I když neznáme přesný počet osob, které po záboru tzv. optovali (žádali čs. státní občanství a odstěhovali se z pohraničí), lze právem předpokládat, že byl poměrně velmi malý.

K takovým oblastem patřila i skupina 66 obcí s více jak dvoutřetinovou českou většinou na Zábřežsku, Šumpersku a Uničovsku v severozápadní části Moravy. Tato oblast v podobě velkého českého ostrova byla spojena na jihu s moravským vnitrozemím u Stavenice a na západě s českou částí Lanškrounska v Čechách. V roce 1930 se zde k české národnosti hlásilo přes 63 500 obyvatel, v roce 1939 přes 47 500 obyvatel.

Ve východní části zmíněného českého ostrova leželo také pět obcí, které patřily do roku 1938 do soudního okresu Uničov a politického okresu Šternberk, po obsazení pohraničí pak do tzv. venkovského okresu ve Šternberku v čele s úřadem tzv. landráta (zemského rady). Této enklávě, spojené na západě přes Pískov a Veleboř s českým Zábřežskem, věnujeme další pozornost, protože se k ní vztahují i všechna další svědectví.

K výrazně českým obcím na Uničovsku patřily následující vesnice (podle velikosti): Šumvald, Troubelice, Pískov, Lazce a Lipinka, které ležely v severním cípu tohoto soudního okresu a uzavíraly geograficky tzv. Uničovskou tabuli kolem řeky Oskavy a v podhůří posledních výběžků Jeseníků. Ve městě Uničově se v roce 1930 hlásilo 4013 obyvatel k německé národnosti a jenom 627 k české, v ostatních vesnicích v okolí však byly poměrně významné české menšiny (např. v Králové, méně i v Medlově, také v Úsově na Mohelnicku).

Jedinou obcí, kde po roce 1918 mírně převážili příslušníci české národnosti nad německými, byla Horní Sukolom, u ostatních šlo i potom jenom o poněkud posílené české menšiny.

V severním půlkruhu od národnostní hranice skupiny zmíněných českých obcí byly položeny obce s výraznou převahou obyvatelstva hlásícího se k německé národnosti, jako byla Horní a Dolní Dlouhá Loučka, Plinkout, Břevenec, Oskava, Horní (Německá) a Dolní (Moravská) Libina a do značné míry i Hradec a Hradečná, i když v poslední jmenované obci po roce 1918 dost zesílila dříve nepatrná česká menšina, mj. zde vznikla i česká menšinová škola. Česká menšinová škola vznikla tehdy i v Dlouhé Loučce a Břevenci, krátce před rokem 1938 také v Plinkoutě a Oskavě.

Za tímto obloukem se v jesenických horách rozprostírala již rozsáhlá oblast, kde se obyvatelstvo hlásilo téměř výhradně k německé národnosti. Celkově to byl kraj, který od konce 19. století prožíval řadu národnostních střetů a bojů. Široko daleko byly pověstné české národní srazy či tábory pod pověstmi opředeným vrchem Bradlo, českých většinou v katastru Lipinky, na opačné západní straně bradelského lesa pak někdy také německých v Kamenné.

V roce 1939 žilo v celém obvodě šternberského landráta 4825 Čechů, zatímco v roce 1930 ve stejném územním rozsahu 9427 obyvatel české národnosti. Pro jednotlivé obce údaje o počtu Čechů za okupace většinou nejsou k dispozici, byly totiž utajovány, ale pro bližší charakteristiku vedeme aspoň základní fakta z roku 1930.

Je téměř jisté, že k úbytku Čechů v mezidobí 1930-1939 došlo v nejmenší míře právě v oblasti českých obcí na Uničovsku. Je to zřejmé z údajů ze sčítání obyvatelstva v květnu 1939, kde máme kompletní informace ze Šumvaldu. Zde tehdy žilo 1792 obyvatel, z toho 1625 Čechů a 167 Němců (v roce 1945 již opět jenom 64), tedy po všech stránkách více než v roce 1930. Také v Troubelicích se počet obyvatel do roku 1939 zvýšil na celkem 1105. Je totiž evidentní, aniž bychom se zde mohli pouštět do širšího výkladu, že zde zůstali především starousedlíci, označovaní nacistickými úřady za říšské státní příslušníky, tj. příslušníky rodin, jejichž hlavní představitelé se narodili před rokem 1910 v nyní okupovaném a k Německu připojeném pohraničí župy Sudety. Byli to lidé spojení od pradávna se zdejším krajem a s půdou.

