Vidíte-li, jak se na pražském Hlavním nádraží snaží zloděj servat starší dámě z ramene tašku, jak ji táhne za popruh přes celou nádražní halu a dáma volá o pomoc, neměli byste alespoň vzít svůj mobil a uvědomit o tom tísňovým voláním policii? Nebo je normální odvrátit se, protože vás to přece nezajímá a proč byste měli pomoci? Debata o rozhodnutí americké vlády George W. Bushe angažovat pro získávání informací o "podezřelé činnosti" milion zaměstnanců převážně podniků veřejných služeb, poukázala, zdá se mi, na některé zajímavé rozdíly mezi zavedenější demokratickou a postkomunistickou společností.

Bush přehání, samozřejmě, rozhodnutí jeho vlády v tomto smyslu je kontroverzní. Ale celá záležitost upozorňuje na několik zajímavých otázek:

Mají občané v demokracii nejen práva, ale i určité povinnosti? Existuje určitý základní civilizační konsensus jednání a chování, jehož by se měli občané v zájmu zdárného chodu své společnosti přidržovat? Anebo je demokracie tzv. "free-for-all", je to "volnotržní" společnost bez jakýchkoliv zábran, kde se zhasne a každý si ukradne, co chce?

Komunismus ve středovýchodní Evropě svazoval společnost množstvím nesmyslných zákazů a předpisů. Tvářil se, že existuje jen jediná pravá interpretace reality a jediný přijatelný způsob chování. Proto, jak se zdá, vypěstoval komunismus v občanech dnešních postkomunistických zemí silný pocit individualismu a anarchie. Koordinovanou veřejnou akcí společně s jinými nic nezmůžu, myslí si dnes většinou lidi v ČR, musím vždycky jednat sám čistě ve vlastní prospěch (a k tomu využívám - podle systému "ruka ruku myje", který vznikl v době, kdy byla za komunismu veřejná sféra ještě daleko více nepřátelská a nehostinná, než je dnes - korupční sítě osobních konexí). Žádné obecně uznávané hodnoty neexistují, tvrdí mnozí občané postkomunistických zemí. Všechno je relativní. Jakýkoliv pokus vnutit společnosti určitý civilizační kánon je pokusem totalitním, je to snahou obnovit komunismus. Nikdo nemusí dodržovat žádné normy.

V zavedenějších demokratických společnostech však existuje nesmírně jemná interakce mezi svobodou jednání individuálního občana a všeobecným civilizačním konsensem, o němž se očekává, že ho občan dodržuje. Ten obecný, vynutitelný a vynucovaný, civilizační konsensus, se nepovažuje za zlo, neboť se většinou vyvinul postupně na základě veřejné debaty a se souhlasem občanů

Vážnější porušení tohoto civilizačního konsensu se přirozeně trestá soudně, neboť základní jádro tohoto konsensu definují zákony, avšak i po mírném porušení tohoto konsensu následuje trest: ostrakizace. Některé věci se prostě ve slušné společnosti nedělají. (Jeden český kolega na Glasgow University mi před lety vyprávěl o tom, jak si ho pozval šéf a vysvětloval mu, že si nemůže na katedře xeroxovat množství dokumentů pro vlastní soukromé účely: "To se tady prostě nedělá," řekl. Jeden bývalý pražský primátor za ODS mi vyprávěl, jak si s kolegy před lety najali na rok v jednom anglickém městě vilku se zahradou a zahrádku před domem zcela zanedbávali. Zazvonila jim u dveří policie: "Gentlemen, to se u nás nedělá. Musíte mít tu zahradu upravenou a trávu posekanou." Omezování osobní svobody?)

Přestože i v západních společnostech existují přirozeně podvodníci a darebáci, celkově fungují tyto společnosti, jak to přesně začátkem devadesátých let definoval Francis Fukuyama, na základě tzv. sociálního kapitálu: předpokládá se, že každý člověk má osobní integritu a civilizované chování - dokud se lidé nepřesvědčí o opaku. Není radno například na veřejnost lhát. Anebo třeba projevit arogantní pohrdání vůči zákazníkům.

