V důsledku průmyslové revoluce a vzniku mechanizované výroby se na světě zakořenila mocná nová myšlenka a začala svět proměňovat k svému obrazu. Tato myšlenka, v zjednodušené formě, argumentovala, že se trhy dokáží samy přirozeně regulovat a že vlády nemají do fungování trhů nijak zasahovat.

Dnes jsme v mnohých zemích, svědky obnovy utopické absolutní víry v tržní síly: vzniká přesvědčení, že trh dokáže vyřešit velké veřejné problémy daleko lépe než jakákoliv vládní struktura. Tato víra se nyní rovná téměř náboženské jistotě.

Stejně jako v minulosti, i v současnosti poškozuje ideologie zcela volných tržních vztahů potřeby společnosti. Vinu za to nese mnoho oněch zkorumpovaných a nekompetentních režimů, které existovaly pod záminkou údajného socialismu anebo jiných autoritářských struktur (viz například jihoamerické režimy, od peronismu až po chavismus).

Průmyslová "kontrarevoluce" - jíž můžeme nazvat sérii transformací (vznik odborů, marxismus, sociální zabezpečení, bezplatné zdravotnictví), k níž došlo v reakci na průmyslovou revoluci, zrodila sociální stát, plný regulací; smíšené, sociálnědemokratické hospodářství, podnikateli vedený stát asociací, keynesovské "vylaďování", galbraithovský nový průmyslový stát; rozvojové země Třetího světa; totalitní státy, ať už komunistické, fašistické anebo nacistické.

Globalizace byla v plném proudu už před sto lety (pokud se nechceme vrátit až do dob římského impéria). Ano, byla pozoruhodně pokročila, i podle dnešních měřítek. V prvním desetiletí dvacátého století tvořil mezinárodní obchod více než deset procent hrubého národního produktu industrializovaných zemí. Tohoto objemu exportu znovu dosáhly až v sedmdesátých letech dvacátého století! Objem mezinárodních kapitálových toků v poměru k celkovému hospodářskému produktu dosáhl začátkem dvacátého století takových rozměrů, jichž nebylo od té doby dosaženo. Tehdy dosáhl objem kapitálových toků z Velké Británie až 9 procent hrubého národního produktu; ve srovnání, zdánlivě obrovské přebytky na běžném účtu, které mělo Německo a Japonsko v osmdesátých letech, nikdy nepřesáhly 5 procent HDP.

V polovině devatenáctého století vznikla, jak se zdá, úplně nová kultura. Zdálo se, že budoucnost bude určovat liberální krédo kosmopolitanismu, volného obchodu a míru. Jako v mnoha jiných věcech, průkopníkem byla Velká Británie. V desetiletích po bitvě u Waterloo postupně likvidovala svou ochranářskou politiku. Této politické příležitosti využila dvojice výrobců textilu a způsobila, že v Británii vznikla razantnější akce. Tito dva lidé proměnili manchesterskou Ligu proti obilnímu zákonu v celostátní hnutí městských středních vrstev, které se postavilo proti venkovské statkářské elitě. Jejich sedmiletý boj vedl k vítězství: obilní zákon byl zrušen a s ním veškerá cla na dovoz importovaného obilí.

Z pionýrské Velké Británie se volný obchod začal šířit do kontinentální Evropy.

Volná obchod měl obrovské důsledky pro celou oblast mezinárodních vztahů. Volný obchod potenciálně vytvářel možnost, že vznikne nová a moderní forma mezinárodního pořádku - v jehož rámci by se skoncovalo se zbytečnými a destruktivními boji dynastií, které národům vnucovali králové a aristokracie.

V desetiletích před první světovou válkou kvetla internacionalizace hospodářského života. Příklon k ochranářství pak přispěl k vzniku nové mezinárodní atmosféry konfliktu a napětí.

Rostoucí nadšení pro státní hospodářské plánování bylo svou podstatou v rozporu s novou mezinárodní dělbou práce. Konec konců pokud bylo centralizované rozhodování efektivnější než trhy (o čemž byli stoupenci centralizovaného rozhodování přesvědčeni), proč by měli tedy dovolit, aby existoval mezinárodní obchod?

Neregulovaný příliv a odliv zboží a kapitálo přece jen narušuje ty nejlepší plány státních úřadů. Tehdy se argumentovalo: "Jaký má smysl určovat minimální mzdu v určitém průmyslovém odvětví, jestliže zaměstnanci, kteří z toho mají mít prospěch, přijdou o zaměstnání v důsledku konkurence levnějšího zahraničního zboží?" Anebo co když úřady stimulují vznik zpracovatelského průmyslu, avšak výrobci surovin dají přednost tomu, prodávat je draho do zahraničí, namísto toho, aby je levně prodávali ke zpracování doma?