Ve všech pěti obcích šlo převážně o zemědělské či na zemědělství závislé obyvatelstvo, z něhož jen menší část dojížděla za prací jinam, zejména do několika továren v již převážně německých okolních obcích, jako byly Uničov, Libina a Oskava. Významnější živnosti pro širší okruh zákazníků byly soustředěny jen v Šumvaldě a v Troubelicích. V Šumvaldě to byly hlavně družstevní lihovar a mlékárna, dva mlýny a dvě výrobny cementového zboží, v Troubelicích, Lazcích a Pískově družstevní mlékárny a ve třech prvně jmenovaných také záloženské spolky. V Lipince se několik spíše podomáckých pracovníků (s jednou větší dílnou na drátěné pletivo a síťovinu) věnovalo výrobě a prodeji řešet, metel a jiných dřevařských výrobků a darů lesa. V Šumvaldě i v Troubelicích byly pošty, v Troubelicích měšťanská škola, v Šumvaldě katolická fara a v Troubelicích sbor československé církve. Železniční stanice na trati ze Šternberka do Šumperka byla u Troubelic směrem k Medlovu.

Ve všech zmíněných obcích byla poměrně obvyklá struktura vesnického a zemědělského obyvatelstva, byl však značný rozdíl mezi v rovině tzv. Uničovské tabule ležícími vesnicemi Šumvald, Troubelice a Lazce a podhorskými obcemi Pískov a Lipinka, rozloženými pod vrcholem Bradlem a na východním okraji Úsovské vrchoviny. Jenom v posledních dvou obcích měly také větší význam lesy, což později ovlivnilo i možnosti odbojového hnutí v závěru války. Ve všech obcích měly značnou váhu zahrady, sady a vůbec ovocnářství.

Pro hospodářství Šumvaldu měl největší význam zdejší původně lichtenštejnský dvůr, spravovaný, resp. později pronajímaný správou velkostatku z Úsova a později z Nových Zámků u Litovle. Obhospodařoval celkem velkou plochu 284 hektarů půdy, ale za 1. pozemkové reformy po roce 1918 byla větší část jeho pozemků rozparcelována drobným nabyvatelům, mj. i na stavební místa, a přes sto hektarů bylo jako zbytkový statek předáno soukromníkovi; i ten, stejně jako dřívější majitelé, hospodářství pronajímal. O zemědělském charakteru Šumvaldu svědčila např. skutečnost, že zde v roce 1935 bylo 55 statků s rozsahem obhospodařované půdy nad deset hektarů a vedle toho 122 držitelů půdy od jednoho do deseti hektarů (a 96 dalších s půdou do jednoho hektaru). V obci bylo v té době chováno 156 koní. Poměry v Šumvaldě lze považovat za typické i pro Troubelice a do určité míry i pro zbývající české obce, s výjimkou nejvýše položené Lipinky.

Z politického hlediska měla před rokem 1938 v Šumvaldě a Lazcích rozhodující pozice strana agrární-republikánská, na druhém místě to byla sociální demokracie, kdežto v Troubelicích a Pískově tomu bylo naopak. Na třetím místě se většinou ocitla strana lidová, ale v Lipince získala tato strana první místo a v Lazcích naopak až místo páté. Je zajímavé, že mezi německými menšinami v námi sledovaných obcích nezískala Henleinova Sudetoněmecká strana (SdP) v parlamentních volbách v roce 1935 ani deset přívrženců, i když v Uničově tehdy dostala pětkrát více hlasů než druhá německá sociální demokracie a v celém uničovském soudním okrese to bylo 64 % všech německých voličů. V obecních volbách v květnu a červnu 1938 se v těch obcích na Uničovsku, kde se převažující většina obyvatel hlásila k německé národnosti, se 80 - 100 % hlasujících Němců hlásilo již k SdP.

