Jisté je, že takový nudný předmět, jako je taktika obhajoby v trestním řízení (dr. Mandák promine), se za daných okolností mění v napínavou zpravodajskou hru, v níž nejlepší kvalifikace advokáta je bývalá nebo i současná příslušnost ke Stasi nebo KGB, či alespoň k CIC nebo Intelligence Service, což vše je ještě zpestřeno vyhlídkou na případné uvaření v kotli (v Kotli?).

Ale mýlí se také každý, kdo by si myslel, že budu psát o povinnosti mlčenlivosti, jelikož budu psát o něčem úplně jiném, když i ti dutolebí a prasohlaví nežijí někde v amazonských pralesích, nýbrž v Čechách, a nezávislá média nás vyváženě informují o tom, že k dutolebým patří hlavně novináři, kdežto prasohlaví se rekrutují převážně z ministerských předsedů a jiných politických celebrit.

Ale mýlí se konečně i každý, kdo by si myslel, že teď zase začnu lomit rukama nad pokleslostí našich mravů vůbec a politických zvlášť, protože k nějakému lomení není vůbec žádný důvod, neboť máme svobodu a demokracii, jak jsou toho právě dutolebí a prasohlaví důkazem.

Už nebožtík Hayek, kterého u nás, chudáka, obsadili po Leninovi a Stalinovi do role klasika, totiž učil, že to na tom našem světě můžeme jakž takž překlepat jenom tehdy, když nám dá každý pokoj a nebude nám vrtat do našeho svobodného rozhodování, protože do nás žádný nevidí a nemůže vědět, co my jedenkaždý potřebujeme, a kdyby náhodou tvrdil, že to ví, tak to je padouch, který nás co nevidět šoupne do koncentráku.

Tohle si vzali dávno k srdci učitelé a všelijací jiní intelektuálové, kteří si netroufnou ani pomyslet, natož říct, že kluk potřebuje dostat na zadek, aby ho náhodou neodvrátili od svobodného rozhodnutí vystřelit spolužákovi oko flobertkou.

Nebo si zkuste poučit dívenku, co na vás unyle vystrkuje umolousaného pupíka s náušnicí, že oděv je kromě jiného též ochranou okolí proti jejímu tělesnému pachu, což ovšem neví tchoř, a někdo z Liberálního institutu na vás podá rovnou trestní oznámení kvůli diskriminaci skupiny obyvatelstva pro její přesvědčení o pupíku a náušnici.

Všechny tyto pedagogické problémy ovšem už brzy odstraní tzv. turbovzdělání, které jako turbodmychadlo nacpe do vašich obyčejných čtyřválcových hlav výkon hvězdicového dvanáctiválce, přičemž ovšem odpadnou takové zbytečnosti, jako jsou prázdniny a asi i víkendy, kterých někteří z vás stejně nakonec ještě zneužívají k tomu, aby za peníze ubohého daňového poplatníka shlédli Hamleta nebo si přečetli bibli, místo aby podpořili růst HDP pobytem na Mallorce nebo aspoň v posilovnách a palácích vodních sportů.

Víte, kolik nákladů turbovzdělání ušetří? Až 25 %, jak už bystře spočítali naši analytici. Inu, za komunistů se ušetřilo až 99 %, jenomže absolventům se neříkalo turbointelgenti, nýbrž po česku rychlokvašky. A rychlokvašky byly taky tak svobodné, že neuměly ani pozdravit, zato s každým uměly velmi dynamicky a asertivně zatočit.

Máme-li však už konečně opustit tento frivolní tón, musíme si položit otázku, jak na to s tou neomezenou individuální svobodou Hayek vlastně přišel a proč. Hayeka (a nebyl sám) především hrozně vyděsily totality 20. století, hlavně fašismus a komunismus (v tom se mu nelze ani trochu divit), takže úplně zpanikařil a začal vymítat čerta ďáblem.

Zdá se mi, že ve skutečnosti neučinil nic víc a nic míň, než že trochu oprášil prastarou scholastickou diskusi mezi nominalisty a realisty o tom, zda universalia (obecné pojmy) sunt realia (něco skutečného) nebo pouhá nomina (pojmenování), jimž ve skutečnosti nic neodpovídá.

Nejde o nic jiného, než o onu shora zmíněnou dívenku a tchoře. Nominalista nic takového, jako je dívenka nebo tchoř, na tomto světě nevidí; on vnímá pouze Zuzku Kudláčkovou a ono páchnoucí individuum, které mu včera v kurníku povraždilo slepice.

Dívenkovitost či tchořovitost těchto individuí je jen svévolná konstrukce, kladoucí zcela nelegitimně na dívenky a tchoře nějaké požadavky za účelem omezení jejich svobodné vůle. Tak vidíte, jak se už ve 13. a 14. století dokázali scholastici, třeba realista Tomáš Akvinský a nominalista William Occam, ušlechtile, ale vášnivě a zcela nekompromisně, bavit, akorát že jejich oblíbeným příkladem nebyla dívenka nebo tchoř, nýbrž pojem homo (člověk) a individuum Sokrates.

