Byla to skutečně situace jak stvořená pro divadelní scénář. Na jedné straně byl můj otec, schopný a úspěšný chirurg se solidním sociálním postavením, ale Čech, který svoje společensko-politické ambice stavěl na úroveň ambicí odborných, ne-li výše. Nešel by přece z tak dobré chirurgické školy, jako byla Bakešova, do vcelku chudé Jihlavy, kde bylo minimum movitých pacientů a tedy bez vyhlídek na ekonomický blahobyt. To, co ho hnalo do Jihlavy, bylo vědomí, pečlivě přiživované brněnskými bratry Sokoly, že je nutné postarat se po národnostní stránce i o menší města a kraje. Jen ti nejschopnější jsou vyvoleni k tomu, aby působili v tak tradičně německém kraji, jakým byla Jihlava. Nejlépe jsem to viděl po odsunu Němců v roce 1945. Jihlavsko přišlo o veškeré, do té doby velmi bohaté, ovšem výhradně německé tradice a zvyky. Proto také dnešním Jihlavanům chybí moravské sebevědomí, protože to velkou většinou nejsou tradiční obyvatelé, ale potomci poválečných přistěhovalců. Otec se po příchodu do Jihlavy okamžitě orientoval a věděl, že se na zdejší slabou, bezvýznamnou a z velké části proletářskou sokolskou župu nemůže se svými záměry napojit. Obrátil se proto na vedení města a okresu, kde kromě plánů budování nové nemocnice vylíčil i své nacionalistické záměry. To se místním vládcům na radnici líbilo, protože bojovali s velkou a významnou německou "menšinou", která pozůstávala ze společenské elity, jako jsou lékaři, průmyslníci, střední inteligence a hlavně z učitelů, kteří šířili německou osvětu. Jak se ukázalo později, mnozí z těchto německých reprezentantů byli tak zvaní němečtí Židé, jejichž orientace byla i při antisemitských projevech v Německu ještě silně protičeská. Rovněž mnozí tehdejší otcovi známí a kolegové v nemocnici byli současně Němci a Židé. Otcovo nacionalistické působení se v místní a okolní německé honorací ventilovalo a věděl o něm i můj praděd v nedalekém Heleníně. Samozřejmě otec z vyprávění znal, kdo je továrník Löw, a když se mu ohlásil pacient z této rodiny, neobjevil se na ambulanci jenom náhodou. Pochopitelně mu jako člověkovi, který se tvrdě prosazoval, imponovalo bohatství a vliv mého praděda a příjemně ho překvapila i otevřenost a chování mladé Löwovy vnučky, která navíc byla krásná, stejně jako její sestřenice.

Šarm mého otce, jeho mládí, vzhled, rozhodné vystupování a přirozená autorita mé matce učarovaly a nebylo tedy divu, že se do něj zamilovala. Jenom co tomu řekne autokratický dědeček? Na podporu příbuzenstva nemohla spoléhat. Jednak neočekávala, že by se kdokoliv exponoval v její prospěch a tím proti sobě popudil svého dobrodince, na druhé straně sestřenice měly docela jiné představy o svých budoucích partnerech. Můj otec mluvil velmi dobře německy, matka ani slovo česky. Při dalších společných setkáních, ke kterým došlo z otcovy iniciativy, ji otec přesvědčoval o svých neobyčejných úkolech a ambicích, které ho dovedly z blahobytného Brna do proletářské Jihlavy, aniž by zřejmě vyzdvihoval svoje národností poslání. Matka zase byla dobrou posluchačkou, rovněž iniciativní osobností, a tak ji zaujaly obecné zájmy otce. Navíc byla vychovávána v patriarchálním prostředí, a proto měla schopnost se muži podřizovat, i když to v jejím životě nebylo vždy šťastné.

Již krátce poté, co se hnisavá žláza sestřenici zhojila, byl otec pozván do Helenína na večeři, aby ho rodina poznala. Oficiálně šlo o díkůvzdání za úspěšné léčení, za které se otec pochopitelně vzdal honoráře. Nastalý večer jsem svému otci nikdy nezáviděl. I když byl velmi společenský, v takové společnosti se nikdy nepohyboval. Kromě toho byl zvědavě okukován hlavně hojnou dámskou společností, jako při návštěvě zoologické zahrady. Továrník Löw byl důsledný pragmatik a téměř s žádným Čechem na úrovni do té doby nemluvil. Byli to jen čeští dělníci, které zaměstnával, poskytoval jim ubytování v dělnické kolonií v Heleníně, nižší tovární úředníci, se kterými mluvil výhradně německy. V podstatě se mu zřejmě hnusila jejich servilnost, kterou projevovali. Musel to být pro otce téměř hororový večer, který však zřejmě ustál. Přijel v solidním voze americké značky, i když to nebyl Rolls-Royce a choval se společensky. Navíc byl zábavný, takže byl kladně přijat i dívčí omladinou a jako mladý chirurg měl tehdy asi ještě i dobré nervy. Návštěva v žádném případě neskončila fiaskem.