Důsledky ochranářských obchodních opatření pro mezinárodní vztahy jsou obrovské. Ve světě volného trhu mohou využívat občané jedné země výhod širší dělby práce prostřednictvím mírového obchodování. (V této chvíli pomyslí mnoho lidí na to, že malé děti v Hondurasu nebo na Filipínách vyrábějí denně dlouhé hodiny levnou obuv značky Niké, avšak málo lidí si uvědomuje, že tentýž princip vede i k tomu, že se Barrandov stal jedním z předních světových cílů pro zahraniční výrobců filmů, videoklipů a televizních reklam.Anebo že walkmany Sony vyrábějí dobře placení dospělí v amazonském hlavním městě Manaus.)

Avšak ve světě, kde jsou chronickou nemocí vážná omezení mezinárodní obchodní výměny, je možno dosáhnout takového prospěchu pouze - v kontextu raného dvacátého století - prostřednictvím válek, porážkou cizí suverenity, která brání v přístupu k požadovaným výrobkům či trhům. (V 21. století se vedou tyto války ve Světové organizaci pro obchod.)

Volný obchod činí tradiční války ekonomicky iracionálními: ochranářství, pokud se to dostatečně přežene, může způsobit, že vést válku začne stát za to. Pochopení tohoto problému nás vedlo ke vzniku toho, co je dnes Evropská unie...

Tohle všechno bylo koncem devatenáctého století naprosto jasné. Obohacující možnosti mezinárodní specializace byly obrovské a v důsledku technologických inovací neustále rostly. První skutečně světová ekonomika vznikla právě v důsledku obrovských technologických změn průmyslové revoluce. Tato exploze technologických tvůrčích schopností zlikvidovala přirozené překážky obchodu, které tvořila geografie.

Sterilní nesmyslnost konfliktů mezi národy začínala pomalu, ale jistě ustupovat provázanosti, míru a prosperitě - a motorem těchto prospěšných změn byl právě obchod.

Zároveň však země začínaly uzavírat své hranice. V době, když ještě bylo ochranářství na rozumné úrovni, se široce usuzovalo, že během času dojde k zpřísnění ochranářských opatření. Situaci ještě začalo výrazně zhoršovat to, že velké mocnosti v centru si rychle konsolidovaly svou politickou moc na periferii, ve frenetickém úsilí získávat kolonie. Zdálo se, že se svět rozpadá na velké říšské bloky, které byly od sebe navzájem víceméně izolovány. Zdálo se, že země, které tyto bloky ovládaly, budou neomezeně vládnout, zatímco země, které nebudou mít dost velké množství území, aby si vytvořily na jeho základě soběstačnost a prosperitu, budou odsouzeny k zániku.

To si uvědomil Otto von Bismark a začal financovat stěhování německých rodin na jih Brazílie. Jeho cílem bylo vytvořit tam komunitu 30 milionů lidí. Jen v mém vlastním státě Rio Grande do Sul je třicet procent obyvatelstva německého původu. Mnoho těchto Němců skončilo v Argentině, kde také vznikla britská kolonie. Po druhé světové válce si vybralo hodně nacistů Brazílii (jako Josef Mengele), Argentinu (Adolf Eichmann) a Chile, protože v těchto zemích existovaly německé komunity.

Spojnice mezi krásnými sny ústředního plánování a hrůznými sny dvacátého století vznikly, ve větší či menší míře, v důsledku mnoha rozličných hnutí, které se zrodily z hněvu vůči průmyslové revoluci.

Bismarckův program spojil dohromady všechny prvky "reakce" proti tehdejší logice volných tržních vztahů: v domácí politice zavládl kolektivismus, v obchodě ochranářství a agresivní nacionalismus a militarismus ve státní politice. Čelní teoretikové státního socialismu, takzvaní "Kathedersozialisten", nadšeně podporovali agresivní nacionalismus.

V té době byla globální dělba práce podobná dnešku: centrum se specializovalo na výrobu a periferie na suroviny.

Ve Velké Británii, která byla první průmyslovou velmocí, tvořily průmyslové výrobky přibližně tři čtvrtiny jejího vývozu. Velké Spojené státy naproti tomu zahrnovaly centrum i periferii. Městské oblasti na americkém východě průmyslově začaly intenzivně prosperovat, a tak Amerika Velkou Británii v hospodářském rozvoji předstihla.

