Pocit krizovosti je v Česku v první řadě spojen se ztrátou budoucnost jako cílené dějinotvorby. Ono hegelovské vidění smyslu francouzské revoluce jako nádherného východu slunce, kdy se člověk stavěl na hlavu, tedy na myšlenku, a podle ní budoval skutečnost, v Česku skončilo. Adaptace na poměry dané zvnějšku je jedinou politikou. Romantiku zápasu o velké ideály nahradila virtuální iluze hollywoodských seriálů a šmejdění burzovních makléřů. Nadosobní romantické cíle zůstaly jen hrstce kverulantských intelektuálů a okrajovým mimosystémovým politickým hnutím, pokládaným za radikální. Jedním z důsledků této mravní prázdnoty společnosti, neschopnosti nabídnout společensky užitečný ideál, je útěk mládeže k takovým náhražkám sociálně užitečné romantiky jakými jsou drogy a extremistické pravicové organizace.

n n n

Každý režim potřebuje svoji nosnou ideu. Ta současná vyrostla ze "sametová revoluce", která byla zakořeněna ve dvojí masové vizi:

• v přání osvobodit jednotlivce;
• v požadavku dosažení životní úrovně Západu.

Viděno v obecné rovině, byla "sametová revoluce" úspěšná. Záludnost reality je dána tím, že ideály jsou v politice naplňovány nedokonale: vize mas se uskutečnily jen v realitě života vybraných jedinců a skupin. Naplnění cílů "sametové revoluce" proběhlo v liberální duchu, což vedlo k vytvoření tzv. třetinové společnosti - společnosti složené z jedné časti, která si svobody a vysoké životní úrovně užívá, druhé, která se opájí nadějí, že se do vrchní vrstvy začlení, a třetí, která nemá šanci ze svého propadu na sociální dno uniknout. Vznikla společnost, která není humanistická, ale může fungovat. Existuje v neustálém napětí, které někteří vnímají jako vážnou krizi, jiní jako porodní bolesti nové dokonalosti, ostatní jako přirozený základ dynamiky. Všichni mají ze svého sociálního úhlu pravdu. Je to společnost trojí mravnosti - sociálně darwinistické etiky pro novou privilegovanou elitu, "protestantské" pro střední vrstvy, plebejské pro zbytek.

Více než tucet let po "sametové revoluci" není naděje na jakoukoliv zásadní změnu. Neexistuje žádná geopolitická alternativa a Česko je příliš malé na to, aby určovalo směr evropských dějin. Prohlubující se úpadek politické kultury, na němž se svorně ruku v ruce podílejí do sebe zahledění nevzdělaní politici a novináři, znemožňuje hledání i drobných alternativ.

Politická elita v této zemi se na konci 90. let v zásadě stabilizovala. Tato stabilizace vyrůstá ze dvou zdrojů. Tím prvním je společenská likvidace neliberálních politických představitelů. Ideologickým základem pro tento čin se stal černobílý obraz předlistopadového režimu, podle něhož v minulosti stál malý, ale jednotný disent proti nediferenciované moci, přičemž jejich zápasu přihlížel zbabělý dav. Žádané odstíny šedi oficiální doktrína nepřipouští. Vypěstovaná hrdinská verze listopadu 1989, na jejíž výrobě i prodeji se svorně podílejí politici, novináři i režimní historiografie, navždy znemožnila vytvořit pravdivý historický obraz jak minulého režimu tak i předání moci. Přestože nejznámější představitelé disentu - vzhledem ke svému naivnímu pohledu na ekonomiku i politiku - museli přenechat výkonnou moc pragmatičtější skupině, pragmatici též záhy pochopili užitečnost legendy o "sametové revoluci" pro vlastní privatizaci státní moci.

Druhou příčinou stabilizace mocenské elity je skutečnost, že se od listopadu 1989 na politických prknech, které nápadně připomínají divadlo, pohybují převážně stejné lidé. Za léta drobných půtek a velkých vášní se již dobře poznali. Už neberou tak vážně mnohé mezistranické spory. Zkušenost jim ukázala, že vítězství přináší malé zisky a nové boje i starosti. Cítí, že zásadní změna, která by je ohrozila, není možná. A dostavuje se i únava. Šediny polistopadových vůdců názorně ukazují, že politika v Česku, která se neúprosně pohybuje v rytmu dvaceti let, se přehoupla do druhé poloviny své současné etapy.

n n n

Politické změny ve sdělovacích prostředcích po listopadu 1989 a následná mimozákonná privatizace mnohých deníků a časopisů učinili z jádra novinářského stavu semknuté bratrstvo, které ve jménu svobody slova obhajuje svá privilegia. Tato strukturovaná a na svém vrcholu uzavřená skupina hájí své podmínky prodeje informací, nezpochybnitelnost svých příjmů a mocenských pozic. Navíc skutečnost, že privatizace mnohých sdělovacích prostředků proběhala bez ohledu na právní řád, urychlila jejích prodej do rukou zahraničních vlastníků: cílem bylo přikrýt akcie cizí mocí. Výsledkem tohoto složitého procesu je téměř univerzální ideologická tendenčnost zpravodajství i publicistiky. Vzniklo celonárodního informační gheto.