Rané dětství

V roce 1933, někdy na jaře, nebo začátkem léta, přišel dědeček v poledne z města a stěžoval si na bolesti na hrudníku. Byl to tvrdý člověk, kterého ani pohodlný život vedle babičky nedovedl změkčit. Tehdy však byl značně zchvácený. Dobře si na to pamatuji, přestože mi byly teprve čtyři roky. Večer ulehl s vysokými teplotami a my ho směli každý večer po koupání v jeho ložnici krátce navštívit, abychom mu popřáli dobré noci. Tenkrát se předepisoval na obdobné afekce kafr a jiná primitivní léčiva. Doktor přicházel denně a netvářil se nijak vesele. Znal diagnosu přesto, že kromě svých prstů a sluchu neměl k dispozici žádné diagnostické nástroje. Trochu mne jako dítě mátlo, že dědeček, ležící již přes týden v posteli, byl stále stejný a ve chvílích našich návštěv nepůsobil dojmem příliš nemocného člověka. Teprve, když jsem po letech studoval medicínu, bylo mi vše jasné a ještě dnes obdivuji tehdejší doktory, kteří s minimálními prostředky dělali maximum. Diagnóza zněla: kruposní pneumonie. Osmý den večer lékař řekl babičce, že zítra je kritický, devátý den, kdy stav bude "hop nebo trop". Když jsem se to dozvěděl, nevěřil jsem, že by to mohlo dopadnout zle. Po obvyklé večerní koupeli jsme navštívili dědečka a já jsem mu ve své dětské naivitě řekl poslední slova, která mi rodina ještě dlouho vyčítala.: "Dědečku, doktor říká, že zítra můžeš umřít. To je ale nesmysl. Když nezavřeš oči, nemůžeš umřít. Tak tě prosím, zítra měj oči otevřené"! Když jsem se ráno vzbudil, pohlédl jsem z okna a v širokých kovových vratech zahrady nakládali livrejovaní zřízenci do speciálního vozu černou rakev, lemovanou krajkou, s křížkem na víku. Nevěřil jsem, že v té rakvi leží dědeček. Utíkal jsem do jeho ložnice, kde jsem našel rozestlanou postel bez peřin a matrací. To byl můj první kontakt se smrtí. Po 36 letech zemřela babička a já jsem na hřbitově pohlédl do otevřené rodinné hrobky. Ležela tam černá dědečkova rakev s křížem a širokou krajkou. Byl to přesný obraz mých dávných dětských vzpomínek, které nepodlehly změnám času.

Německá okupace

Jedině maminka to kalné dopoledne, 15. března 1939, nevypadla z konceptu. Ostatní byli tváří v tvář realitě jakoby zaskočeni, přestože podobný vývoj se dal očekávat. Maminka byla vždy realistka. Když jsme byli všichni doma, zavolala nás děti a prohlásila strašnou češtinou: "Tak deticky, od tedka se u nás bude mluvit jen cesky!" Nám to tehdy samozřejmě nebylo k smíchu, cítili jsme, že to má mnohem hlubší smysl. Maminka se v tu chvíli totiž chopila iniciativy a de facto převzala odpovědnost za celou rodinu. Nedělala to okázale, takže otec se stále mohl domnívat, že o všem rozhoduje on. Ve skutečnosti však vše, o čem se v příštích letech v naší rodině rozhodlo, bylo dílem matky, otec to jen tlumočil. Tehdy jsem teprve poznal, bylo mi konečně pouze deset let, že maminka je mnohem životaschopnější člověk, než náš vysokoškolsky vzdělaný a četnými politicko-společenskými diskusemi protřelý tatínek. Ta žena-matka, která ve svém životě byla vždy ovládána, ať v rodině starého pana Löwa, Schwarzové, nebo mým otcem, konečně pochopila, že již není doba na hrátky při politických nebo pivních debatách, ale že jde o bytí a nebytí rodiny. Celých deset let pečlivě sledovala události v Německu a nedělala si iluze o tom, jak se Němci budou chovat ve slovanské zemi, jejíž obyvatele považovali za méněcennou rasu. Mohu říci, že toho dne teprve maminka plně ukázala svoji osobnost, neohroženost, rozhodnost a všechny vlastnosti, které má mít žena pro "špatné počasí". Otec, který ji za tolik vděčil, si snad do konce života neuvědomil, koho vedle sebe má.

