Britské listy, přes vynikající a dlouhou tradici, nebyly na začátku roku 2001 v nejlepší situaci. Používaly zastarávající a neudržovaný redakční systém (pocházející z roku 1997), do něhož neměly možnost zasahovat a který neumožňoval řadu funkcí, např. zveřejňování fotogalerií, on-line akcí, autorských rejstříků, plnohodnotného full-textového vyhledávání atd. Byly velké potíže se zadáváním reklamy, Internet Servis dělal při jejím umisťování chyby a vyžadoval provizi i za reklamu, kterou sám neobstaral. Navíc stávající provider vypověděl BL webhostingovou smlouvu, takže deník by se od října 2001 tak jako tak ocitl "na dlažbě".

K tomu, aby Britské listy mohly přežít a rozvíjet se, bylo nutné přistoupit k jejich profesionalizaci, protože amatéři, jakkoli nadšení, nejsou evidentně schopni zvládnout tak složitý úkol, jako je vytvoření a spuštění nového redakčního systému pro deník, v němž denně vychází cca 10 článků v celkovém rozsahu přes 100 KB.

Cílem projektu profesionalizace, který jsem Janu Čulíkovi v únoru 2001 předložil, bylo spojit iniciativu dobrovolných spolupracovníků s profesionálním jádrem redakce. Financování v prvním roce mohlo být získáno z jediného zdroje, aniž by došlo ke kompromitaci deníku, totiž z příspěvků od čtenářů-drobných sponzorů, a k tomu bylo třeba zřídit BL jako právnickou osobu-občanské sdružení.

Přirozeně se změnila i struktura redakce a mechanismus rozhodování. Stanovy občanského sdružení určují, že místo jednoho šéfredaktora, který do té doby o všem rozhodoval sám, náležejí rozhodovací pravomoci valné hromadě a předsednictvu sdružení. Je to logické a demokratické, neboť lidé, kteří věnují Britským listům svůj čas, peníze a energii, musejí mít právo o nich spolurozhodovat.

Bude to znít překvapivě, ale Britské listy vlastně šéfredaktora ani nemají; je jen tříčlenné představenstvo, jehož je Jan Čulík předsedou, a to v době mezi konáním valných hromad rozhoduje hlasováním. Funkce šéfredaktora je jen tradiční a neformální.

Plán předpokládal, že Britské listy do budoucna potřebují k provozu v profesionálním režimu 200 tisíc korun na měsíc, a v minimální variantě, která ještě umožní zamýšlenou transformaci, měsíčně cca. 50 tisíc. Příspěvky sponzorů tento minimální rozpočet naplnily přibližně do listopadu 2001, a po opakované výzvě ze začátku prosince 2001 jsme dostali příspěvky na zhruba další dva měsíce činnosti.

Situace na začátku roku 2002 byla taková, že největším sponzorem rozpočtu BL byl T. Pecina (cca 30.000,- Kč měsíčně), J. Čulík přispíval cca 15-20 tisíc Kč a zbytek doplňovaly dodatečné příspěvky od sponzorů. Bezplatnou prací pro deník ovšem přispívalo mnohem víc lidí - v první řadě je třeba uvést Štěpána Kotrbu, který BL dlouhodobě věnoval velké množství práce za minimální odměnu.

Hlavním provozním problémem přibližně od února 2002 se stalo, že jsem jen obtížně kombinoval získávání prostředků pro BL s prací na redakčním systému, který dodnes není kompletní, s vlastní novinářskou prací a s povinnostmi jednatele občanského sdružení. Důsledkem bylo, že některé úkoly se dostávaly do skluzu, že nebyly ve slíbených termínech provedeny úpravy a doplňky redakčního systému, nejsou hotové podklady k výrobě CD-ROM a nebyl čas připravit audit hospodaření Britských listů - není nic, co bychom museli tajit, jen jsme prostě na sestavení zprávy neměli čas.