Primitivismus ve výkladu a embargo na informace i názory, které se nevejdou do jednoduchých ideologických klišé výrobců zpravodajských a publicistických relací, je konečným rozsudkem nad politickou kulturou českého diváka a posluchače. Kauzy sériově vyráběné z banalit zastiňují rozpory reality. Svátkem sňatku nevzdělanosti a předsudků pak bývá hysterie, která proudem teče z obrazovek i novin při pouhém náznaku krize, která by zpochybnila panující ideologické fráze. V okamžicích největší potřeby věcné analýzy se ve sdělovacích prostředcích ujímá vlády psychóza. Tak tomu bylo v době bombardování Jugoslávie letadly NATO, zasedání Mezinárodního měnového fondu v Praze či po teroristickém útoku 11. září. Tak tomu bude i při příští neobvyklé situaci. Z této pasti neexistuje cesta.

Záplava oficiózních televizních debat, v nichž se vybraní odborníci přou, kdo principiálněji hájí posvátnou linii bezduchého komerčního atlantismu, ničí schopnost demokracie bránit svůj nejcennější poklad: hledání pravdy v tolerantním prostředí pomocí diskuse. Ideologické předsudky novinářů a jejich majitelů, které pro veřejnost předkoušou každou zprávu i názor už tím, že jakékoliv alternativy zakazují, masově vyrábějí jednorozměrného člověka. Primitivizované pojetí politiky se mění na univerzální světových názor. Protože je lidem upřena alternativa, dostává nová ideologie podobu biologické samozřejmosti. Oficiální ideologie se změnila na přírodní prostředí, v němž sice není žádní berlínská zeď, ale také není možnost nové virtuální bariéry myšlení přelézat.

Každý, kdo stále ještě pochybuje o tom, že 2. světová válka skončila slavným vítězstvím US Army v Plzni, si musí uvědomit, že veřejnou pravdu definují masové sdělovací prostředky. Budoucí generace Čechů jsou globalizací odsouzeny k tomu vidět na obrazovkách několik barevných trojrozměrných a digitalizovaných verzí bitvy u Little Big Hornu a netušit, co znamenala bitva v Teutoburském lese. A jistě je to tak správně. Vždyť v prvním případě Siouxové porazili jednotku generála Georga Custera, přičemž padlo neuvěřitelných 212 amerických vojáků. V druhém případě tři římské legie vedené konzulem Publiem Quintilem Varem podlehli jednomu z germánských kmenů, přičemž bylo zabito pouze 20 tisíc legionářů a dalších přibližně 10 tisíc lidí z jejich doprovodu. I význam bitvy Teutoburském lese byl přece ve srovnání s lítými boji u Little Big Hornu pro dějiny národa českého v Čechách a na Moravě mizivý: pouze se rozhodlo o tom, že se římská říše neroztáhne na sever od Dunaje, čili, že dnešní Česko nebude vyrůstat z antického a románského kulturního podloží.

n n n

Základ nového režimu tvoří umělá sociální diferenciace. Toto nové rozvrstvení není založeno na pracovních příjmech a už vůbec ne na zásluhovosti. Opírá se o majetkové rozdíly vytvořené v průběhu privatizace. Skutečným hrdinou "samotové revoluce" není disident, ale privatizátor a tunelář. Jimi vytvořené majetkové rozdíly předurčily osudy lidí pro několik nejbližších generací. Kvalita života, způsob existence jednotlivců, je dána umístěním v sociálních vrstvách vytvořených privatizací. Tady dochází k reálnému sloučení vizí "samotové revoluce", požadavku svobody a západního životního standardu - a ke zrodu pocitu krizovosti. Svobodu je dnes možné kvantifikovat. Podle některých propočtů vyžaduje nezávislé postavení v liberální české společnosti majetek alespoň 20 milionů korun. Pak se lze ochránit rodinu, vyhnout se postavení námezdního pracujícího a nebýt závislý na sociálních programech státu. Částku 20 milionů však nelze získat poctivou prací příslušníka středních či nižších vrstev uměle diferencované společnosti.