No a Bill taky neříkal o tehdy už nebožtíkovi Tomovi, že byl dutolebý, ačkoliv Bill měl PhD na Oxfordu a Tomáš na Sorbonně, jeden byl františkán a druhý dominikán a k tomu ke všemu ještě Occam nebyl nějaký uťápnutý doctor angelicus (andělský doktor), jak se říkalo Tomášovi, nýbrž doctor invincibilis, tedy nepřemožitelný doktor, něco skoro jako doktor Sokol (pouze s tím rozdílem, že Sokol je, nemýlím-li se, Tomáš, a měl by tedy usilovat o kus toho andělství), a k tomu ke všemu ještě vynalezl (Occam, ne Sokol) proslulou Occamovu břitvu, kterou ovšem nepodřezával krky dutolebých, nýbrž podle dodnes platného zákona ekonomie vědeckého bádání s ní v diskusi nemilosrdně odřezával všechny zbytečné pojmy.

Ale pojďme zpět a trochu zbystřeme pozornost: také "advokát" je universale, které omezuje svobodu rozhodování Kláry Samkové, Martina Vychopeně, ba i Standy Devátého, chtějí-li pod tento pojem spadat; a to nemá nic společného s legislativou a nakonec možná ani s tou ostrou scholastickou distinkcí mezi realitou či nominalitou obecného pojmu.

Takže hrůza: pojem člověk nebo advokát klade na Sokrata jakési nároky, které omezují prostor jeho svobodného rozhodování, a proto je prý třeba poslat universalia jako něco fiktivního, ba přímo vymyšleného proti svobodě, do starého železa.

Nevím, zda Hayekův návrat k vypjatému a nesnášenlivému nominalismu je schopen řešit problémy tohoto světa; a taky nevím, zda pragmaticky realistický přístup moderny k universáliím lze vinit z hrůz 20. století. Universalia, to je pravda, mohou být zcela falešně konstruována nebo interpretována, ale vzdát se v tomto směru každého dalšího úsilí, ohánět se Occamovou břitvou hlava nehlava a universálie, jako pouhá nomina, v zásadě odmítnout, tomu se říkávalo vylít s vaničkou i dítě. Nakonec pojem svoboda je taky universálie, a tedy důsledně vzato taky pouhé nomen, jemuž nic neodpovídá.

Nominalistické závěry o svobodném rozhodování každého individua jsou nepochybně rozsáhle případné pro ty oblasti, v nichž se individua pohybují jako účastníci hospodářské směny, jako výrobci a spotřebitelé, kde vystupují z pohledu realisty jako homo faber. Přenášet však tyto úvahy do jiných oblastí člověčenství je nejisté a nebezpečné.

Nominalistický individualismus ovlivňoval praktický chod světa od let šedesátých až do let devadesátých minulého 20. století. Co přinesl?

1) Odměnu (jako hospodářskou výhodu) za měřitelný výsledek (nikoliv za zásluhy, tedy snahu či úsilí). Odměnou již není pochvala, uznání, vyznamenání, vážnost, pocit bezpečí, důvěra, přátelství či láska. Neodměňuje se vytrvalost, věrnost, oddanost, loajalita, čest, umírněnost, spravedlnost, ctnost všeobecně. Dosažení nejvyššího měřitelného výsledku za účelem získání odměny jako hospodářské výhody nepodléhá jinému, než individuálnímu korektivu použitých metod. Tohle snad slušně funguje při výrobě a odbytu pracích prášků nebo při poskytování služeb stravovacích, ale zcela selhává v oblasti výchovy, vzdělání, sportu, kultury, informací, bezpečnosti, spravedlnosti, politiky, státní správy a bůhvíkde jinde.

2) Přesun iminentních sociálních nebezpečí z oblasti universálií (falešné ideologie) do tolerovaných, ba preferovaných a nedotknutelných oblastí nominalisticky individuálního svobodného rozhodování (organizovaný zločin, terorismus, korupce); tato současná nebezpečí jsou možná závažnější, než ta minulá, a rozhodně se jim ještě obtížněji čelí, když se jakýkoliv diskurs o obsahu pojmu "člověk" zakazuje s tím, že by to omezilo individuální svobodu rozhodování.

Od frivolit s dutolebými, prasohlavými, s dívenkami a tchoři jsme teď zase nebezpečně sklouzli do akademické debaty a je na čase to napravit, vynechat za třetí a za čtvrté, které si už sami domyslíte, a dostat se k nějakému konci.

Ono to s tou individuální svobodou rozhodování, přiznejme si to, stejně nikdy není tak slavné a posvátné, jak to teď pořád kolem a kolem omíláme a zdůrazňujeme. Naše výchova, povaha, věk, zdraví, pohlaví, bohatství, chudoba, vášně, city, přesvědčení, sklony, postavení, ba morálka a svědomí _ samá to universalia _ nám většinou ani neumožní si přepych nějakého rozhodování dovolit. Máme tohle všechno kvůli většímu prostoru svobody nějak zrušit nebo tím hodit po psu? Zazpívám si pak snad Mařenku v Prodané nevěstě nebo se svobodně rozhodnu pro výstup na Mount Everest? Ba ne. Mně zase jedině tak zbude svobodné rozhodnutí o tom, zda jsem homosexuál, bisexuál, heterosexuál, transsexuál, případně pedofil nebo nekrofil, či všechno dohromady, a jestli jsem zralý na eutanazii nebo ne. Ale hlavně: vystrčím na vás pupíka s náušnicí a nazvu vás dutolebými, což budete jistě s radostí kvitovat jako výraz mé absolutní svobody, jen nepatrně ovlivněné senilní demencí.

Září 2001