Optimistický kosmopolitanismus zastánců volného obchodu rychle ustoupil zcela odlišné vizi mezinárodní scény. Na scéně se objevily nové vyhlídky, temné a hrozivé - byla to scéna soupeřících národů a ras, které proti sobě bojovaly v nevyřešitelných konfliktech, bojovaly nelítostně o vítězství a o porážku.

Avšak když tvrdí kritikové globálního obchodu, že by se měl tento jev považovat za varování před příliš nekritickou vírou ve volný trh, stavějí historii na hlavu. Ve skutečnosti totiž zničila první globální ekonomiku antiteze hospodářského liberalismu - totiž pošetilý sen ústředního plánování a sociálního inženýrství, který vyvolal průmyslovou "kontrarevoluci" ve všech jejích variantách.

Tento kolektivistický omyl byl naprosto neslučitelný s mezinárodní dělbou práce: když se začal šířit kolektivismus, mezinárodní dělba práce nemohla přežít. Neboť kolektivismus se často spojoval s už existujícími prostředky národního státu a vyvolával agresivní nacionalismus. Ve světě centralizovaných států, jejichž zájmy se nutně střetávaly, byl konflikt nevyhnutelný. A když přišla válka, její strašlivá zuřivost vyvolala k životu nová monstra - ničivý hospodářský rozhlas a barbarský totalitní systém. Pouta důvěry a vzájemné spolupráce, na jejichž základě vzniká globální trh, neměla v takové situaci šanci.

Je nemožné pochopit rozklad ekonomiky prvního světa moderní doby, anebo vzestup současné ekonomiky, pokud neuvažujeme o těchto centralizujících impulsech. V prvních desetiletích dvacátého století znamenal vzrůst moci kolektivismu úpadek globální ekonomiky: za posledních dvacet let, naproti tomu, ztráta víry v kolektivistický sen umožnila, aby se svět vrátil ke globalizaci.

Obyčejně lidé pohlížejí na první světovou válku jako na tragickou nehodu - jako na nesmyslnou válku, která se vedla v podstatě kvůli ničemu, anebo v každém případě se vedla z důvodů, které jsou nám v současnosti zcela nesrozumitelné; byla to válka, kterou nikdo nechtěl, ale do níž byli všichni zataženi nebezpečným systémem vzájemných aliancí.

Podíváme-li se na první světovou válku hlouběji, tato válka nebyla náhodná. Byl to důsledek průmyslové (kontra)revoluce: filozofie centralizace, která se spojila s etatismem, filozofie etatismu, která se spojila s plány na vojenskou expanzi.

Ruská revoluce a vznik fašismu byly přímými důsledky první světové války. Totéž platí o velké hospodářské krizi. K poválečnému úsilí znovu vytvořit starý mezinárodní hospodářský pořádek, zejména zlatý standard, docházelo za zkreslených a nestabilních podmínek. To nakonec vedlo ve Spojených státech i v Evropě ke katastrofálně deflační měnové politice. Ve třicátých letech vedla součinnost hospodářské katastrofy a ničivého totalitarianismu - obojí to byly důsledky první světové války - k likvidaci globální ekonomiky a k vzniku druhé světové války.

V letech po druhé světové válce došlo částečně k rekonstrukci mezinárodního hospodářství. V čele tohoto úsilí stály Spojené státy, západní Evropa a Japonsko. Avšak pokračující převaha socialistické a etatistické filozofie znemožňovala, aby došlo ke skutečné globalizaci. Konec konců, většina obyvatel světa žila v komunistickém bloku a v Třetím světě v hrubě kolektivistickém režimu, který odmítal už samu myšlenku mezinárodního tržního hospodářství.

S pádem berlínské zdi zahynul sen centralizované vlády. V tu chvíli se znovuzrodila globalizace. V jejím čele stály Spojené státy.

Strýček Sam má nyní, deset let po rozkladu Sovětského svazu, asi 800 vojenských základen v jiných zemích světa. Obyvatelstvo Spojených států tvoří asi 4 procenta světové populace, ale spotřebovává 40 procent světových zdrojů. Spojené státy vládnou světu přímo prostřednictvím obrovské vojenské moci a nepřímo prostřednictvím organizací, jako je Světová banka, Mezinárodní měnový fond a Světová organizace pro obchod.

V brožuře amerického vesmírného velitelství (Space Command), kterou vydalo americké ministerstvo obrany, nikoliv nějaká nevládní organizace, a která má název "Vize pro rok 2020", se praví, že "globalizace světové ekonomiky bude také pokračovat, přičemž se bude dál šířit propast mezi bohatými a chudými a my budeme muset "ovládnout vesmírný prostor vojenských operací, abychom byli schopni ochránit americké zájmy a investice" v stále nebezpečnějším a implicitně protiamerickém světě.