Gymnaziální léta

Další spolužák, na kterého jsem nestačil, byl Jaroslav Dvořák. Měl příslušné IQ, ale jinak byl životem nezkušený a až nebezpečně naivní. Zdůrazňoval svůj původ proletářského synka a byl již tehdy angažovaným straníkem. Proplouval životem jako téměř všichni soudruzi, například profesor Jaroslav Vykydal, nebo učitel Jaroslav Podlaha. Veřejně mluvil o světové revoluci, geniálním J.V. Stalinovi, tatíčku K. Gottwaldovi, o Masarykově pseudohumanismu. Tím zastrašoval zejména ty profesory, kteří se za války angažovali. Kromě toho soudruh Dvořák měl vážné připomínky i k učebním osnovám gymnázia. Panu profesoru Studenému vysvětloval, že on se latinu nebude učit, protože je to mrtvý jazyk, který se vyučuje jen ze setrvačnosti a nemá v novém pokrokovém světě budoucnost. Copak Stalin, genius jazykovědy, mluví latinsky? Realizoval Lenin svoji socialistickou revoluci se znalostí latiny? Pan profesor Studený, kterému se něco podobného za celou jeho kariéru nestalo, mu obtížně vysvětloval, že latina je důležitá i k jiným disciplínám a vědním oborům, jako je rétorika, medicína, znalost dějin a jejich pochopení, což ovšem byla zcela zbytečná námaha. Kolega Dvořák se nechtěl nechat přesvědčit, měl svoji pohodlnější pravdu. Byl to soudruh ideologicky vyspělý, který musel studovat Lenina již během války. Velmi vehementně totiž uplatňoval třídní boj v praxi. Na počátku studia, kdy mě ještě ani pořádně neznal, jsme šli kolem našeho domu na školní výlet. Podíval se na silné železné zábradlí kolem balkónu a prohlásil: "Horne, tady budeš jednou viset! Jsi přece třídní nepřítel?" Když potom v 80. letech psával protestní manifesty soudruhovi V. Bilakovi, řekl jsem mu, že jsem ho vždy považoval za nebezpečnou naivku a připomenul mu, co mi sliboval. Prohlásil, že tehdy vtipkoval. Mnohem více mu mám za zlé, jak ovlivnil život jiných, slabších jedinců. Kolega Dvořák měl velký šarm a inteligenci, neuznával však kromě marxismu jiné vědy. Není bez zajímavosti, že po "sametu" se stal stejně horlivým zastáncem politiky ODS.

Léta na patologické anatomii

Jednou slavil docent Stanislav Janoušek s námi narození svého druhorozeného syna. Jako většina silných lidí byl i on neobyčejně bodrý a veselý, výborný logik a šachista. Slavnost se odbývala v různých brněnských podnicích a byla zakončena v nočním klubu "Bolero". Janoušek sice přišel domů ještě před půlnocí, leč i to bylo pro jeho paní pozdě. Houkla na něho: "Kde jsi byl tak dlouho, Stando?" A on na to: " Ale v Boleru, má drahá, v Boleru". Paní doktorka, ve svém spravedlivém hněvu a chronické žárlivosti rozuměla: "V bordelu, má drahá, v bordelu!" Přinutila ho, aby si klekl a uštědřila mu několik pohlavků. Když nám to druhý den vykládal, divili jsme se mu, že se nechá takto ovládat. Odpověděl nám, že je tak malá a tak slabá, že jí tu radost musel udělat. Vedle něho v bytě bydlela dr.Karla Hrochová, rovněž asistentka patologické anatomie. Byla to velká a nebezpečná soudružka. Vzala si za manžela dr. Švehlu, vojáka z povolání, který pracoval u kontrarozvědky v Sovětském svazu. Jen občas přijížděl domů, proto manželství klapalo. Na přechodu padesátých a šedesátých let se však z nevysvětlitelných příčin zastřelil. V tu dobu dr. Hrochová pracovala již v Praze na ministerstvu zdravotnictví, protože jakákoliv soustavná práce jí byla proti mysli. V tu dobu jsem od ní něco požadoval a součástí mojí argumentace bylo, že mnou žádané odpovídá usnesení sjezdu komunistické strany. Ona mi však briskně odpověděla, že "takové věci nemohu tak doslova brát, že je musím posuzovat v rámci dialektické jednotnosti." Odpověď mě natolik šokovala, že jsem zavěsil telefon. Od té doby, kdykoliv jsem se dostal s nějakým straníkem do diskuse, která neměla logický podklad nebo kde se nemohlo argumentovat fakty, řekl jsem, že je nutné posuzovat problematiku "v rámci dialektické jednotnosti". Skoro každý se zalekl a zmlkl. Paní doktorku Hrochovou, která během naší společné práce na nás tvrdě parazitovala, jsme při jedné večerní sedánce na ústavě přivedli do velikých rozpaků, když něco hledala ve své skříni, odkud jí vypadla busta prezidenta Beneše. Byla jeho velkou ctitelkou, než vstoupila do komunistické strany. V roce 1968 ji stihl osud jako jiné osoby podobného charakteru. Špatně odhadla situaci, byla vyloučena se strany a v sedmdesátých letech prý také podepsala Chartu 77.

