Možná to Bushovi ještě nedochází stoprocentně, ale částečně už ano. Terorismus nebude poražen inteligentními bombami ani speciálními jednotkami, ani finančním embargem ani diplomatickým nátlakem. Ve svém projevu minulý týden, v němž Bush oznámil, že Spojené státy poskytnou chudým zemím dalších 5 miliard dolarů hospodářské pomoci, přiznal americký prezident to, co bylo jasné skoro každému už od 11. září: terorismus a jeho příčiny nebude možno zlikvidovat, pokud se nezačne něco dělat s chudobou, která ho vyvolává.

Jedna věta v Bushově projevu řekla všechno. "Usilujeme o prosperitu a o příležitost [k osobní realizaci], protože to pomáhá při porážce terorismu." Není to poprvé, kdy americká vláda vyjádřila takové názory. Dosud je ale vyjadřoval především Colin Powell - a ten, jak víme, je ministrem zahraničí právě proto, aby si pořád nestěžovali slabošští cizinci. Tentokrát však tuto větu vyřkl Bush: že by mu to došlo? Má-li se vysušit močál terorismu, je nutno vysušit močál chudoby.

Cynikové ovšem budou tvrdit, že to je všechno jen předstírání před vrcholnou schůzkou konference v Monterey o rozvoji chudých zemí, která začala v pondělí. Už dlouho hrozí, že se na této konferenci bude Amerika ostře kritizovat.

Pro laika je většina základních kontroverzí ohledně hospodářské pomoci chudým zemím nesmírně triviální. Američané chtějí, aby pomoc přicházela formou grantů, zatímco Britové, Světová banka a ostatní trvají na tom, aby to byly i nadále půjčky - jinak se totiž banky a jejich pobočky promění v charitativní organizace. Avšak jaký je rozdíl mezi grantem a bezúročnou půjčkou na 40 let, jaké už stejně dostávají nejchudší země od Světové banky?

Totéž se týká kontroverze ohledně toho, podle jakých kritérií by se měla hospodářská pomoc distribuovat. Američané mají pravdu, že určitá část hospodářské pomoci rozvojovým zemím selhala. Půjčky či granty nesmějí skončit na švýcarských kontech či ve zlatých kohoutcích u vany nějakého despoty ve třetím světě. Avšak pomoc nesmí být tolik obšancována nesplnitelnými podmínkami, že by nakonec byla k ničemu.

Hospodářská pomoc nikdy nebude perfektní. Vždycky bude existovat neefektivnost, korupce, vždycky se budou vést války. Ale zhodnotíme-li to obecně, hospodářská pomoc chudým zemím funguje. A jde hlavně o to, kolik pomoci se nakonec opravdu dostane chudým lidem.

A jestliže mají být zkoumány cílové země, proč by neměly být zkoumány země, které pomoc poskytují? I s novými Bushovými 5 miliardami zůstanou Spojené státy nejméně štědrým dárcem v klubu bohatých zemí. 10 miliard hospodářské pomoci od USA, se rovná jen 0,1 procentům amerického HDP. Evropská unie poskytuje chudým zemím hospodářskou pomoc ve výši 0,3 procenta svého HDP. Přitom Amerika ani nedává hospodářskou pomoc nejchudším zemím, ale svým relativně bohatým strategickým spojencům. Izrael a Egypt dostávají například od USA třikrát víc hospodářské pomoci než kolik poskytují Spojené státy celé subsaharské Africe. A tato pomoc Izraelu a Egyptu nepřinesla příliš mnoho míru.

5 miliard dolarů vypadá jako hodně peněz. Jenže má být tato částka vydávána během tří let. Roční částka 1,67 miliard dolarů tvoří méně než 0,1 procenta z celkových výdajů americké vlády, které v roce 2001 dosáhnou 2128 miliard dolarů. Z toho tvoří vojenské výdaje 379 miliard dolarů (více než součet 25 vojenských rozpočtů zemí, které na světě vydávají po USA nejvíce na obranu).

Tragédií je, že Bush mohl přislíbit desetkrát víc a skoro vůbec by tím nezatížil federální rozpočet.

Prezident Bush pořád hovoří o tom, že Američané chtějí být ve světě vůdčí silou. Avšak nechť pomyslí na rok 1947 a na Marshallův plán , což byl vynikající příklad předvídavého amerického postoje v době, kdy se nic nedokázalo vyrovnat americké hospodářské a vojenské moci.

V oněch dnech byl hrozbou globální komunismus. Dnes je to globální terorismus. Osvícený sebezájem musí i dnes Američany vést k pozitivní akci, stejně jako v roce 1947 - a Američané nejsou i nic méně velkomyslní, než jak byli před půl stoletím.

Existuje také základ, na němž lze stavět - Deklarace tisíciletí, kterou podepsala Clintonova vláda, v jejímž rámci přislíbily bohaté země, že zmenší globální chudobu na polovinu, že poskytnout základní vzdělání pro děti všude na světě a sníží do patnácti let kojeneckou úmrtnost o dvě třetiny.

Avšak Američané odmítají návrh Světové banky, Británie a Evropy, aby byl objem hospodářské pomoci zdvojnásoben z 50 na 100 miliard dolarů, aby bylo možno dosáhnout těchto cílů. Proč?

Avšak jsem optimista, argumentuje autor.

Ovšem pouhá hospodářská pomoc kořeny terorismu neodstraní. Mohammed Atta, neznámější únosce z 11. září, byl Egypťan a 15 z ostatních 18 pocházelo ze Saúdské Arábie, ze země, která je jedním z nejdůležitějších spojenců USA a tato země zrovna nehladoví. Jak to zdůraznil George Bush, nejde jen o prosperitu, ale i o přístup k příležitostem se realizovat - a to ve většině arabského světa znamená příležitost k politickým změnám, kde alternativou nemůže být radikální islám či kvazidiktatura.

Ale to neznamená, že není pomoc rozvojovým zemím důležitá. Jestliže pouze Monterey potvrdí status quo, nejenom že do roku 2015 zemře hladem nebo na léčitelné nemoci dalších 50 milionů dětí. Narodí se také tisíce, možná miliony potenciálních teroristů.