Fenomén Mečiar

Byla to politika Vladimíra Mečiara, jenž se pokusil opřít transformaci o národní kapitál, která zpozdila na Slovensku vývojový cyklus. Až nyní se Slovensko plnou měrou dočká radikálních liberálních experimentů, které mají už okolní země za sebou. Na konci vlády pravice již bude Slovensko světové - nebude mu patřit téměř nic.

Druhou stranou mince zvané V. Mečiar je tzv. třetí sektor. Ač se to mnohým nezdá, jedná se o anomálii, kterou například Česko vůbec nezná. Tento soubor nestátních výzkumných a propagandistických pracovišť žije ve své většině z toho, že pěstuje strach z HZDS. Vedlejším produktem třetího sektoru je primitivní liberalismus. Pokud bude ve faktické či virtuální realitě hrozit návrat V. Mečiára, bude muset slovenská levice na propagandistické frontě čelit i tomuto neobvyklému protivníkovi. Až Západ začne vnímat Slovensko jako konsolidovanou zemi, lze očekávat, že se postavení slovenské levice zjednoduší.

Nezralé elity

Výsledek voleb ukazuje, že stabilizace stranického systému na Slovensku nebyla dokončena. Stále je zde velký prostor pro nestandardní strany jako je ZRS, SOP, ANO a Směr, u nichž není zřetelný evropský partner - tedy ani zakotvení v tradici evropské politické kultury. Jedním z jejich základních rysů zatím bylo, že se jednalo o strany na jedno použití - v polovině volebního období se jim rozpadla voličská základna.

Skutečnost, že se nestandardní strany již třetí volební období dostávají do parlamentu a do vlády, vyvolává dojem, že slovenský volič je nevyzrálý. Jako by selhával při identifikaci svých vlastních zájmů a při každých volbách střílel naslepo. Pravda je ale zcela opačná: slovenský volič ví, co chce, ale politické strany, které mu slibují naplnění jeho zájmů, selhávají. Ten, kdo je nevyzrálý, není slovenský volič, ale slovenská politická elita. Právě zklamání nutí slovenského voliče hledat stále nové strany a vůdce. Tato skutečnost je nejvíce patrná na chování levicově laděných voličů.

Chybná strategie

SDL představovala pozoruhodný experiment. Razance a efektivita jejího nástupu byla taková, že ve srovnáním s Českem nejen vymazala komunistickou stranu, ale zabrala i prostor nutný pro vznik nové sociálnědemokratické strany. Během deseti let se ale SDL stala pro levicové voliče nečitelná.

Základním problémem SDL nebyl chybný program. Ten svojí úrovní nikterak nezaostává za programy úspěšnějších levicových stran v okolí Slovenska, například za programem sociální demokracie v Česku. Ani postavení vůdců SDL nebylo komplikované: jádro volební základny SDL mělo pevné zájmy, jimiž je obrana sociálních jistot a zajištění důstojnosti pro lidi s levicovými názory. Každý, kdo by vystupoval jako věrohodný obhájce těchto zájmů, by získal jeho hlas.

Základní chybou SDL byla politická strategie. Už u první generace vůdců SDL došlo ve srovnání se zájmy levicových voličů k proměně politických priorit. Prvořadým cílem vůdců SDL - ať již ve vědomí či v podvědomí - bylo prokázat svoji použitelnost v novém režimu. Manifestování osobního rozchodu s minulostí pro ně bylo základem vnitřní i zahraniční politiky. Nadšení pro NATO či hlasování pro antikomunistický zákon jsou jen symboly tohoto snažení. Totéž platí i o vášnivém antimečiárismu: oprávněný a levicovým voličům srozumitelný odpor k privatizátorům z okolí HZDS se z měnil v potlesk nadnárodním monopolům.

Praktickým projevem posunu priorit u vůdců SDL byl vstup do koalice s pravicovými stranami v krajně nevýhodných podmínkách. Takto riskantní krok neudělala žádná levicová strana střední Evropy - a SDL jej udělala dvakrát. Již po prvním tomto pokusu obdržela SDL ve volbách varování v podobě volebního propadu a úspěchu nestandardní ZRS. Skutečnost, že stejnou chybu zopakovala o čtyři roky později, je pro autora tohoto článku dodnes zdrojem údivu. Letošní volební výsledek SDL je jen zvětšeninou neúspěchu z roku 1994.