Tyto dominující tendence nejsou výlučně americké, ale začne je projevovat každá země, když získá moc - stejně, jako to dělají lidé (většinou muži). Státy, jako muži, se snaží dobývat a potlačovat, kdekoliv je to možné. Ty státy, které to nedělají, to nedělají jen proto, že nemají dostatečně velkou moc. Takže rebelie antiglobalistů je pochopitelná, jenže není zrovna jasnozřivá a dalekozraká, ani směrem do minulosti, ani do budoucnosti.

Musíme začít prosazovat etický kód a všeobecně přijatelnou morálku, která se musí stát základem jednání mezi národy a podniky. Dogmatikové zcela volného tržního podnikání chtějí naprosto nekontrolovatelnou džungli, kde převládá silnější. Jsou to kapitalističtí darwinisté. Jenže lidé vystoupili z džungle právě proto, že se postavili proti přirozenému řádu. Jinak bychom stále ještě žili v jeskyních.

Náš "civilizovaný" stav je důsledkem naší schopnosti nepřijmout hrubost přirozených zákonů, ale vybudovat si proti nim nejrůznější formy ochrany. Od architektury až po lékařství. Takže nemusíme přijímat krutý systém, který ignoruje slabší, zejména vzhledem k tomu, že podnikatelství a práce, to je činnost, kterou vynalezly bílá a žlutá rasa. Není to přirozeně přijímaná, celosvětová činnost: Afričané, Indové, Hindové a mnoho dalších společností mělo kultury, které byly založeny na jiných hodnotách. Představa tedy, že všichni se musejí účastnit lovu a jen ti, kdo něco chytí, se pak mohou najíst, je umělá. Mnoho lidí prostě nemá k lovu talent. A stejně jako v každé primitivní kultuře někteří loví, jiní vaří, někteří se starají o jiné, jiní produkují umění...

Kdyby vládci v minulosti nepodporovali umění - které tehdy nemělo žádnou tržní hodnotu, jen estetickou a společenskou hodnotu (bylo znakem vysokého postavení objednavatele), neměli bychom bývali Da Vinciho ani Michelangela! Umění by nemělo záviset na tržní hodnotě, neboť masy se většinou zajímají jen o povrchní, lehkou zábavu.

Ti, kdo odmítají veřejné financování umění, také vlastně odpírají financování vědy. Výzkumná laboratoř nemá skoro žádnou tržní hodnotu, neboť jen několik málo z těch laboratoří, které existují na celém světě, vytvoří podstatný objev, z něhož bude možno začít vyrábět zboží na výdělek.

Kdyby by měl být určující hodnotou všeho jenom trh, vrátili bychom se do feudálního středověku...

Než mi bylo dvacet, také jsem snil o dokonalém světě a také jsem si myslel, že by se dal vytvořit prostřednictvím jednoduchých řešení. Teprve věkem jsem poznal, že jsou vždycky nutné kompromisy, protože nikdo není vlastníkem jediné, finální pravdy. Kdysi bych se býval asi také stal antiglobalistou bez jasného, realistického programu. Věkem se člověku obohacuje pohled na svět a začne si všímat mnoha různých podrobností, takže stále ještě sním o spravedlivějším světě, ale recept na to, jak by mohl vzniknout, je o hodně složitější než házet kamením na špatně placené policisty.

Muži u moci dělají to, co většina mužů u moci dělá vždycky: posilují a rozšiřují svou moc. Tyto dlažební kostky vládce nezasáhnou, nezasáhnou ani jejich pocit viny - neboť vládci žádný pocit viny nemají.

Jedinou možnou nadějí na změnu celého procesu, s nímž musíme žít - globalizace - je to, že mladí lidé se většinou nezajímají o politiku. Takzvaní anarchisté patří k těm několika málo mladým lidem, kteří se o politiku zajímají. Takže právě oni se možná nakonec dostanou k moci. Stejné to bylo s otázkami, jako je rozvod, potratovost, práva homosexuálů, právo kouřit marihuanu. Zůstávaly neřešeny, dokud stará garda neodešla ze scény a k moci se nedostala generace šedesátých let.

Doufám tedy jen, že současná antiglobalistická generace dospěje, poučí se trochu více o životě, a pak se dostane k moci. Doufejme, že bude praktikovat kapitalismus a globalizaci, které budou víc pro obyčejné lidi.

Pokud je ovšem nezkorumpuje moc jako jejich předchůdce...