1. Podle čl. 83 Ústavy ČR Ústavní soud "je soudním orgánem ochrany ústavnosti"; podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy Ústavní soud rozhoduje "o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10". Tato ustanovení dále upřesňuje a provádí mj. § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, v němž je stanoveno, že "při rozhodování posuzuje Ústavní soud obsah zákona nebo jiného právního předpisu z hlediska jejich souladu s ústavními zákony, mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy, popřípadě zákony, jedná-li se o jiný právní předpis, a zjišťuje, zda byly přijaty a vydány v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem. Obdobně se v § 70 odst. 1 zákona o Ústavním soudu stanoví, že Ústavní soud po provedeném řízení zákon či jeho jednotlivá ustanovení svým nálezem zruší, dojde-li k závěru "že zákon nebo jeho jednotlivá ustanovení jsou v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy".

Z uvedených ustanovení dle mého názoru vyplývá, že v kompetenci Ústavního soudu je rušit zákony Parlamentu pouze a) z důvodu nesouladu jejich obsahu s ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy nebo (jinak je to u tzv. podzákonných norem, které může Ústavní soud zrušit i z důvodu jejich rozporu s "obyčejným" zákonem), nebo b) z důvodu jejich přijetí (vydání) buď mimo meze Ústavou stanovené kompetence, nebo v rozporu s ústavně předepsaným způsobem. Oba tyto případy lze dle mého přesvědčení obecně zahrnout pod pojmy "rozpor zákona s Ústavou" či "protiústavnost zákona".

Jestliže tedy Tomáš Pecina (podle mne zcela správně) argumentuje, že Ústavní soud by mohl (dle mého názoru dokonce měl) nový správní řád zrušit, bude-li přijat způsobem, který minulý týden doporučil Ústavněprávní výbor - protože jde o způsob "legislativně nekorektní" a odporující Jednacímu řádu Poslanecké sněmovny - je dle mého názoru nutno rovněž dovodit, že byl zákon přijat "v rozporu s ústavně předepsaným způsobem", a je tedy - ve výše naznačeném smyslu - "protiústavní".

2. Proces projednávání návrhů zákonů v Poslanecké sněmovně je upraven především v §§ 86-95 jejího jednacího řádu (zákon č. 90/1995 Sb., v platném znění). S těmito ustanoveními je postup zvolený v případě návrhu správního řádu v rozporu především z důvodu, které uvedl pan Pecina - návrh v té podobě, v jaké bude (pravděpodobně dnes) předložen plénu sněmovny ve 2. čtení, neprošel prvním čtením. (Akceptací tohoto postupu by sněmovna vytvořila precedens, umožňující podávat "podle potřeby" prakticky jakýkoliv návrh zákona nikoli řádným způsobem, ale jako pozměňovací návrh k předloze, nacházející se právě ve 2. čtení a projednávané kterýmkoliv výborem). Kromě toho dle mého názoru došlo i k porušení § 63 odst. 1 jednacího řádu (který se "užije přiměřeně" i na jednání výborů_), podle nějž mohou být v rozpravě podávány návrhy "k projednávané věci". Na Ústavněprávním výboru však nebyl projednáván správní řád, ale jeho "doprovodný" zákon; "věc správní řád" byla Poslaneckou sněmovnou projednávána do 15.12. 2002, kdy sněmovna s návrhem tohoto předpisu vyslovila nesouhlas - čímž projednávání této věci skončilo.

Z hlediska výše (ad. 1) uvedené argumentace je však dle mého názoru podstatné určit, zda a které ustanovení Ústavy (ústavního pořádku) je citovanými ustanoveními Jednacího řádu prováděno. Jsem přesvědčen, že z povahy věci není možné, aby takováto ustanovení v Ústavě neexistovala, protože úprava průběhu legislativního procesu je pravidelnou a takřka nutnou součástí obsahu ústav (jako právních norem nejvyšší právní síly, upravujících (mj.) kompetence a základy fungování nejvyšších orgánů státu, samozřejmě včetně orgánů moci zákonodárné).