Ke krizi došlo ovšem z jiného důvodu: Jan Čulík nebyl ochoten spolu se mnou řešit problematické vystupování Štepána Kotrby a když se roztržka projevila otevřeně, prohlásil, že jako šéfredaktor má právo o BL rozhodovat sám.

Podotýkám, že přibližně od září 2000 nedošlo k jedinému případu, kdy by se nám s JČ nepodařilo dojít ke konsensuálnímu řešení problému, spory nikdy nepřerostly otázky typu, je-li ta či ona formulace v nadpisu článku přiměřená či příliš ostrá nebo příliš mírná. Nikdy jsme se vzájemně necenzurovali, případná odlišná stanoviska jsme v několik málo případech vyjádřili odděleně.

Považoval jsem za nemožné pracovat v týmu s člověkem, který mě pomlouvá, a měl jsem stále větší výhrady k tomu, co Š. Kotrba v předvolebním období sám produkuje. Nesouhlasil jsem např. s publikací záběrů nehody na přejezdu a zastával jsem názor (jen marginálně odlišný od názoru J. Čulíka), že akce politických stran patří do inzertních příloh deníků.

Protože se nepodařilo tuto krizi vyřešit, rozhodl jsem se odejít a uvolnit prostor Štěpánu Kotrbovi a "novému redakčnímu týmu", který si J. Čulík hodlá vybudovat. Přeji mu v tom úspěch.

Poznámka JČ: Myslím si, že je velmi obtížné konkrétně vyčíslit, jakými částkami kdo kdy dotoval provoz Britských listů, byly to ovšem částky velmi podstatné a zároveň šlo i o velké osobní nasazení, za něž oběma spolupracovníkům silně děkuji. Tomáši Pecinovi také děkuji za výraznou profesionalizaci redakčního systému i provozu Britských listů, zejména v období léto-podzim 2001; posléze se práce na dokončení beta verze redakčního systému z celé řady provozních důvodů velmi zpomalila.

Tomáš Pecina má pravdu, že jsme až do doby před několika týdny, kdy začalo docházet k osobním střetům mezi TP a ŠK, neměli v redakci absolutně žádné problémy, a stejně má pravdu, že se co se redakční politiky týče, s Tomášem Pecinou téměř na sto procent shoduji. Pecina má velmi dobré povědomí o základních profesních a etických principech mezinárodní novinářské práce.

Problémem, jak se zpětně ukazuje, byly dvě záležitosti.

Stanovy Občanského sdružení napsal sám Tomáš Pecina a mezi spolupracovníky Britských listů nedošlo před jejich schválením k podrobné analýze jejich jednotlivých ustanovení za účasti nezávislého právníka, tak, jak se třeba na Západě kriticky zkoumají veškeré dokumenty firem, které plánují vstoupit na kapitálový trh. Toto bylo, bezpochyby, profesionálním selháním šéfredaktora, který svým spolupracovníkům důvěřoval a nedomníval se, že je nutné mít připraven scénář pro řešení krizových situací.

Stanovy OSBL, jak je formuloval Tomáš Pecina, nedefinují roli šéfredaktora a jeho rozhodovacích pravomocí. Šéfredaktor až do poslední doby nebyl seznámen s názorem Tomáše Peciny, že "šéfredaktora Britské listy v podstatě nemají a rozhodování je kolektivní".

I když je samozřejmě správné, aby o práci a úkolech Občanského sdružení rozhodovala Valná hromada a její předsednictvo, obávám se, že časopis jako takový musí mít šéfredaktora, už proto, že při vzniku případné krizové situace, kdy se členové OSBL nedohodnou, musí po rozsáhlých konzultacích někdo učinit konečné rozhodnutí. Právo na toto rozhodnutí si osobuje šéfredaktor, z čistě provozního důvodu, že se list jinak zadře: nelze trvale pracovat s nevyřešeným konfliktem. Toto je, mimochodem, názorem i Valné hromady OSBL. Má tři členy: JČ, ŠK a TP a dva z nich, JČ a ŠK, se shodují v názoru, že poslední slovo musí mít při sporech šéfredaktor.