Šedesátá léta

V roce 1968 jsem dostal ještě jednu životní šanci, která mi unikla jako všechny předchozí. Tentokráte mi ji v roce 1969 znemožnila normalizace. Získal jsem v Marburgu v SRN roční docentské stipendium v rámci nadace Humboldstiftung, které bylo navíc slušně honorované. Nadace působila poblíž Bonnu v Bad Godesbergu a vyhledávala po Evropě vědecké pracovníky do čtyřiceti let. Ty přidělovala na kliniky v SRN, kde musel adept vypracovat předem dohodnuté výzkumné téma, které na konci svého pobytu obhájil před komisí v Bonnu. Jednou za rok naložili stipendisty z celého Německa do autobusu a vozili je po různých historických památkách. Právě v tomto bodě spatřovali naši bdělí kádrováci v rané normalizační době ideologickou diversi, a proto byla nadace zařazena mezi politicky oportunní akce. Krátce před odjezdem, kdy jsem měl již všechny formality vyřízeny, přišel z ministerstva zdravotnictví zákaz účasti na této akci a neuposlechnutí se hodnotilo stejně, jako politická emigrace. Svedl jsem sice poslední boj na ministerstvu, ale vzdal jsem ho, když jsem pochopil, že nadace je pojímána jinak, než jako vědecká akce.

Z hlediska pracovního pokroku, kterého jsme koncem šedesátých let dosáhli, musím zmínit ultrahistologii kostní tkáně. V té době se nám totiž podařilo vyvinout ojedinělou metodu zpracování kostní tkáně k elektronmikroskopickému vyšetření. Obtíž spočívá v tom, že kost je tvrdá tkáň a nedá se jednoduše řezat na několik málo mikronů silné řezy, což je podmínkou vyšetřování jakékoliv tkáně v elektronové mikroskopii. Použití specifické, velmi citlivé dekalcifikační metody se nám podařilo dosáhnout takové měkkosti kostní tkáně, že jí bylo lze mikroskopicky krájet skleněným nožem. Obvyklý diamantový nůž jsme tehdy ještě neměli k disposici. Profesorem histologie na lékařské fakultě byl tehdy Milan Dvořák. Přišel jsem za ním s prosbou, zda bychom tyto práce nemohli provádět na jeho ústavu. Zprvu byl proti, považoval to za nemožné. Referoval jsem mu o naší nové demineralizační metodě, kterou jsme již publikovali v západních časopisech a uvedl jsem, že přežijí-li tuto metodu buněčné enzymy, jak jsme prokázali, musí ji přežít i buněčné struktury, které tyto enzymy tvoří. Nakonec nám dal tříměsíční lhůtu. Dosáhneme-li v té době jakéhokoliv úspěchu, budeme moci pokračovat, jinak se z ústavu budeme stěhovat. Považoval jsem to za fér a přistoupil jsem na tyto podmínky. A tak jsme v únoru 1968 měli připravenou předběžnou publikaci o elektronmikroskopickém vyšetřování kostní tkáně. Tímto úspěchem jsme získali důvěru profesora Dvořáka, který nám ji od té doby projevoval celých dvacet pět let. Postupně jsme však velkou část tohoto provozu přenesli do naší laboratoře ve fakultní nemocnici, takže jsme na histologickém ústavu využívali jen elektronový mikroskop. Svoje metody jsme dále vyvíjeli a nakonec jsme používali i diamantový nůž, který nám umožnil prokazovat v ultramikroskopických řezech kostí jednotlivé enzymy. Tyto komplikované vyšetřovací metody pak měly zpětný dopad na naše nové teorie o vzniku a funkci jednotlivých kostních buněk, které jsme uveřejnili v celé řadě reprezentativních cizích odborných časopisů a jež jsou předmětem i mojí monografie z roku 1980. Samozřejmě, že to nesmírně přispělo k prestiži našeho pracoviště, brněnské ortopedie a částečně i histologického ústavu lékařské fakulty. Profesor Dvořák byl člověkem na úrovni a když viděl perspektivní práci, plně ji podpořil. I když jsme nikdy nebyli přátelé, v práci jsme si rozuměli a jeden druhého si vážili. Jsem mu dodnes zavázán, že mě, na rozdíl od většiny jiných i nestranických akademických funkcionářů, umožnil pracovat ve svém ústavu. Jeho velkorysost mu osud odplatil. Patřil ke kolektivu brněnských vědců, kteří první na světě docílili úspěchu s dítětem ze zkumavky.