Ze spolků byly vedle všude obvyklých hasičů jednoznačně nejaktivnější šumvaldská a troublická jednota Sokola, v Troubelicích i Orel a v Šumvaldě Dělnická tělocvičná jednota a fotbalový Sportovní klub. Vzhledem k národnostní hranici měly ve všech obcích českého ostrůvku mimořádný význam místní odbočky Národní jednoty pro východní Moravu se sídlem v Olomouci. Národní jednota byla také hlavním pořadatelem již zmíněných každoročních táborů českého lidu severní Moravy pod Bradlem.

Důležitou složkou národnostního uvědomění byly školy. Ve všech uvedených obcích to byly školy české, samozřejmě obecné, jenom v Šumvaldě šlo původně po roce 1848 o školu dvojjazyčnou (tzv. utrakvistickou), teprve po roce 1883 jen českou. Již v roce 1910 vznikla v Troubelicích pro celý obvod česká měšťanská škola, kdežto v Uničově byla taková škola zřízena až v roce 1922 a v roce 1937 k ní ještě přibyla dvouletá škola obchodní a hospodyňská.

Když bylo koncem září roku 1938 rozhodnuto v Mnichově o odstoupení českého pohraničí Německu, nebyla původně celá česká oblast severozápadní Moravy do tohoto území, rozděleného na čtyři pásma, zahrnuta a hranice měla vést až severně od Šumperka. Stalo se tak dodatečně rozhodnutím komise signatářů dohody v Berlíně 5. října 1938, když bylo na nátlak Hitlera dodatečně vytýčeno tzv. páté okupační pásmo. Do něho bylo zahrnuto nejen celé Svitavsko a Moravskotřebovsko, ale i již zmíněná rozsáhlá oblast českého osídlení na Zábřežsku, Šumpersku a Uničovsku, vedle toho pak také na Opavsku a ve východních částech Slezska a severní Moravy až k Ostravě.

Nová hranice se na severozápadní Moravě stáčela jižně od Mohelnice až k Litovli a odtud na jihovýchod za Svatý Kopeček u Olomouce a dále na východ přes Moravskou bránu až k předměstí Ostravy a k Bohumínu. České obce na Uničovsku byly připojeny k landrátu ve Šternberku, který byl podřízen vládnímu prezidentovi v Opavě. Opavský vládní obvod byl také označován jako východní Sudety a tvořil spolu s dvěma dalšími obvody v severních a západních Čechách, i když územně u Náchoda oddělenými, říšskoněmeckou župu Sudety (Sudetengau) s centrem v Liberci a K. Henleinem jako místodržitelem. Ve Šternberku byly také další okresní úřady a organizace, zejména okresní vedení nacistické strany NSDAP. V Uničově byl umístěn jen německý úřední soud. Pověstné gestapo sídlilo v Šumperku, kde také byla v tzv. robotárně (bývalé donucovací pracovně) příslušná vyšetřovací věznice. Samospráva v obcích byla napřed okleštěna a nakonec v podstatě zrušena a čeští starostové (Bürgermeister) byli nahrazeni nebo aspoň kontrolováni tzv. amtsleitry (Amtsleiter), tj. německými vládními komisaři, z nichž každý spravoval z moci úřední většinou několik českých obcí. Důležitou osobou byl také tzv. místní vůdce sedláků (Ortsbauernführer), a samozřejmě vedoucí místních organizací NSDAP (Ortsleiter), kteří v našem případě sídlili v okolních německých obcích, např. v Hradečné.

Po záboru byly okamžitě zrušeny české politické strany a také všechny spolky, jedinou výjimkou byli hasiči, ti se však museli řídit německými řády a povely. Pokusy věnovat se aspoň neorganizovanému sportu, zejména kopané, byly brzy znemožněny a nakonec bylo zakázáno pořádat i jakákoliv veřejná vystoupení, včetně církevních procesí a na druhé straně i tanečních zábav a plesů.

