Vrátil jsem se z Londýna v pondělí až krátce před půlnocí českého času. Odstupující český velvyslanec v Londýně dr. Pavel Seifter uspořádal na velvyslanectví v Kensingtonu recepci na odchodnou, které jsem se zúčastnil. Seifter odchází ze svého postu téměř okamžitě a má být nahrazen kariérním diplomatem, prý schopným člověkem, na něhož jsme všichni zvědavi.

Už jsem se v tomto listě zmiňoval, že dr. Seifter byl pravděpodobně zdaleka nejlepším českým velvyslancem v Londýně od pádu komunismu - s minimem prostředků a spolupracovníků řídil důležitou českou výspu v Londýně s humorem, taktem, citlivostí a vysokým smyslem pro diplomacii. (Byl to první velvyslanec po roce 1989, který si byl vědom, že má kultivace kulturních a školských styků a pěstování bohemistiky v Británii obrovský význam. V tom se shodoval s Tomášem Masarykem, který začátkem dvacátého století založil bohemistiku a slavistiku v Londýně.)

Dr. Seifter věděl, jakým způsobem Brity zaujmout. Nedlouho po svém příchodu do Británie se dostal ve velkých fotografiích na titulní stránku čelných britských deníků, když - pro Brity, milovníky zvířat pikantně - jako diplomat a jako bývalý disident - rozeslal londýnské diplomatické a novinářské obci pozvánky na recepci při příležitosti propuštění svého psa z britského půlročního vězení - tedy karantény kvůli možnosti nákazy vzteklinou. (V Británii, jakožto na ostrově, se vzteklina nevyskytuje, avšak Seifter se svým podvratným gestem, neočekávaným od diplomata, včlenil do živé mediální diskuse o tom, zda není půlroční karanténa psů, dovážených z kontinentu, zbytečně krutá - proto ty fotografie na titulní straně i ty palcové titulky.)

Humor dr. Seiftera neopustil ani tentokrát: na začátku recepce přinesli do sálu pracovníci velvyslanectví větší dvojnástěnku s různými absurdními dokumenty či dopisy, nashromážděnými v Londýně za dobu Seifterovy éry. Tak asi nepřekvapí, že exotickému velvyslanci píše exotický (či spíš výstřední) anglický občan těžkou dělnickou rukou: "Vážený pane velvyslanče. Umím fotografovat polaroidem duchy. Přikládám šest těchto svých fotografií a jsem přesvědčen, že vás budou zajímat."

Škoda, že jsem si to ze Seifterovy nástěnky doslova neopsal, mohu tedy citovat jen po paměti. Zaujala mě vystavená zpráva ČTK, podle níž v době, kdy Britové zahájili v Ruzyni protiromský etnický imigrační filtr, se obrátil český obmudsman Otakar Motejl na britského ombudsmana s dotazem, zda takové kontroly nejsou protizákonné. Potíž je, že - alespoň podle zprávy ČTK - nepsal dr. Motejl osobě, ale budově: "Vážený pane Millbank Tower..." (Cituji po paměti, Millbank Tower je dům, kde je sídlo britského ombudsmana.)

Zaujala mě také poněkud komisní žádost dvou českých poslanců, kteří se chystali přiletět z Prahy na londýnské letiště Heathrow a od velvyslanectví požadovali, aby je z letiště odvezlo autem. Následovala lakonická odpověď z velvyslanectví, že tam mají jen jednoho řidiče (zároveň pracoval jako kuchař) a jen jediné auto pro pana velvyslance, a nechť páni poslanci přijedou z Heathrow do centra normálně autobusem.

Na jiném místě byl vystaven bleskový fax z českého ministerstva zahraničních věcí, odeslaný někdy v 16.50 nebo v 17.30, a bezodkladně se dožadující (do druhého dne do 9 hodin ráno) vysvětlení, jaký má český zákon č. to a to vliv na britskou politiku vůči romským žadatelům o azyl. Z velvyslanectví odešla odpověď, že zaprvé nemá jeho pracovnice ani tušení, co je obsahem příslušného českého zákona, a že zadruhé bude poněkud obtížné dát dohromady tuto informaci po pracovní době do druhého dne ráno.

Zajímavý byl také dosti byrokratický rozklad o návrhu, aby se zakoupily jakési lavice pro prostor před velvyslanectvím, které by se každého rána před začátkem pracovní doby vysunovaly na veřejnost a večer by se zřejmě zase zasunovaly do velvyslanectví.

A pak tam byly dopisy veřejnosti, asi tohoto znění: "Vážený pane velvyslanče, prosím sdělte mi adresu anglické královny, rozhodl jsem se jí napsat osobní dopis."

Dr. Seifter se nevrací do České republiky, přesunul se jen z Kensingtonu do jiné části Londýna, bude vyučovat na London School of Economics.

Navštívil jsem včera v Londýně také Andrewa Stroehleina, jehož si starší čtenáři budou pamatovat jako pravidelného komentátora Britských listů z prvních let jejich existence. Spolu s Ivanem Kytkou se Andrew Stroehlein v roce 1998 neúspěšně pokusil o reformu zpravodajství České televize. V současnosti pracuje v londýnském Institute for War and Peace Reporting a organizuje spolu s kolegy v různých méně demokratických zemích kursy pro nezávislé novináře; čtrnáct dní tráví v Londýně, pak vždy jede na týden do cílové země, příští týden například do Běloruska, avšak vede v současnosti kursy v Afghánistánu, v Kazachstánu a v dalších zemích. Občas píše články pro americký zpravodajský týdeník Time. Fascinuje ho současný intenzivní evropský antiamerikanismus. Argumentuje - podle amerických komentátorů jako Christopher Hitchens - že připravovanou válkou proti Iráku si svět zajistí stabilní zdroj ropy, aby pak mohl zasáhnout proti hlavnímu zdroji světového terorismu, Saúdské Arábii, která je velmi významným destabilizačním ohniskem dnešního světa, proti níž se však dosud nedá zasáhnout, protože by se ohrožením raúdských ropných zdrojů dostala světová ekonomika do krize. I když samozřejmě takováto politika nepochází od omezeného, intuitivně jednajícího George Bushe, Stroehlein se domnívá, že na americkém ministerstvu zahraničí tvoří politiku někteří schopní odborníci, kteří realizují právě tuto strategii. Možná, že má pravdu.

Jiným a nebezpečným faktorem americké zahraniční politiky však je, že v současnosti Spojené státy uzavírají v rámci "boje proti terorismu" spolupráci s různými dalšími diktátory, takže mají šanci si i z nich nakonec vypěstovat - tak jako to učinily v Iráku - nového Saddáma Husajna. To je dáno krátkozrakostí a krátkodobostí americké zahraniční politiky, kterou definují čtyřleté volební cykly.

A zašel jsem do londýnského knihkupectví Waterstones, abych zjistil, co tam mají z českých autorů. Hlásím tedy: v angličtině tam mají přeloženého celého Kunderu od Směšných lásek až po Nevědomost, Škvoreckého Inženýra lidských duší, Klímovu novou knížku Ani svatí, ani andělé a od Bohumila Hrabala Ostře sledované vlaky, Příliš hlučnou samotu a Městečko, kde se zastavil čas.