21. 1. 2003
Jak má rodina nevyhnala sudetské NěmcePoslyšte konkrétní příběh. Můj děda byl z osmi dětí, na studia si vydělával prací po nocích. Pak se ale dobře oženil, v šestatřicátém postavil v Mostě dům, otevřel právní kancelář a stal se váženým občanem. Dobrá kariéra. Máti měla dokonce německou vychovatelku. Za dva roky museli utéct, děda byl jednatelem Sokola a proto i na seznamu "nebezpečných Čechů". Tak si útěkem zachránili život a nějaké to šatstvo.
|
Nedaleko, v Hoře svaté Kateřiny, žil pan Roos, Němec jako poleno, jak se říká. Jakého byl smýšlení jen tuším, ale nesejde na tom. Pan Roos byl především sedlák, a to jak před válkou, tak za protektorátu. Přišel konec války a milého Roose měli odsunout do Rajchu, někdo by řekl, že ho chtěli vyhnat. Můj dědeček, který se právě vrátil zpět, měl té nenávisti už dost. (Poctivě řečeno, mohl mít i jiný důvod, nevím). Napsal tedy lístek, že jako pan Roos byl vždy dobrý Čech a vlastenec a že pomáhal za války našim lidem. Jak tomu uvěřili, nevím, vždyť v Hoře sv. Kateřiny byli před válkou skoro samí Němci. Nicméně pan Roos mohl zůstat, ostatní odsunuli. Jeho syn Adolf se stal otcovým kolegou a dobře spolu vycházeli. A tak dal jednou můj děda starého pána pozdravovat. Se zlou se ale potázal. "Ten lump! To kvůli němu tady musim trčet! A za to mám být vděčný? Kdyby na mě tenkrát nenapsal ten dojemnej dopis, a kdyby nás Česi vystěhovali, měl bych se teď mnohem líp! Tak jako všichni moji sousedi, co mi teď píšou z Německa. Věčná škoda, že jsem zůstal tady v tom komunistickym ...". Možná to necituji úplně doslova, to už se nedozvíme. Pan Roos (jeho jméno jsem pozměnil) i můj děda jsou už na pravdě Boží. Ale ještě žijí pamětníci, kterým věřím. Mimochodem, v tom domě pořád bydlí naše širší rodina, díky dědo. Stěhovat se nechystáme, jen se učíme německy. Vzpomínka druhá. Vloni jsem byl lyžovat v Deštném v Orlických horách. V místním muzeu jsem se ptal, kolik tam bylo před válkou Němců. Prý tak 97%. Tak to je stejné jako v Krušných horách. Vsadil bych se, že to byli Češi jazyka německého, co měl pan archivář na mysli. Z mládí si vzpomínám, že mnoho starších lidí u nás mluvilo stejně špatně česky, jako německy. Byli "něco mezi", i když se to může zdát někomu divné. České pohraničí tvoří hory, to každý ví. A v horách žili pracovití lidé, alespoň dříve určitě. Jiní by nevydrželi. Teď stačí přejet hranici a porovnat - stav lesa, úroveň turistického značení, způsob života. Mám pocit, že v Česku je to trochu moc klondajk, stále ještě se zde mnoho lidí snaží zbohatnout, čest výjimkám. V Německu je to klidnější, vlastnické poměry stabilizované, tradiční řemesla, podstatně méně chat. Nemyslím si ale, že bychom se měli vracet k řemeslné výrobě, kterou už nikdo neumí. Nemyslím, že by to vyřešili páni v Bruselu. Co tedy potřebujeme? Pohraničí potřebuje především dvacet let klidu a dobrých sousedských vztahů. Starosty, kteří budou mít peníze, energii a vzdělání, aby tomu pomohli. Poslance, kteří tam bydlí. Podmínky pro vznik smíšených firem, smíšených manželství, české/německé školy pro menšiny (až nějaké budou), dvojjazyčné mapy, průvodce, knihy, noviny... Zatím jsme zkoušeli jen postup "buďto oni, nebo my" a "ani krok, nebo střelím" (železná opona). Prohlašuji tímto, že ani jedno z toho nefunguje dobře. A že skutečnost je vždycky složitější. |