Úřadování bylo německé, také všechny názvy a nápisy musely být uváděny v němčině, nebo v němčině a teprve na druhém místě v češtině. Takže šlo jedině o obce Schönwald, Treublitz, Deutschlosen, Pisendorf a Lepinke.

Velmi výrazně se germanizace dotkla českého školství. V Uničově byly zrušeny naprosto všechny české školy, což platilo i pro české menšinové školy v převážně německých obcích v okolí Šumvaldu. V Troubelicích (a také všude jinde v okupovaném pohraničí) byla postupně likvidována i škola měšťanská, takže nakonec zůstaly ve všech námi sledovaných obcích jen tzv. obecné školy s českým vyučovacím jazykem. Kde to bylo jen trochu možné, byli i zde čeští učitelé nahrazeni řediteli a učiteli německými. V Troubelicích vznikla vedle české i dvoutřídní německá škola a do ní nahnáno vedle žáků z národnostně smíšených rodin před odpor některých rodičů i několik dětí jenom českého původu. Dvoutřídní německá škola byla zřízena i v Šumvaldě a jednotřídní v Lazcích.

I do vyučování zbývajících, tj. obecných českých škol, byla ve velkém rozsahu zavedena hned od druhého ročníku výuka němčiny, která potom od pátého ročníku v rozsahu až osm hodin týdně předčila i výuku češtiny, které mělo být věnováno jenom pět hodin v týdnu. Výuka dějepisu byla napřed okleštěna, později úplně zrušena.

Původní představa o tradičním způsobu poněmčení cestou změny jazykové byla nahrazena zásadami tzv. rasového výběru, který byl zahájen hromadným fotografováním a "rasovým" zkoumáním všech českých školních dětí v roce 1942. Tuto cestu prosazovala spíše říšskoněmecká místa než místní nacisté v sudetské župě.

Hospodářský tlak směřoval k postupné likvidaci všech českých podniků a živností a nahnání lidí na nucené práce v okolí i ve vzdálenějších oblastech pohraničí a také v Německu. Poměrně významné české záložny v Troubelicích i Šumvaldě se musely spojit s německými, mlékárny v Troubelicích, Pískově i Lazcích byly zastaveny. V rámci totální mobilizace v roce 1943 bylo uzavřeno i několik pro válku méně důležitých českých maloživností a jejich majitelé byli nasazeni na nucené práce.

Češi sice nesměli být jako nespolehliví odvedeni do armády, ale byli zcela podrobeni příkazům nacistických pracovních úřadů, v našem případě ve Šternberku. Vedle šumvaldského lihovaru a továren v okolí, např. v Bedřichově a ve vzdálenějším Šternberku, bylo mnoho mladých i starších lidí posíláno do Německa, odkud naopak přijížděly rodiny ze stále častěji bombardovaných měst. Pracovní doba se stále zvyšovala až na 12 hodin denně. U Troubelic byl postaven provizorní tábor pro sovětské zajatce, a to v souvislosti s obnovením těžby železné rudy v dole Barbora mezi Medlovem a Úsovem, která byla dopravována lanovkou na troubelické nádraží.

Nejtížeji nesla důsledky okupace česká mládež. Neměla možnost navštěvovat jakékoliv vyšší české školy a nesměla se až na několik výjimek ani vyučit nějakému kvalifikovanějšímu řemeslu, takže byla degradována do role nekvalifikovaných pracovníků, pomocných dělníků, pacholků a děveček. Po vypuknutí války byly zavedeny přídělové lístky na potraviny a postupně i poukazy na všechny ostatní potřeby obyvatel. Zemědělci museli odevzdávat po odečtu tzv. samozásobitelských dávek všechny výsledky své práce. Ceny potravin i jiného zboží na tzv. černém trhu byly tak vysoké, že si tento způsob získávání různých potřeb mohli dovolit jen někteří jednotlivci. Jakékoliv porušení daných příkazů v rámci tzv. vázaného hospodářství (nepovolené mletí obilí, domácké stloukání másla, porážky prasat, zatajování domácích zvířat, zásob) bylo nemilosrdně trestáno. Ochotní a horliví "hlídači" se vedle německých četníků vždy našli, zejména mezi místními Němci a jejich přisluhovači z řad Čechů.