Problémem není jen to, že SDL znovu vstoupila do koalice jako menšina. Na mediálně nejcitlivějších ministerských postech ji povětšinou reprezentovali lidé, kteří z pohledu mnohých voličů zklamali již čtyři roky předtím. SDL v mimořádně obtížném období transformace podlehla osobním ambicím některých svých členů a usedla do křesel, která jsou symbolem pravicovosti. Převzít ministerstvo financí v době úsporných opatření a ministerstvo obrany v době směřování do NATO, se od počátku rovnalo pokusu o sebevraždu - značná část levicového voličstva právem citlivě prožívala rekordní nezaměstnanost a po bombardování Jugoslávie ještě intenzivněji vnímala NATO jako přežitek studené války.

SDL se aktivně zapojila do kapitalistické transformace a pro mnohé voliče se stala praporečníkem jak tržního fundamentalismu, tak politické servility. Přitom i nositel Nobelovy ceny Joseph Stiglitz, který se jako hlavní ekonom Světové banky podílel na formování koncepce transformace v postsocialistických zemích na počátku 90. let, dnes pokládá tento fundamentalismus za ideologií "zvláštních zájmových skupin". Také v případě SDL nebylo zdrojem ztráty věrohodnosti pouze to, že byla u toho, když si nová oligarchie rozebírala podmínky života pracujících lidí. Mnohý z levicových voličů se - ať právem či neprávem - domnívá, že řada z vůdců podlehla svodům, které privatizace nabízí.

Promarněné šance

Myslet si se, že z pozice slabšího lze vytvořit z SDL jazýček na vahách koalice, bylo od počátku naivní. Takováto kabinetní hra je obtížně volebně prodejná. Navíc lze mít ideologické výhrady k Mikuláši Dzurindovi, avšak na úrovni politických kuloárů je to bezesporu vynikající hráč, kterého z pozice slabšího téměř nelze porazit. SDL byla udušena v obětí pravicových stran. Když pak z reprezentantů SDL, kteří se téměř stali symbolem pravicové politiky vlády, vznikla politická strana, která se prohlásila za levicovou, šlo jen ukázku tohoto, jak lidé na vrcholu moci ztrácejí cit pro realitu. Okamžik, kdy předseda Národní rady hlasoval za vyslovení nedůvěry vládě, byl asi posledním, kdy měla SDL šanci se zachránit. Včasný přechod do opozice mohl zabránit odlivu voličů ke straně Směr a ke KSS. Tvrzení, že by takovéto jednání bylo nezodpovědné vůči směřování do západoevropských struktur je výmluvou, za níž se skrývá neschopnost opustit teplá a výnosná křesla. Podpora vstupu do Evropské unie či do NATO z lavic parlamentní opozice by měla ještě větší hodnotu než podpora z pozic vládních. Včasný a logicky zdůvodněný přechod SDL do opozice by Brusel jistě pochopil a levicový volič přivítal.

Strategické ústupy se mohou jen zaslepeným jevit jako nejzodpovědnější cesta. Levicovost pro voliče - to nejsou intelektuální diskuse v parlamentní kavárně. V zemi, kdy je obrovská nezaměstnanost a ve sdělovacích prostředcích panuje téměř úplný monopol agresivního liberalismu, je pro mnohé voliče levicovost podmínkou důstojného života. Jakmile levicový volič cítil, že jej SDL zradila, začal si hledat jiné své reprezentanty.

Jak říká jeden můj přítel, SDL se stala stranou, která neošetřuje své raněné a nepochová své mrtvé. Přitom ofenzivní přístup je přesně opačný - člen, který se stává cílem skandalizační kampaně aniž se dopustil mravních přečinů, má být hájen a povyšován. Je objektem reklamy, která je v rozpolcené společnosti neocenitelná: skandalizaci zpravidla stejně nikdo nevěří. Jen takovéto jednání dává členům i funkcionářům odvahu riskovat. O své raněné musí levice dbát i dnes - jestliže ti, kdo nezvládli situaci a vedli stranu či strany k porážce, zůstali součástí levice, měli by být chráněni. Třeba i proto, aby byl patrný posun k solidaritě.

Chvála populismu

U řady levicových politiků je stále patrný nadměrný intelektualismus. Volby však mají jiné zákonitosti než vědecká konference. Orientace na moderní problémy jako je obhajoba práv menšin či diskuse o globaizaci je bezesporu správná, ale může následovat až v za spory o praktická řešení tradičních problémů masy voličů. Pod Tatrami nelze řešit úkoly britské či německé levice. Pro slovenské voliče musí diskuse o právech menšin následovat až po boji za zajištění práv většiny.

