Bylo to jednoho čerstvě vyklubaného jarního dne. Šel jsem na procházku. Představte si staleté stromy a vrbové proutí na pokroucených kmenech u líného ramene Vltavy. Kosáci šustí podrostem. Sýkorky i vrabci střídavě prolétají křovím, na chvilku strnou, rozhlédnou se a frnknou. Jdou si po svém a za svým. Cvrkotem pronikají údery ptačího zobáku. "A hele, datel bystrým okem zkoumá nemocného velikána," letí mi hlavou. Ale není to datel, jeho daleko menší bratranec strakapoud důkladným zobákem vyzobává zlé červíky ze stromů.

RataTa, tata, tatata...řeže strakapoud dutě do kmene. Kdepak asi sedí?

Pátravě hledím ke korunám. Nic. Musím se podívat trochu níž. Možná támhle...ale ne. Tatata, mám ho.

Těsně u boční větve asi patnáct metrů nade mnou sedí pevně stavěné tělo s živou zvědavou hlavičkou. Strakapoud. Dívá se na mne? Nevím. Otočí se, oběhne kmen hlavou dolů a natáhne se k ptačí budce se stříškou. Na její zadní straně svítí vyklovaná díra. Proklínám amatéry přírodovědce. Ani kvalitní dřevo nepoužijí, hned se do něj dává dřevokazná hmyzí chátra. Chudáci ptáci, aby si po zimě sami dělali údržbu.

Strakapoud několikrát klovne do budky. Upadne pár třísek. Sune zobák dovnitř a usilovně se v něčem přehrabuje. Určitě si urovnává pelíšek. Tenhle pták na první pohled není trouba. Pěkně si dírku prohlédne a přidá několik přesných klovanců. A zase strká celou hlavičku dovnitř.

Proč si sakra dělá díru v zadní stěně? Aha, už to mám. Z téhle strany bude mít východ do otevřeného prostoru. Budka asi nemá vchod upravený na silnější strakapoudí tělo. Prostě nenašel vhodný tunel ve kmeni a tak si adaptuje budku.

Poslední rány a lesní zdravotní policie je u cíle. Leze, natahuje se, chvilku vyrovnává a zase ven. V zobáku něco světlého s pařátky. Píská to, že by stěhovali mladé? Asi jsou tu kočky a staří schovávají bezbranná mláďátka. Dojemné, jak jsou inteligentní. Ušlechtilý opeřenec se ke mně otočí a zaměří můj zvědavý ksichtík otočený vzhůru.

Dotčeně sykne a s holátkem v drápcích poodletí, povyskočí o větev výše. Mládě přidrží u dřeva a zobákem mu rozmlátí hlavičku. Křupání kostiček doletí až k zemi. Chvilku se v ráně přehrabuje. Znovu si mne změří pohledem. Trvá to o chvilku déle než ptáci obyčejně věnují lidem.

Pak se usadil ve vidlici koruny dubu a kosátko sežral.

Zase jedno názorové klišé ve mně zemřelo, další z řady pevných hraničních patníčků mého světa je pryč. Zase jedna dojemná bajka je v hajzlu. Zasraný čítanky.

No jasně. Co by se dřel s vytahováním miniaturních červíků. Hodně práce, málo muziky. Přírodní výběr není žádná sranda. Není čas na hrdinství, hlavní jsou výsledky. Hromady žrádla.