Jenže: jak se historické perspektivy vůbec dopracovat? Jak vůbec uvažovat o celostních strukturách, které jsou v neustálém pohybu? Jednou z nejméně nedostatečných možností, které nám ještě zbývají, je patrně historická analogie. Nelze s ní sice pracovat nijak zvlášť přesně a neradno to s ní přehánět, ale nejde ani o "přesnou" kalkulaci s nepřesnými čísly.

Několik posledních týdnů sebou nosím letitou knihu Jamese Williama Fulbrighta "Pýcha moci". Tento bývalý předseda zahraničního výboru amerického Senátu ji napsal v roce 1966, uprostřed sporů o válku ve Vietnamu. Fulbright navrhoval zahájit "exit strategy" -- ne proto, že by považoval Ameriku za slabou, ale proto, že podle jeho názoru byla válka zcela neperspektivní a Spojené státy se do ní dostaly vlastní hloupostí.

"Pýcha moci" ale ani zdaleka nepojednává jen o Vietnamu. V úvodu se Fulbright věnuje širším úvahám, které snad stojí za to právě dnes citovat: "Nyní však Amerika, která tolik dokázala a vedla si tak úspěšně, dospěla k historickému okamžiku, kdy je velký národ v nebezpečí, že ztratí svůj smysl pro rozměry toho, co se přesně vejde do rozsahu jeho moci a co tuto moc přesahuje. Jiné velké národy po dosažení tohoto kritického bodu přehnaly své nároky a přepětím sil nastal posléze sestup a pád... velký národ si zvlášť snadno osvojí představu, že jeho moc je znamením Boží přízně... Moc sama sebe zaměňuje se ctností a má sklon pokládat se za všemocnou."

Vietnam Američané nakonec ustáli a Fulbrighta o křeslo senátora za Arkansas připravilo židovské voličstvo, jemuž se nelíbil jeho rezervovaný postoj k podpoře Izraele. Ronald Reagan uzbrojil Sovětský svaz a při četbě Fukuyamových esejů se mohlo zdát, že nastává ráj na zemi. Už dávno si to nemyslíme. 11. září 2001 bývá často chápáno jako okamžik, kdy Amerika přišla o iluze. Tehdy se mnozí domnívali, že situace už nemůže být horší. Ale kdepak. "Nedělal si už iluze -- tady teprve začínají" zapsal si kdysi Kafka. Jenže Amerika Kafku nečte -- o to pilněji však poslouchá Pata Robertsona.

Pozorujme vyvolený národ naší doby. Vedený sporně zvoleným prezidentem už ztratil téměř všechny vnitřní korektivy -- má jen ministerstvo vnitřní bezpečnosti. Politická opozice se namísto důrazné kritiky vlády omezuje na akci zadního voje, která vždy kryje probíhající ústup. Směrem ven se pak proráží skořápka OSN a na světlo světa se dere nový tvor. Dává okatě najevo, že už nic a nikoho nepotřebuje a bez ohledu na ostatní provede, co se mu zlíbí: nejprve obsadí Bagdád, když to dobře půjde, tak i Teherán, a po pikniku vyrazí pro Kimovy zásoby značkové whisky...

Plaveme v pěně zpravodajství CNN a jsme přesvědčováni o tom, že demokracie v Iráku a na celém světě nakonec slavně zvítězí. Kdo ví. Jen jestli při takovém objemu vývozu nějaká zbude pro domácí potřebu.