Základy legislativního procesu jsou v české Ústavě upraveny v čl. 39-52. Výše citovaná ustanovení Jednacího řádu dle mého názoru provádějí konkrétně zejména čl. 39, 41, 44 a 45 Ústavy.

Základní otázka tedy zní: Došlo by přijetím nového správního řádu postupem, o nějž usiluje ministerstvo vnitra a někteří členové ústavněprávního výboru, k porušení naposledy citovaných ustanovení Ústavy? Podle mého názoru zní odpověď ano. A to ve dvou směrech: Jednak by šlo o bezprostřední rozpor s čl. 41 odst. 1 Ústavy, podle nějž se "návrhy zákonů podávají Poslanecké sněmovně". Právě na toto ustanovení totiž bezprostředně navazují a provádějí je ta ustanovení Jednacího řádu, která se týkají postupu před zahájením 1. čtení návrhu zákona- tedy zejména ustanovení povinnosti navrhovatele předložit spolu s návrhem zákona důvodovou zprávu (§ 86 odst.3), o povinném postoupení návrhu organizačnímu výboru (§ 87 odst. 2) a postupu předsedy sněmovny při rozhodování o zařazení návrhu zákona do návrhu pořadu nejbližší schůze sněmovny (§ 88 odst. 2 Jednacího řádu). Tato ustanovení se však v případě návrhu zákona, jehož schválení doporučil minulou středu Ústavněprávní výbor, vůbec neuplatnila - sněmovna bude ve 2. čtení jednat o zcela jiném návrhu, než který jí byl původně (v souladu s čl. 41 odst. 1 Ústavy) předložena který přikázala výboru k projednání. Kromě toho považuji výše uvedený postup, za odporující ústavní úpravě základů legislativního procesu jako celku - v materiálním smyslu směřují všechna tato ustanovení k tomu, aby legislativní proces proběhl "standardním", způsobem, tedy tak, jak stanoví - kromě Ústavy samotné - i zákon, který tuto úpravu konkretizuje, jímž je Jednací řád.

3. Ze všech výše uvedených důvodů se konečně domnívám, že postup ministerstva vnitra, Ústavněprávního výboru (a v případě schválení jím doporučené předlohy Zákona, kterým se schvaluje správní řád a mění některé zákony" i Poslanecké sněmovny jako celku) nemůže obstát ani z hlediska základních ustanovení Ústavy - jejího čl. 1, podle nějž je Česká republika právní stát, a čl. 2 odst. 3 Ústavy, resp. také čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních lidských práv a svobod, podle nichž lze státní moc uplatňovat a povinnosti ukládat jen na základě zákona, v jeho mezích a způsobem, který zákon stanoví (na obsah těchto ustanovení zcela správně odkazuje Tomáš Pecina).

Poznámka TP: Rozpor je tedy toliko v tom, že podle mého názoru se text schválený Sněmovnou vůbec zákonem nestane, protože sice bude zákonem po formální stránce (bude vyhlášen ve Sbírce zákonů), nebude však mít, s ohledem na princip legality daný čl. 4, odst. 1, Listiny základních práv a svobod, materiální účinky zákona, neboť nebude způsobilý zakládat právně vynutitelné povinnosti, a Ústavní soud ho nezruší v pravém slova smyslu, nýbrž prohlásí ho za neplatný ex tunc.

Jako ilustrativní detail uvádím, že Grossovi legislativci udělali chybu už v samotném názvu zákona: nepůjde totiž o "zákon, kterým se schvaluje správní řád a mění některé zákony" (schvalovat zákony mají pravomoc pouze obě komory Parlamentu, ne však zákon), nýbrž o zcela prostý "zákon o správním řízení a o změně některých zákonů (správní řád)".