Hospodářská germanizace v námi sledovaných obcích se projevila jednak v revizi výsledků prvorepublikové pozemkové reformy, v tomto případě se jednalo zejména o šumvaldský částečně rozparcelovaný dvůr, jednak v bezostyšném a právně nepodloženém vyhánění českých sedláků z jejich hospodářství a jejich nahrazování německými přesídlenci z východních území a z jižních Tyrol.

Tato akce nejvíce postihla Šumvald, kde bylo německou osídlovací společností zabráno 32 zemědělských usedlostí, a vedle toho Troubelice, kde bylo takto zabaveno celkem 24 zemědělských hospodářství. Rodiny dosavadních českých hospodářů se musely buď vystěhovat mimo obec, nebo pracovat na vlastním majetku jako podruzi. Tak velký počet konfiskovaných hospodářství neměl široko daleko obdoby, v jiných českých obcích v okolí se pohyboval většinou do deseti.

Byl dokonce vypracován podrobný plán postupné germanizace celého českého ostrova na severozápadní Moravě, který předpokládal jako prvořadý úkol likvidaci české enklávy na Uničovsku (vedle další kolem Rudy nad Moravo) . Podle tohoto plánu měli vedle zmíněných německých přesídlenců germanizovat české obce v údolních částech Oskavy a Moravy němečtí sedláci z jesenických hor, kteří měli takto "sestoupit" do úrodnější nížiny a zaujmout zde rozhodující postavení. Mělo to usnadnit i "obklíčení" českých enkláv německými obcemi a vytváření prvních germanizačních pásů, které by v našem případě oddělily skupinku českých vesnic na Uničovsku od širšího českého zázemí na Zábřežsku.

Stručný obraz postavení českých obyvatel v české enklávě na Uničovsku by nebyl úplný, kdybychom se nezmínili o zdejším odbojovém hnutí. Jeho význam samozřejmě nelze přeceňovat. Většina zdejších českých obyvatel byla na rozdíl od místních Němců s režimem po všech stránkách nespokojena a doufala v návrat svobody, ale jen někteří z nich se z různých důvodů odvážili k aktivnímu odporu. Byli to zejména členové ilegálního Národního sdružení československých vlastenců s centrem v Zábřehu, jehož osmý okrsek zasahoval od roku 1942 i do Troubelic, Šumvaldu, Pískova a Lipinky. Na jaře roku 1944 však byla tato ilegální organizace prozrazena a řada členů byla gestapem ze Šumperka zatčena a uvězněna. V Troubelicích bylo takto postiženo 11 a v Šumvaldě 7 osob. Někteří se již svobody nikdy nedočkali.

Dalším členům ilegální organizace se podařilo před zatčením uniknout a ukrýt se. Někteří se později přidali k jiným odbojovým organizacím a partyzánům. Skupina mladších mužů z našich obcí, zejména z Troubelic a Pískova, pokračovala v odbojové činnosti až do jara roku 1945. Tehdy byli nešťastnou shodou okolností a na základě provokace její příslušníci i v několika dalších místech (mj. v Králové a Dolních Studénkách) pozatýkáni a 31. března hromadně zavražděni na střelnici u Bratrušova. Jejich hrob byl nalezen až po válce začátkem roku 1946. Osm obětí z Troubelic a Pískova bylo potom převezeno na hřbitov k farnímu kostelu v Hradečné, další tři z Králové ke kostelu v Medlově.

Plánovaná germanizace v českých oblastech okupovaného pohraničí byla však prováděna radikálněji a rychleji než v protektorátě, nakonec však musela být i zde dána přednost stále větším válečným nárokům a potřebám, takže mnohá opatření byla odkládána až na dobu po válce. Ta naštěstí dopadla opačně, než nacistické Německo předpokládalo.

Válečné hrůzy se Uničovska dotkly zcela bezprostředně v únoru 1945, kdy byly přes Šumvald, Troubelice a Pískov hnány na západ kolony k smrti vyhladovělých a zubožených sovětských i dalších zajatců.