V podstatě se jádrem problému stalo toto: Tomáš Pecina argumentoval, že protože dělá pro Britské listy v poslední době obrovské množství práce, má právo nerespektovat pravomoce šéfredaktora: případně tyto pravomoce vlastně převzít na sebe (v poslední době končily Pecinovy argumenty takto: "Jestliže neuděláte, co chci já, z Britských listů odcházím."). Rozhodl se, že Štěpán Kotrba musí přestat být členem redakce BL.

Pecina prosazoval vůči Kotrbovi silové, "mocenské" řešení, které se mi absolutně příčí, protože z principu zastávám otevřenost, liberálnost a potřebu kompromisu - očekávám, že se spolupracovníci dokáží chovat jako dospělí lidé a dokáží rozhodovat bez osobních záští a antipatií. Proto byl Pecinův postoj pro mě nepřijatelný.

Šokujícím způsobem nepřijatelný a neetický je Pecinův poslední text, zveřejněný v BL, zaměřený proti Štěpánu Kotrbovi, totiž medializace údajných hospodských řečí, které o něm prý šířil Štěpán Kotrba, jaké měl Pecina z druhé či třetí ruky.

I kdyby měl velkomyslný, zralý a vyrovnaný člověk takové pomluvy z první ruky, takové věci se prostě nezveřejňují. Výslovným přáním šéfredaktora bylo, aby Tomáš Pecina a Štěpán Kotrba své žabomyší osobní spory v listě nemedializovali. Upozorňoval je opakovaně, že se chovají jak malí a že tím poškodí věrohodnost svou i časopisu. Obávám se, že se publikací těchto pomluv Tomáš Pecina hluboce zdiskreditoval. Publikovat něco takového je hluboce pod úroveň Britských listů. Totéž platí o nedůstojných odpovědích Štěpána Kotrby na fórech Britských listů. Ten je však alespoň neumístil proti vůli šéfredaktora do přímo do vydání časopisu.

Považuji tuto trapnou epizodu za uzavřenou, jak jsem napsal, čtenářům se za ni omlouvám (opakuji: spolupráce obou redaktorů BL byla dobrovolná a nijak nebylo možno předem předpovědět, že se oba vzájemně zdiskreditují tímto neuvěřitelným způsobem. Předpokládám, že jsou lidé schopni základního civilizovaného chování - je politováníhodné, že byl tento předpoklad chybný.)

Dále si už nepřeji v Britských listech k této epizodě vracet. Selhání svých spolupracovníků se budu snažit napravit další pokornou prací ve prospěch českého veřejného zájmu.

Poznámka TP: Dívám se na originál stanov občanského sdružení Britské listy a na poslední stránce, v prostředním sloupci, nacházím vlastnoruční podpis Jana Čulíka. Jestliže se mu stanovy nelíbí, proč je podepisoval? A konzultaci právníka si mohl obstarat bez problémů sám, nebo o ni požádat některého z českých kolegů. Kritizovat je nyní, po více než roce, má v mém chápání nepříjemně blízko k pokrytectví.

Stanovy jsem skutečně napsal já a jsem přesvědčen, že jsou konstruovány správně, s ohledem na to, čím jsou Britské listy: nikoli periodikem, které má externího vydavatele, jemuž vydělávají peníze a který pro jejich každodenní řízení najímá a platí šéfredaktora, ale občanským sdružením, které musí fungovat na samosprávných principech.

Redakce, předsednictvo i valná hromada, to byli v prvním roce titíž tři lidé, a dát někomu z nich právo konečného rozhodnutí by postavilo ostatní dva do nerovnoprávné situace podřízeného, který má právo pracovat, ale na rozhodování se podílet nesmí, protože je v konečném důsledku podřízen autoritě jediného člověka.

Hájím proto své stanovy a jsem přesvědčen, že kritika Jana Čulíka není oprávněná: jistěže by šlo napsat takové stanovy, které by funkci šéfredaktora (voleného a nepřehlasovatelného) upravovaly, ale sám bych se takového projektu neúčastnil, protože pak by se Britské listy nikdy nemohly vymanit ze stadia "show jednoho muže".