První polovina sedmdesátých let

Sedmdesátá léta mi z hlediska národního charakteru připomínala dobu válečnou, dobu protektorátu Čechy a Morava. Po počátečním entusiasmu většinou zvítězil typický český charakter, který, aby lépe přežil, vesele kolaboroval s mocenskými silami. Podle mého názoru však vládnoucí strana sama o sobě v té době již neměla tu pronikavost, moc a jako v letech minulých. Řada nepohodlných soudruhů byla vyškrtnuta nebo vyloučena ze strany, čehož mnozí hořce litovali a nedovedli si svoji budoucnost bez politicky krytých zad představit. Brzy to ale vykrystalizovalo. Někteří soudruzi byli do strany opět přijati, aniž by se o tom mnoho mluvilo. Dále vznikaly chunty, složené hlavně z mocných, kolaborujících nestraníků, které měly straníka jen jako krycí štít, aniž by se příliš angažoval. Chunty se tvořily a stýkaly ve večerních univerzitách marxismu -- leninismu, v různých socialistických akademiích a jinde. Převážně se skládaly z intelektuálů, kteří těžili z doby, co se dalo. Představa takto nově organizované společnosti není mojí speciální vizí, ode mne pochází jen název. Někteří nazývali tato mocenská sdružení mafiemi. Domnívám se však, že mafie je tajná a ilegální organizace, zatímco chunty jsou legální a oficiální, a to ty naše bezesporu byly. Pak se utvořila ještě další skupina. Byli to tak zvaní "osmašedesátníci", kteří v padesátých a šedesátých letech byli řádnými členy komunistické strany se vším, co k tomu patřilo. V roce 1968 "prohlédli", vsadili na kartu socialismu s lidskou tváří a s touto ideologickou kocábkou se poté potopili. Tento fenomén bylo možné sledovat například v posametových rehabilitačních komisích. Mnohdy v nich zasedali ti samí, jejichž podpis byl na propouštěcím dekretu nebo jiné listině, která ničila životní kariéru těch, kteří nyní žádali o rehabilitaci. Tito členové komisí s předstíranými rozpaky četli, co před lety sami podepsali a naivně tvrdili, že si neumí představit, jak se jejich podpis na listinu dostal. Nejprve se však vzájemně zrehabilitovali a obsadili mocenská místa, zatímco bývalé studenty, které kdysi při prověrkách vyloučili ze studia, poctívali po celoživotní ponižující práci dodatečnými doktoráty, někdy dokonce in memoriam. Nelze se divit, že většina takto postižených na tyto formální pocty nereflektovala.

Kromě této jistě prestižní mezinárodní vědecké organizace jsem byl poctěn členstvím v obdobné komisi socialistických zemí. Tam nás bylo mnohem více, protože každý národ byl zastoupen několika odborníky. Vedení společnosti, která spadala pod RVHP (Rada vzájemné hospodářské pomoci), drželi v rukou Rusové. Pravidelným členem byl i profesor onkologie z Jerevanu, Mkrčan, velmi vzdělaný a zajímavý muž, který se v pozdějších 80. letech však již žádné schůze nezúčastnil. Upadl zřejmě v nemilost moskevské vrchnosti. Byli tam i reprezentanti Maďarska, NDR, Polska, Bulharska a jiných zemí. Někteří z nich se později prosadili i do Heidelbergské pracovní skupiny. První z těchto zasedání bylo v roce 1978 na podzim v Bagenzu u Cottbusu, v malebném moderním zámečku, pozůstatku někdejšího sídla německého průmyslníka. Tam jsem se prvně setkal s přáteli z Moskvy a Jerevanu a rovněž s profesorkou M. Dabskou z Varšavy a paní M. Czato z Budapešti, jejíž manžel byl jeden z nejbližších spolupracovníků Jánoše Kadára. Na těchto zasedáních panovala zajímavá atmosféra. Zahájení se zúčastnili i funkcionáři zemské správy, kteří nás uvítali a s námi povečeřeli. Předseda tamního územního celku typu Krajského národního výboru poukazoval na svoje socialistické cítění, které demonstroval tím, že nechal svého šoféra sedět v rohu místnosti u malého stolku, kam mu posílal zbytky z bohatého stolu. Šofér mi připomínal naše zaměstnance z první republiky. Před svým chlebodárcem stál v pozoru a před sebou ždímal svoji šoférskou čepici. V jeho chování bylo mnoho pokory, až ochoty k sebeobětování. V žádném případě nepůsobil dojmem hrdého reprezentanta pracující třídy. O akci v Cottbusu jsem se dozvěděl na poslední chvíli, kdy mi ředitel KÚNZu dr. Jan Placheta telefonicky sdělil, abych tam ještě tentýž den odpoledne odjel svým autem a vzal s sebou dr. M.Janečka, syna bývalého přednosty naší kliniky. To si přál doc. Bozděch. Za cestu jsem tehdy dostal 700 Kčs, což nestačilo ani na pokrytí cestovních výdajů. Ale tak velkorysí byli naši pánové postnormalizačního období.