Předlistopadový režim ničil morální hodnoty především tím, že zformalizováním solidarity a byrokratickým oktrojováním pospolitosti tyto hodnoty diskreditoval. Společnost opírající se o umělou sociální diferenciaci učinila jedince závislé na podnikatelském úspěchu. I námezdní práce je pojata jako druh svobodného podnikání, ke kterému jsou odsouzení ti neschopní. V takovýchto podmínkách je solidarita rozmělňovaná a nahrazovaná španělskou stěnou charity, za níž se má skrýt nová forma mravního úpadku společnosti.

n n n

Společnosti chybí reálný obraz svého vlastního postavení ve světě. Intelektuálně náročné definování národních zájmů a státních cílů nahradila prostá adaptace na západní instituce. Spojenci jsou pochopeni jako náhražka státnické povinnosti volit strategii, taktiku a nástroje zahraniční politiky. Přizpůsobování se normám Evropské unie je pouze symbolickým výrazem skutečnosti, že chybí obecné vědomí potřeby zformulovat, k čemu má být této zemi spojenectví se Západem - pro konflikt s Východem, nebo pro naplňování humanistických cílů dějin?

Absence vědomí národních zájmů v určitých okamžicích doprovází pseudodiskuse o nich. Národní zájmy jsou částí liberální mocenské elity představovány jako zachování nezávislosti rozhodování vybraných představitelů státu. Tito liberálové hájí odvěkou evropskou svobodu v podobě mnoha států před nebezpečím evropského federalismu či suprestátu. S upřímnou prostoduchostí vnucují společnosti vizi záchrany svobody jednotlivce a národů v podobě uchování plurality privilegoivaných mocenských elit. Chybí cit pro národní i sociální rozměr humanistické politiky, čímž je deformován požadavek občanské svobody.

Představitelé současné mocenské elity, a to jak praktici, tak i propagandisté, s neuvěřitelnou lehkostí dokáží během několika týdnů vyměnit prapor obhájců lidských práv za prapor bojovníků proti mezinárodnímu terorismu. Liberální politici i novináři se živí bojem, je jedno, ve jménu čeho se bombarduje, hlavně když se bombarduje. Použití síly v mezinárodních vztazích se stává samozřejmostí. A Česko tuto samozřejmost s nadšením vstřebalo do své politické kultury. Rozdíly jsou pojaty jako příčiny konfliktu a legitimní podobou konfliktu se stala válka. Vize zmizely: humanizace cílů a prostředků politiky byla ve jménu reality zavržena jako naivní nesmysl.

n n n

Intelektuálním zdrojem krizovosti ve společnosti je nedozrálost liberalismu, jeho neschopnost interpretovat vlastní postmoderní podobu. Protože liberalismus nabízí mýty místo analýzy - a jeho političtí a propagandističtí představitelé znemožňují diskusi - nelze očekávat, že se situace změní. Sociální struktura a politická kultura svorně masově produkují osobnosti orientované na spotřebu. Není možná volba ve frommovském duchu "být, nebo mít" - majetek je podmínkou bytí. Optimistickou vizi aktivního, všestranně rozvíjejícího se člověka nahradila realita pasivního občana, který se dnes a denně mění na závislého konzumenta. A tam, kde se vytvoří sociální struktura, v níž jedinou zárukou svobody jednotlivce je majetek, změní se touha po svobodě na touhu po majetku. Tak vypadá pravé vítězství liberalismu.

Zdá se, že při zachování současných trendů vývoje politické kultury dospěje během dvou generací většina lidí v této zemí k přesvědčení, že národní obrození byl omyl, slepá cesta. Zároveň se ukazuje, že neexistují vnitřní síly, které by mohly tento trend zvrátit. Z toho vyplývá, že pouze výrazné celoevropské impulsy mohou vézt k renesanci politické kultury Česka. Lze předpokládat, že společnost, jejíž základ tvoří umělá sociální diferenciace, se ustálí. Stání idea sroste s obhajobou zájmů oligarchie. Hrubý domácí produkt jakž takž poroste, zvýší se schopnost policie čelit pouliční kriminalitě při ochraně nových majetků. Nastane oficiální spokojenost, tj. nadšení horní třetiny společnosti, posvětí se naděje prostřední třetiny a beznaděj dolní třetiny společnosti bude pochopena jako spravedlivá. Co na tom, že pro člověka s nadosobními ideály nebude důvod v této společnosti žít. Panovat bude nuda.

Autor (1948) je politolog a spolupracovník slovenského týdeníku Slovo