Hurá do světa

Ovšem cestou nazpět s sebou autobus drcnul o nastražené kameny a z džungle vystoupili tři chlapíci s dlouhými puškami. Indiánští Zapatisté. Podle materiálů českého ministerstva zahraničí tam od roku 1994 nejsou. Ale jsou.

"Nejdřív to zvenku namířili na řidiče a ten zastavil," vzpomíná Lucie Masopustová. Pak vlezli dovnitř. Lidem sebrali batohy, peněženky, některé nechali i zout, aby se podívali, jestli nemají peníze za fuseklí a jiným pro změnu sebrali, co jim viselo na krku. Ten, kdo měl pěkné boty, musel je tam nechat také.

"Přišla jsem o letenku, cestovní pas, platební kartu, o cestovní šeky a ještě o nějakou hotovost," uzavírá výčet ztrát česká občanka.

Místní lidé překvapení nebyli. Někteří se totiž začali hemžit a ukrývat své věci hned jakmile sebou autobus škubl.

Dostavte se osobně

Stalo se to patnáct set kilometrů od hlavního města Mexika, a tedy i od české ambasády. Nakonec se postižená dovolala konzulce Ditě Kubíkové - prosila o zaslání náhradních dokladů buď poštou, nebo poslem z velvyslanectví. Neměla totiž u sebe peníze na cestu. První telefonní kartu ji sežralo zjišťování mexických meziměstských předvoleb. Tvůrce z českých daní dobře zaplacených internetových stránek ambasády totiž nedomyslel, že volat se dá i odjinud než z Prahy. O další peníze ji připravil záznamník. Byl totiž pátek, a to je u českých úřadů, rozesetých po světě veliký problém.

Už byla skoro u poloostrova Yucatan, proto raději počkala do pondělka, až otevřou ambasádu. Poprosila je, jestli by jí ten pas mohli nějak doručit na místo.

Její totožnost mohlo potvrdit několik lidí. Jeden přímo v místě a k tomu s diplomatickým pasem. Cestou totiž potkala několik Čechů. Mezi nimi byl i zaměstnanec ministerstva zahraničí, který se krátce před tím na ambasádě ženil a mohl potvrdit její totožnost.

"Paní Kubíková mi slíbila, že zavolá ministerstvo zahraničních věcí a pokusí se to nějak zařídit," pokračuje ve vyprávění Lucie. A čekala a čekala.

Kolem bláto, telefonní budka, poštovní úřad, ubytovna s hospodou a skrovná zásoba vypůjčených penízků.

Druhá fronta

Mezitím přátelé v Praze zareagovali na mailové volání o pomoc a pokoušeli se obměkčit místní úředníky. Volali na ministerstvo zahraničních věcí, jestli už telefonovala Dita Kubíková, aby mohli potvrdit Luciinu totožnost jaksi z druhé strany. Nebo říci jejím rodičům ať donesou nějaké doklady. Nechtěli je ale plašit předčasně.

Zvedla to jakási snad paní Bosková, otázce porozuměla a řekla, ať zavolají za deset minut. Pan Zajíc, který by to mohl zařídit, je sice vedle, ale právě telefonuje. Ovšem, když kamarád v Praze přesně za osm minut zavolal znovu, dozvěděl se, že pan Zajíc právě odešel. Tak to šlo dál a dál.

Kamarád hbitě pochopil úřednickou mentalitu a poslal zprávu: "Vykašli se na ně, nečekej a jeď."

Do Mexika City musela sama, protože cesta přes celý kontinent je drahá a doprovodu nezbylo na jízdenku.

Když Lucie ještě před setkáním znovu telefonovala na velvyslanectví a ptala na cestu, dozvěděla se, že má jet taxíkem. Ani na internetových stránkách ambasády totiž není hromadná doprava v Mexico City popsaná.

Jakmile dorazila a předala požadované kopie ztracených dokumentů, chtěla přespat na ambasádě. Ani ne pětadvacetiletá holka měla sama v nebezpečném městě strach. Spacák měla vlastní. Kubíková nepovolila ani náhodou, to by pak prý chtěli všichni.

"Prosila jsem ji, jestli by mi aspoň nedala nějakou mapku města nebo španělský slovník, který mi také ukradli." vypráví dále cestovatelka.

Nedostala ani houby s octem.

Co to je za lidi?

Co myslíte, projevila jí konzulka Kubíková na konzulátě alespoň účast nebo udělala kafe?

"Ne, ne, ještě mi vyprávěla, ať si dám pozor, že se tam právě ztratily dvě Němky. Myslím si, že jediný úřad v centrální Americe, který mi mohl v tomto směru pomoct, mohl pro mě udělat víc. Já jsem jenom přijela na ambasádu, vyzvedla jsem si ten pas, podepsala jsem nutné dokumenty a odešla jsem." Tečka.

Snad nám takové chování vysvětlí mluvčí ministerstva zahraničí Aleš Pospíšil: "Konzularisté se musí řídit příslušnými zákony. Především zákonem o cestovních dokladech a zákonem o Policii České republiky."