V Británii kdysi existoval úspěšný řetězec klenotnických obchodů Ratners. Zbankrotoval: zničil si ho sám jeho majitel Ratner. V televizním chat show se zmínil o tom, že jeho obchody prodávají "crap", "sr..ky", nekvalitní zboží. Obchodní řetězec pak spektakulárně zkolaboval. Lidi si řekli, že nebudou kupovat zboží, které jeho prodavač označil za "crap".

Potíž je, že pro většinu občanů v zavedených západních demokratických společnostech je politický systém v jejich zemích, navzdory nejrůznějším frustracím, které s ním zažívají, svou podstatou dobrý - neškodí jim, nemusejí se ho bát, naopak jim umožňuje rozvíjet své schopnosti. Systém existuje s jejich souhlasem, vyjadřovaným ve volbách.

Z tohoto hlediska tedy není pro většinu západních občanů nic špatného na tom, že se zakládají např. v Británii tzv. "neighbourhood watch schemes": jejich podstatou je to, že jestliže soused vidí, že se do vedlejšího domu snaží vloupat zloděj, uvědomí o tom policii - ví, kam se má obrátit. Policie není za normálních okolností považována většinou společnosti za nepřítele - je to instituce, která chrání zákon a pořádek a život obyčejných lidí. Vidíte-li někde ležet opuštěnou tašku, je radno upozornit policii, mohla by to být bomba. Není-li to bomba, nic se nestane. Je to snad odsouzeníhodné "udavačství"? V Británii jsou nyní snad na všech veřejných místech instalovány kamery průmyslové televize, je tomu tak i na opuštěných železničních či autobusových zastávkách (už se většinou nevyskytují graffiti), nyní jsem si povšiml, že kamery jsou instalovány i do vozů londýnského metra. Jsou-li vládní a politické struktury dané země pevné a vím-li, že těchto sledovacích metod nebude zneužito k politickému pronásledování občanů (v Británii v to však v poslední době v důsledku kontroverzního "stalinisty", ministra vnitra Blunketta, mohu jen doufat), obě opatření, kamery i neighbourhood watch schemes, vřele vítám. Vím, že vedly k podstatnému poklesu zločinnosti: zavedením průmyslových kamer a čtyřiadvacetihodinových vrátných se například z některých zvandalizovaných londýnských londýnských sídlišť stala příjemná, až luxusní místa k životu. Mám-li volit svobodu svého soukromí a možnost, že mě někdo ve voze londýnského metra večer okrade a zbije, anebo kameru a bezpečí, volím tu druhou možnost. Musí však existovat demokratická, nezávislá kontrola policie i energické, svobodné sdělovací prostředky.

Prezident Bush se svým systémem TIPS jistě celou věc nebezpečně přehání. Vždycky je důležitá otázka míry: kudy přesně probíhá hranice mezi bezpečností a svobodou? Pro Ameriku bylo myslím dost nešťastné, že právě v době, kdy došlo k její traumatizaci brutálním útokem na Světové obchodní centrum, měla ve vládě lidi, kteří tohoto traumatu začali dosti primitivním způsobem využívat k vlastním ideologickým cílům.

Představa, že od nynějška nebudete moci asi v Americe vpustit do svého bytu instalatéra, protože nevíte, jestli vás neudá, že máte třeba v obýváku knihu od Karla Marxe, stejně jako to, že na spoluobčany má nyní ve Spojených státech donášet milion nekvalifikovaných lidí, je dosti hrůzná.

Přesto však, myslím, nás to nezbavuje povinnosti zasáhnout, vidíme-li, jak agresivní útočník táhne za popruh tašky starší paní přes celé Hlavní nádraží. Ani nás to nezbavuje povinnosti dodržovat základní civilizační imperativy a vyžadovat, aby bezpečnostní instituce státu pracovaly efektivně a ve prospěch občanů (zveřejňujeme v BL fotografie tzv. "podivných postav", civilních příslušníků české policie, vystupujících na demonstracích, abychom ve veřejném zájmu ukázali, jak neefektivně tito údajně utajovaní policisté vypadají) a aby svých mocenských pravomocí nezneužívaly k terorizování občanů a k omezování občanských svobod.