulturu a své náboženství násilím do jiných kontinentů? Vyzařovat příkladem. Být inspirací v tom, že lze ctít krajinu, že lze ctít životní prostředí, lze nadřadit kvalitu života kvantitě, že nepřetržitý růst hrubého domácího produktu není tak důležitý jako aby se lidem hezky žilo v hezkých městech. Je tisíc a jedna věcí, které je možno dělati lépe -- a nepodléhat té strašné diktatuře konzumu a reklamy -- umět šetřit energií, atd. To všechno lze. A kdo jiný by s tím měl začít, než ten, kdo byl kdesi u zrodu těchto dvojsmyslných dějinných pohybů. Není v tom, kladu otázku, velký úkol Evropy na další desítiletí?

Projev z diskuzního setkání 15. května 2003, kterého se zúčastnili Graham Avery, Václav Bělohradský, J.E. Ramiro Cibrian , Pavol Demeš, Václav Havel, Jacques Rupnik, Larry Siedentop, a moderátor Jan Urban