Znění těchto zákonů je bohužel velice neúprosné a vyplývá z něho, že občan České republiky žádající o vydání cestovního průkazu na ambasádě se k jeho převzetí musí dostavit osobně a v žádném případě není možné zasílat tento doklad žadateli poštou nebo prostřednictví třetí osoby.

"Já vnímám (sic!), že to je pravidlo kruté," uronil nakonec profesionální slzičku mluvčí tehdy Kavanova úřadu.

Je tak kruté, že bychom mohli pár drahých úředníků v zahraničí ušetřit. Práci na jejich trvalé dovolené zvládne v klidu automat a pikolíky na poklonkování si příslušný státní papaláš může přivézt sebou z domova.

Haló, tady Praha

Zavoláme si do Mexika, co vy na to? Pořád mi nedá spát, jestli Kubíková splnila svůj slib, že zavolá do Prahy na ministerstvo a pokusí se zařídit výjimku, zatímco Lucie na verdikt počká v Palenque. Takže tú, tú tú...

"Bueno." hlásí se dívčí hlásek.

"Dobrý den. Radek Mokrý, volám z Prahy.

"Dobrý den," odpovídá hlásek.

"Sháním paní Kubíkovou."

"Momentík, předám."

"Ano, dobrý den. Dita Kubíková, konzulka."

Vysvětluji celou štrapáci mezi Palenque, Prahou a Mexico City. Konzulka si vzpomíná a...

"Pane Mokrý, já ..."

"Počkejte, já se chci jenom zeptat na to, ... vy jste Lucii říkala, že budete volat někam na ministerstvo zahraničí, ..."

"Ano."

Mohl bych se vás zeptat, jestli jste to udělala, nebo ne?

"Můžu se zeptat, proč se na to ptáte?"

Protože právě vyrábím pořad do Radiožurnálu...

"Ano."

"...a budu o tom i psát."

"Doporučuji, abyste to vyřídil přímo s konzulárkou, protože jsou přímo zodpovědný orgán, který tedy s vámi může v tomto smyslu komunikovat."

"Dobře."

"Ano."

"Takže radši jezdit jen tam, kde je hromadná doprava bezpečná, že?" (pokus o vtip)

"Takže mějte se zatím. Na shledanou."

"Na shledanou."

Tak trochu lžou

Ale jinak jsou to slušní lidé. Dita Kubíková, česká konzulka v Mexiku, jenom nechala českou občanku ve štychu. Kdyby Lucie dala na její slovo, mohla v té díře sedět dál a spotřebovat i poslední peníze na cestu pro doklady.

Co dodat? Jen to, že ti kdo tvořili příslušné předpisy, asi neměli u hlavy pušku, po obou stranách silnice džungli a určitě měli i boty.

Lucie si po návratu začala dopisovat z úřady a posléze dostala dopis i od samotného pana Kavana. Bohužel z něj vyzvěděla, že pan ministr je zcela mimo. Jinak by konkrétní dotazy, třeba proč nejsou na internetových stránkách místně použitelná telefonní čísla nemohl odpovědět něco jako "promiňte, dneska to nejede, zachovejte nám přízeň".

Jakmile se hrdinka typicky českého příběhu vrátí z tuzemské Šumavy, budeme se Britských listech případu věnovat dále.

Informace k vydávání cestovních dokladů

Otázky spojené s vydáváním cestovních průkazů jsou řešeny v zákoně č. 329/1999 Sb., o cestovních dokladech a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, interně pak v Oběžníku KO MZV o cestovních dokladech ze 17. 6. 1998.

V § 18 zákona č. 283/1999 Sb. se praví, že: "Osoby oprávněné k podání žádosti podle tohoto zákona (tj. žádosti o vydání cestovního dokladu) se mohou dát zastupovat na základě plné moci při řízení o vydání cestovního dokladu nebo provedení změn údajů v cestovním dokladu, s výjimkou převzetí cestovního dokladu". Z toho vyplývá, že k převzetí jakéhokoliv cestovního dokladu, a tedy i cestovního průkazu, se musí žadatel dostavit osobně.

Článek 9 Oběžníku KO MZV o cestovních dokladech v bodě 1 hovoří o tom, že "při přijetí žádosti o vystavení cestovního průkazu pracovník zastupitelského úřadu kontroluje zejména a) zda žádost podává oprávněná osoba, při čemž ověří totožnost a státní občanství ČR budoucího držitele cestovního průkazu (oprávněnou osobou je dle článku 6 zmíněného oběžníku občan starší 15 let nebo zákonný zástupce občana mladšího 15 let či občana zbaveného způsobilosti k právním úkonům).

Z výše uvedeného lze dovodit, že občan ČR žádající o vydání cestovního průkazu na ZÚ ČR v zahraničí se k jeho převzetí musí dostavit osobně, a v žádném případě není možné zasílat tento doklad žadateli poštou nebo prostřednictvím třetí osoby.

Podotýkáme, že k vydávání cestovních průkazů jsou oprávněny nejen všechny řádné zastupitelské úřady ČR v zahraničí (velvyslanectví, pobočky velvyslanectví, generální konzuláty a konzuláty), ale i konzuláty honorární, jejichž síť se trvale rozšiřuje.

Tiskový odbor Min.zahraničí ČR