Levicový politik nesmí pohrdat populismem. V liberální demokracii je populismus nástrojem všech stran - je to náznak, že elity vědí o problémech lidí, byť jim není zcela jasné, jak tyto problémy řešit. Navíc i konstruktivní opozice má v jako hlavní funkci pranýřovat zlořády. Hledat řešení je pracovní náplní exekutivy. Ani Miloš Zeman, když v Česku přebíral funkci šéfa sociální demokracie aby z malého a rozhádaného klubu udělal vládnoucí stranu, nezačal literárními traktáty či vládním programem. Zvítězil pomocí hesel jako je "Půjdeme vládě po krku!" a "Vstoupíme do Strakovky hlavním vchodem!" Levicový volič ve své většině rozumí programovému pozadí takovýchto hesel. Zároveň jako nadějný příslib citlivě vnímá sebevědomí a odvahu, kterou takováto hesla svojí dikcí vyjadřují.

Vpřed ke komunismu

Osud slovenské levice nebude psát jen umění politických vůdců, ale i fáze ekonomického cyklu a překvapivé události jakou může být válka v Iráku nebo sociální protesty. Budoucnost Slovenska lze vidět v barvách Česka, kdy stabilizace stranické struktury nastala po propadu koruny a rozštěpu ODS. Nebo v polských barvách, kdy se strany pravicové vládní koalice vymazaly vlastním vládnutím.

Prohra SDL se rovnala uvolnění prostoru pro KSS. Komunistická strana je předurčena k tomu, aby znervózňovala společnost. Mnozí budou svoji neurózu vydávat za strach před návratem k nedemokratickým poměrům. Značná část této psychózy však bude vyvolána tím, že radikální moralismus komunistické doktríny nastavuje zrcadlo nešvarům kapitalismu. I u těch, kdo jsou přesvědčeni, že komunistická doktrína je nesmyslná, poměřování reality abstraktními ideály spravedlnosti vyvolává výčitky svědomí. Právě tato skutečnost bude neurotizované politiky nutit k agresivnímu chování proti KSS.

Také pro Směr, SDL či SDA komunikace doleva představuje problémem. Tendence vylepšovat si svůj zahraniční kredit odmítáním dialogu či taktické spolupráce s KSS bude zúžovat manévrovací prostor Směru a zvětšovat jeho vydíratelnost pravicovými stranami. Toto podléhání pravicové propagandě ale jen snižuje odpovědnost KSS a je předpokladem dalšího růstu její voličské základny. Je daní strachu před nebezpečím, které neexistuje: žádný návrat před rok 1989 není možný.

Směr socialistická Evropa

Už na konci zimy se v některých diskusích jako nejefektivnější cesta pro slovenskou levici jevila idea povolebního spojení Směru a SDL. Je zcela pochopitelné, že se funkcionářům SDL, kteří přišli do čela této strany v posledních vlnách, zdá tento krok nepřijatelný: jde nejen o opuštění ideálů, ale i o zřeknutí se největšího politického úspěchu jejich života. Tyto psychické bariéry je možné prolomit jen poznáním, že historickou prohru SDL již nelze napravit. Toto poznání ovšem může pojít pozdě. Pro SDL a SDA neexistuje způsob, jak se vlastními silami dostat opět na výsluní. Jediné, co je může vrátit do velké politiky, by mohla být hrubá pochybení Roberta Fica. Opírat ale budoucnost o naději, že někdo bude chybovat, znamená vyměnit pracovní vypětí za pasivní čekání.

Pro Směr představuje sloučení s SDL riziko, že se objeví mnoho odpadlíků. Ovšem zkušenosti, které pravice již získala s využíváním státní moci k boji proti opozici, bude jistě při zacházení ze Směrem zúročena. Jedním z mála obraných opatření, která má tato strana k dispozici, je podpora ze zahraničí. Stolička, kterou v Socialistické internacionále disponuje SDL, by mohla být Směru užitečná již zítra. Struktura vedení Směru naznačuje, že tato strana je ideologicky málo vyzrálá. Že se více než ve vědeckých doktrínách bude pohybovat v politických citech a individuálních ambicích. I když se tato skutečnost může intelektuálům jevit jako prohra, voličsky nemusí být ztrátou. Ostatně - kdo ví, jaká je ideologická výbava nejpopulárnějších mladých českých sociálních demokratů?

Směr stojí na křižovatce. Lze uzavírat sázky, zda se tato nestandardní strana též rozpadne, nebo se ideově vyprofiluje a zakořenění na slovenské i evropské scéně. Ve společnosti bude vždy velká část lidí s levicovým cítěním, která nepokládá radikální systémové změny za žádoucí, nebo se domnívá, že jsou v současných geopolitických podmínkách nereálné. To je přirozená základna pro strany sociálnědemokratického typu. Stane-li se Směr právě takovouto stranou, zachrání se a zároveň přispěje ke standardizaci slovenského politického spektra.