V roce 1973 jsme do naší laboratoře získali přes různé sponzory scanning elektronový mikroskop, kterým se ultramikroskopicky vyšetřovaly povrchy kostní, kloubů, synoviálních membrán a jiných tkání. Sami jsme na tomto zařízení pracovali již od roku 1968 na Výzkumném ústavu stavebních hmot v Brně, kam ho získal jako první přístroj toho druhu v zemích RVHP docent Z. Šauman. Ten nejen, že nás na něm nechal od samého začátku pracovat, ale zasloužil se velkou měrou i o to, abychom podobný přístroj o pět let později obdrželi i my. Odborníci z celé republiky i ze zahraničí jezdili k nám na něm pracovat, většinou jako naši spoluautoři. Naše morfologická vyšetření byla tím pádem kompletní, scházelo nám pouze kvalitní vyšetřování histologických řezů mineralizované, tvrdé kosti. Tento přístroj jsme získali teprve v nové fakultní nemocnici v Bohunicích začátkem 90. let, krátce předtím, než jsem odešel do důchodu. Jedna z prvních akcí mého nástupce byla, že přístroj zpeněžil. Žil totiž již v tržní společnosti, která pracovala přesně na opačném principu, než jsme byli nuceni pracovat celý život my.

Období pozdní normalizace

Jedna ze závažných událostí roku 1977 byl vznik Charty 77. Ten však běžný občan nikterak mimořádně nepociťoval. Pokud jsem poslouchal cizinu nebo se díval na zahraniční televizi, která přinášela zprávy a obrazy z činnosti Charty, měl jsem dojem, že to byly vlastně jenom bezvýznamné debatní kroužky většinou chytrých českých intelektuálů. Jejich význam byl především v jejich zpopularizování zahraničními sdělovacími prostředky a jak se později ukázalo, byli z ciziny i financováni. Jinak je celá otázka vzniku a existence Charty pro běžného občana stejně nejasná, jako samotná příprava a průběh sametové revoluce, přestože její účastníci a "tvůrci" dosud žijí a mohli by tedy o ní objektivně informovat. Navíc je nepochybné, že kdyby tehdejší moc chtěla, měla dostatek prostředků, ať již policii, milice, nebo armádu, aby Chartu smetla ze stolu. Neučinila to zřejmě proto, že jí to tak vyhovovalo a kdyby podnikla tvrdší represivní kroky, pracovala by s největší pravděpodobností proti vlastním zájmům. Tyto moje názory vyplývají ze skutečnosti, že jsme se dosud nevypořádali se zločiny komunismu a každý započatý proces s bývalým komunistickým funkcionářem lze již předem označit spíše za frašku, než za seriózní soudně -- právní akt.