Kolektivní rozhodování v redakci považuji za klíčovou součást projektu BL a zajdu dokonce tak daleko, že vyslovím prognózu o zániku Britských listů, pokud na tento princip s "novou redakcí dobrovolníků" nepřistoupí. (Uvozovkami vyjadřuji jisté pochybnosti o tom, že záměr JČ doplnit redakci novou krví může uspět; BL potřebují jednoho nebo dva profesionály, neboť určité funkce jejich provozu amatéři nezvládnou.)

Poznámka ŠK: Samosprávný princip byl dodržen, protože právo Jana Čulíka vyplývá mj. i z jeho rozvahy a autority, nejen z několikaleté historie BL. Na tom se shodli DVA ze TŘÍ členů OS BL, tedy demokratická většina. Tomáš Pecina tento princip většiny ovšem nehodlal respektovat a mnohými argumenty přesvědčoval Jana Čulíka, že "on nejvíce pracuje = on má pravdu". Problém (pro právníka zjevný) je i v tom, že "OS BL" je jiný subjekt, řízený podle jiných principů, než "redakce BL". Na nejbližším jednání OS BL budou stanovy změněny tak, aby odrážely nezadatelné právo Jana Čulíka vybírat si své spolupracovníky a určovat redakční politiku. Na nás ostatních je, zda nám taková redakční politika bude vyhovovat či ne, zda nám bude vyhovovat za těchto okolností pracovat pro toto sdružení i pro tuto redakci. To je naše svobodné rozhodnutí a limit spolupráce či nespolupráce s Britskými listy. I toto byly důvody, pro které jsem před několika dny "dával výpověď", kolem které vznikla tato diskuse. Dnes se dívám na situaci smířlivěji, ale trvám na funkční hierarchii "normální" redakce, ve které jsou VEŠKERÁ práva a pravomoci DELEGOVÁNA šéfredaktorem. Vydavatel může šéfredaktora odvolat, ale nikoliv mu nepřípustně zasahovat do pravomocí. I o tom je západní žurnalistická kultura.

Poznámka TP: Podpis Štěpána Kotrby je na stanovách rovněž - proč? Nepřečetl si, pod co se podepisuje?

Při zpracování stanov jsem byl veden úvahou, že nikdo, ani Jan Čulík, nemůže očekávat, že se někdo stane dobrovolně jeho podřízeným, ale musí spolupracovníkům nabídnout buď peníze, nebo účast na společném neziskovém projektu - a k účasti patří podíl na rozhodování. Příští měsíce ukážou, zda jsem se mýlil nebo zda jsem měl pravdu.

Dobrou stránkou současné krize je, že - prominete-li sarkasmus - mí bývalí spolupracovníci si stanovy, které podepsali, konečně přečetli, a začínají přemýšlet o jejich koncepci...

Konečná poznámka šéfredaktora Britských listů Tomáši Pecinovi a Štěpánu Korbovi: Jak jste si mohli povšimnout, vyjádřil jsem přání, aby byl tento příspěvek v medializaci interního sporu, který mezi vámi vznikl v Britských listech - konečný. Proto bych vás žádal, abyste sem bez vědomí a souhlasu šéfredaktora nepřipisovali další a další poznámky. Doufal jsem, že si uvědomíte, že trapnost nynějšího sporu je tak zřejmá, že vás takt přiměje k tomu, abyste se v Britských listech oba na určitou dobu v důsledku své zdiskreditovanosti - způsobem, jak jste tento spor medializovali - odmčeli. Děkuji.

Poznámka TP: Jan Čulík se mýlí, pokud spor o způsob rozhodování v redakci považuje pouze za spor mezi dvěma redaktory (nyní už jedním bývalým). Je ovšem patrné, že o tom tématu není ochoten připustit demokratickou diskusi, a hlasitými farizejskými omluvami čtenářům se pokouší zastřít, v čem spočívá podstata tohoto konfliktu.