Skupina zdejších českých vesnic se dočkala osvobození až v posledních dnech války 6. - 7. května 1945. Jednotky 60. armády 4. ukrajinského frontu sovětských vojsk tehdy po překonání Jeseníků zaútočily od Šternberka jedním proudem k Uničovu a odtud jednak k severně položenému Šumperku, jednak směrem na západ k Zábřehu a Mohelnici.

LITERATURA:

• Bartoš, Josef: Boj o hranice v roce 1938 na severní Moravě, Severní Morava (dále jen SM), sv. 23, 1972, s. 3-12.
• Bartoš, Josef: Národně osvobozenecké hnutí na severní Moravě. Šumperk 1965.
• Bartoš, Josef: Národní sdružení československých vlastenců. Šumperk 1975. Vlastivědné zajímavosti (dále jen VZ), č. 126.
• Bartoš, Josef: Odboj proti nacistickým okupantům na severní Moravě. Šumperk 1975.
• Bartoš, Josef: Odboj proti nacistickým okupantům na severozápadní Moravě. Šumperk 1986.
• Bartoš, Josef a kol.: Okres Olomouc. Ostrava 1981.
• Bartoš, Josef: Okupované pohraničí a české obyvatelstvo. 2. vyd. Praha 1986.
• Bartoš, Josef: Osvobození Šumperska v roce 1945. SM, sv. 49, 1985, s. 3- 7.
• Bartoš, Josef: Postavení českého obyvatelstva na severní Moravě za okupace. Olomouc - Šumperk 1969.
• Bartoš, Josef: Po stopách protifašistického odboje pod Bradlem. Šumperk 1980, VZ, č. 179.
• Bratrušovská tragédie. Šumperk 1970. VZ. č. 9.
• Der Bradelstein in Nordmähren und sein Umland. Brno 1934.
• Deutsch Liebau. Ergänzungen zum Heimatbuch 1935. B. m. 1990.
• Dohnal, Miloň - Filip, Zdeněk - Spurný, František: Pátá kolona na severní Moravě. Ostrava 1969.
• Fischer, Richard: Národnostní vývoj na severní Moravě od roku 1848. Olomouc 1932.
• Gába, Zdeněk: Bradlo. Šumperk 1991. VZ, č. 236.
• Gába, Zd. - Filip, Zdeněk: Bradlo. Šumperk 1972. VZ, č. 61.
• Historický místopis Moravy a Slezska 1848 - 1960. Sv. 3. Ostrava 1972.
• Kallerová, Milena: Odboj proti nacistickým okupantům v Šumvaldě a okolí. Olomouc 1982. Seminární práce.
• Král, Jaromír: 625. výročí obce Pískova. Pískov 1972.
• Makas Miloslav a kol.: 700 let Šumvaldu. Šumvald 1987.
• Odboj proti nacistickým okupantům a osvobození severní Moravy Sovětskou armádou. Šumperk 1975. Soubor fotografií.
• Pinkava, Viktor: Uničovský a rýmařovský okres (Vlastivěda moravská). Brno 1903.
• Soušek, Tomáš: Místopis Uničovska 1848 - 1960. Olomouc 1969.
• Soušek, Tomáš: Lipinka. Šumperk 1973. VZ, č. 83.
• Spurný, František: Osvobození šumperského okresu Sovětskou armádou. Šumperk 1970. VZ, č. 11.
• Šenk, Jaroslav: Dějiny Troubelic. Troubelice 1950.
• Šenk, Jaroslav: Troubelice, minulost a přítomnost. Troubelice 1988.
• Unsere Heimkehr ins Reich. Šumperk 1938.
• Uničovsko v minulosti a dnes. Vyškov 1928.
• Urbášek, Pavel: Odboj na Troubelicku 1938 - 1945. Zprávy Krajského vlastivědného muzea v Olomouci, č. 236, 1985.
• Vyhnání Čechů z pohraničí 1938, Vzpomínky, vydal Ústav mezinárodních vztahů, Praha 1998.
• Zapletal, Miroslav: Na úsvitě svobody, Bratrušovská tragédie. Šumperk 1967.