Doba politického uvolnění -- sametová revoluce

Úsměvná byla i situace ve zdravotnickém školství, speciálně na lékařské fakultě v Brně. Děkan L. Klabussay, známý normalizátor sedmdesátých let, zůstal nadále děkanem a často neblaze působil ještě dlouho po "sametu" kupříkladu v rehabilitačním řízení. Z nepochopitelných důvodů a bez jakéhokoliv odůvodnění zakázal v určité fázi pokračovat v rehabilitacích. Když vedoucí rehabilitací doc.Milan Dokládal odmítl tento zákaz respektovat, paradoxně z toho děkan nevyvodil žádné důsledky. Byl si zřejmě dobře vědom absurdity svého zákazu. Úsměvné bylo i samotné složení rehabilitační komise. Většina členů byli velice vlivní straníci z padesátých let, kteří v šedesátých letech byli ze strany vyloučeni nebo vyškrtnuti. Bylo směšné, když tito lidé rozhodovali o rehabilitaci těch, kteří měli na svých propouštěcích nebo vylučovacích dekretech někdy i jejich vlastní podpisy. To se stalo i v mém případě, když jsem předložil svůj propouštějící školský dekret z asistentského místa, podepsaný jedním z členů komise. Velice dlouho a pozorně studoval svůj podpis, jako by pochyboval o jeho pravosti. Nakonec mi bylo řečeno, že mohu být jmenován profesorem, avšak podle nového vysokoškolského zákona, který teprve měl vyjít. Řekl jsem, že jako doktor věd nevím, co může vysokoškolský zákon ještě požadovat, nehledě na to, že déle čekat nehodlám, protože jmenování profesorem má stejně pro mne již jen význam morální satisfakce. Připadal jsem si jako před třiceti lety, když mne propouštěli s odůvodněním, že nejsem hoden vychovávat mladou, socialistickou generaci lékařů. Tentokráte se to snažili zamést pod koberec. Když jsem byl již znechucen bezcílným slíděním v papírech a zeptal se, co tedy podle jejich názoru mám dělat, pravili, že předně habilitovat. Moje habilitace neproběhla prý habilitačním řízením, ale byl jsem docentem pouze jmenován, na čemž úporně trvali. Prohlásil jsem, že jednak nevím, kdo by právě mne jako nestraníka a zdravotnického zaměstnance měl za totality jmenovat docentem, jednak jsme všichni natolik gramotní, že se můžeme ze zápisu poslední vědecké komise před vstupem vojsk Varšavské smlouvy, to je z 28.června 1968, snadno přesvědčit, že jedním z bodů programu byla moje řádná habilitace. Teprve pak se nechali "přesvědčit" a navrhli mi profesorské řízení s tím, že nejprve však musí být profesorem doc. Milan Kovanda. S tím jsem nesouhlasil vzhledem ke Kovandově stranické minulosti, jeho podstatně pozdější habilitaci a faktu, že nejsem přesvědčen o tom, že právě docent Kovanda není jen jmenovaným docentem a jeho habilitace může trvat delší dobu. V každém případě to bylo nedůstojné. Když jsem byl konečně v létě 1990 v pražském Karolinu jmenován profesorem ortopedie, říkal jsem si, že největší překážkou byl charakter českých "ukřivděných" akademických funkcionářů, sdružených v rehabilitační komisi. A tak došlo na můj názor, který jsem v první pracovní den po "revoluci" svěřil svým mladým, ideálů plným spolupracovníkům. Nic nového a tím méně převratného se nestalo, jen se vše provozovalo pod jinými barvami, jinými stranami a hnutími. Všude byl zase a jenom ten malý český človíček, který by chtěl rovnat svět a sám se neumí v ničem rozhodnout, jen nevěcně debatuje, hašteří se a zbavuje se jakékoliv odpovědnosti za své jednání a činy. Těm, kteří se nyní eventuálně pohoršují nad mými pochybovačnými a znevažujícími řečmi o charakteru českého akademika, hned připomenu následné, téměř dva roky trvající, česko-slovenské hádky o pomlčku, dvojdomeček a jiné nesmysly, které znemožňovaly jakýkoliv pozitivní přístup obrozeného státu ke skutečnému přiblížení se Evropě. Přičemž Evropu zde nelze chápat ani tak geograficky, jako spíše v politicko -- sociální vyspělosti.

Ponechal jsem si proto jako hlavní pole působnosti rutinní a výzkumnou oblast vad, nádorů a úrazů páteře, v čemž jsme s profesorem O. Vlachem za necelé dva roky docílili významných výsledků. Stejně tak jsem pokračoval v základním výzkumu kostí a kloubních chrupavek, o kterých jsme referovali na mezinárodních sjezdech odborných evropských společností a které rovněž vyšly v exklusivním odborném písemnictví, například v britské naučné monografii "Biology of the Synovial Joint", vydané nakladatelstvím Harwood Academic. Tak jsem se ve zdraví a při úspěšné, i když většinou improvizované práci, dožil června 1993. Na tu dobu byl vypsán konkurz na místo přednosty tkáňové ústředny. Minulým konkursem, který proběhl v roce 1990, ještě v nemocnici u sv. Anny, jsem získal místo na dva roky. Tehdy se nepřihlásil na inkriminované místo kromě mne žádný kvalifikovaný kandidát. Nyní byla situace poněkud jiná. Přihlásili se ještě tři další uchazeči. Dva z nich byli z laboratorních oborů. Třetí kandidát byl školský pracovník docent J. Adler, pracující toho času na biologickém ústavu lékařské fakulty v Brně. Neměl ani jednu odbornou atestaci a nesplňoval tedy základní podmínku konkurzu pro primáře jakéhokoliv zdravotnického zařízení. Navíc byl v minulém režimu jmenován docentem, neprodělal tedy řádné habilitační řízení, spojené s obhajobou habilitační práce. Vzhledem k těmto kvalifikačním skutečnostem jsem ho nepovažoval za vážného protikandidáta. V tom jsem se však hluboce mýlil. Tvrdím, bez jakéhokoliv náznaku trpkosti, že celé řízení plně odpovídalo kádrové politice nového politického systému a vůbec nebralo zřetel ani na základní způsobilost a kvalitu uchazeče. Nerozhodovaly dokonce ani kvalifikační požadavky, uvedené v konkurzu jako nezbytné podmínky. Tušil jsem, že se něco děje. Asi tři dny před konkursem bylo ode mne požadováno lustrační osvědčení, ačkoliv jsem ho již při minulém konkurzu předložil. Samo složení komise pak již nemohlo zakrýt úmysl ředitele. Byl zde jediný člověk, který problematice rozuměl, a to byl docent Ivan Müller z ortopedie. Jinak zde nebyl jediný pracovník jakéhokoliv chirurgického nebo interního oboru, se kterým bych někdy spolupracoval, nebo který by měl bližší představu o mém pracovišti, hlavně jeho pracovní náplni. Jedna paní doktorka z nukleární medicíny, členka komise, která chtěla rovněž "přispět" k objektivnímu rozhodování, mi vytkla, že neví nic o mém pracovišti. Řekl jsem jí, že není mojí povinností dělat pracovišti reklamu. Mně rovněž nikdo neřekl, co je to nukleární medicína. Protože jsem ale v medicíně obecně vzdělaný, rád jsem si potřebné informace zjistil. Konkurs vyhrál dr. Adler. Druhý den mi byl doručen dekret, kterým jsem byl ustanoven sekundárním lékařem na tkáňové ústředně. Ocitl jsem se tedy ve stejném zařazení, jako když jsem před lety začínal. Přípis jsem ani oficiálně nepřijal, protože v tu dobu měl již ředitel na stole moji žádost o rozvázání pracovního poměru, kterou jsem měl pro tento případ připravenou. Ve stejný den, kdy probíhala konkursní komise na přednostu tkáňové ústředny, jsem vyhrál konkurs na místo revizního lékaře pro ortopedii u VZP Brno -- město. Zde jsem také 1.července 1993 nastoupil. V nemocnici v Bohunicích jsem si ponechal malý zdravotnický a malý školský úvazek. Vyučoval jsem mediky, jako dříve jsem chodil na vizity a každý pátek v poledne jsem měl ortopedickou ambulanci. Tím jsem otevřel svoji poslední životní pracovní fázi, etapu pracujícího důchodce. Protože v tu dobu nepanovalo žádné legislativní omezení, bral jsem plný důchod, plný plat revizního lékaře a dva menší nadúvazky. Ekonomicky se mi nikdy tak dobře nedařilo. Loučení s mým pracovištěm, které jsem velmi obtížně vybudoval, nebylo nikterak těžké. Vždy jsem se snažil nevázat se citově na nic jiného, než na rodinu. Z vlastní zkušenosti jsem si byl vědom pomíjivosti pozemských věcí a neúctu zvláště tohoto národa k čemukoliv vybudovanému. V neposlední řadě mi bylo jasné, že když jsem ve svých 63 letech vybudoval nové pracoviště, nečinil jsem to pro sebe. Jen mi vadila rychlost a lehkost destrukce vytvořeného. Dr. Adler okamžitě všechny vzácné přístroje rozdal, vyměnil či prodal, protože vůbec netušil, o co se jedná. Později pak pracovníci mnohých klinik z Bohunic za mnou chodili s dotazy, kde je určité zařízení, které by nutně potřebovali. Odkazoval jsem je na dr. Adlera a na ředitele Vachka. Ten však již dlouho ředitelem nebyl. Záhy po mém konkurzu ho zbavili místa jako zcela ztrátového ředitele s mnohamilionovými dluhy. Údajně odešel na místo zdravotnického poradce. Tak jak tomu vždy u nás v podobných případech bývalo; když vykopnout, tak nahoru!