21. 1. 2003
Lékařský život v Československu zbavený mýtůIvan Müller
Vítězslav Horn, Jak jsem přežil, Život českého lékaře
nakladatelství Šimon Ryšavý, 1. vydání, cena 229 Kč, Brno 2002, 267 stran. Paměti uznávaného evropského osteologa profesora Vítězslava Horna překvapují provokujícím stylem a suchým anglickým humorem. Nelze se od nich odtrhnout do poslední kapitoly. Profesor Horn prožil ve své vlasti celkem pět revolucí a pět odlišných státních režimů. Po dětství v demokratické první republice, ovlivněné nekritickým hodnocením jejich zakladatelů, prožil počátky školní docházky v dobře situované česko-rakouské rodině lékaře a budovatele jihlavské chirurgie. Z období jeho prvotního vzdoru pocházejí i jeho kritické připomínky k nacionalismu, šovinismu ale i obdiv k prorockým představám Palackého austroslavismu jako hrázi proti německému a později ruskému imperialismu. |
Následoval první dětský šok kritických let 1938-1939, nástup českého lokajství v Protektorátu, zatčení a uvěznění otce v Buchenwaldu, předčasné ukončení studií a pracovní nasazení v opravně leteckých motorů BMW. Těžká doba nepokazila život dospívajícího muže a vedla k úniku k populární a klasické hudbě. Bez zastírání obnažuje negativní jevy při osvobozování Jihlavy Rudou armádou, rádoby mstu Revoluční gardy na německých zajatcích či při vyhnání Němců. V té době se také profilovaly postavy obklopující autora -- z přisluhovačů protektorátního režimu se stali nejaktivnější komunisté. Otcův návrat z koncentráku spojený s řadou mezilidských sporů vyústil po únoru 1948, v roce autorovy maturity, k otcovu suspendování, šikanování novým režimem a dohnání do vleklé invalidizující nemoci. Mladý Horn se přihlásil bez velkého nadšení ke studiu medicíny na Lékařskou fakultu Masarykovy univerzity, když podrobil velké kritice své středoškolské vzdělání. Přijímací pohovory poprvé smetly mýty kolem otců-zakladatelů a učitelů LF, kteří plnili úkoly "akčních trojek" a mladých nadšených komunistů, kteří byli po prokázané mouřenínské práci vyloučeni ze strany po Pražském jaru, vetřeli se do disentu a na stará kolena se sami nechali nekriticky rehabilitovat. Profesor Horn dobře studoval, začal se věnovat patologii pod vedením nezapomenutelného polyhistora profesora Václava Neumanna a po promoci zůstal na katedře patologické anatomie. Osud dále zapracoval a Horn byl zbaven pedagogické činnosti, zákulisní hrou nového přednosty byl zbaven i příležitosti se uplatnit vědecky a proto koncem 50. let využil nabídky odejít na ortopedickou kliniku profesora Bedřicha Frejky a později M. Janečka, který budoval kostní banku a výzkumnou laboratoř. Profesor Horn prožíval zlatá léta své tvůrčí činnosti. Rychle se seznámil ve spolupráci s bratislavskou klinikou s problematikou kostní a kloubní patofyziologie a transplantačního programu, atestoval z chirurgie, obhájil kandidátskou práci, atestoval a habilitoval se také z ortopedie, což bylo trnem v oku některých egocentrických karieristů na klinice. Postupně se stal evropsky uznávaným osteologem, který byl zván jako expert na mezinárodní akce do východní i západní ciziny. Sám se nikdy netajil odporem vůči komunistické ideologii, ale na druhé straně musel "s vlky výti" alespoň v odborových funkcích ve fakultní nemocnici. Po roce 1968 se během normalizace ukázali drobní čestní lidé, zatímco většina intelektuálů se uchýlila k podpisovým promyšleným útokům vůči svým kolegům za cenu udržení kariéry. Jako nestraník prošel touto dobou profesor Horn a po emigraci přednosty kliniky docenta Kosinky do Kanady a převzetí vedení doktorem Bozděchem hledal novou náplň činnosti pro svoje pracoviště. Zasloužil se o tehdy prioritní Registrační centrum kostních nádorů pro Československo v Brně, vybavil laboratoř scanning-elektronovými mikroskopy, stal se národním delegátem v mezinárodní Společnosti pro kostní nádory v Heidelbergu a na podobném fóru pracoval i v rámci RVHP. Když byla v 70. letech ortopedická klinika v Brně podle mého názoru špičkovým pracovištěm v celé republice, spory s vedením kliniky, osobní ambice a zásahy vedly od 80. let ke zničení celé 30 let pracně budované výzkumné kostní laboratoře. Aktivní život profesora Horna přes obhájení velkého doktorátu a jmenování profesorem roku 1990 začal být i negativně ovlivňován nepochopením starých struktur, které po převlečení kabátu živě rejdily v kalných vodách posametového nadšení. Postupný odchod na odpočinek a touha po aktivitě zavedly profesora Horna do funkce revizního lékaře Všeobecné zdravotní pojišťovny, která však neplnila požadavky nemocných, ale zaměřila se na ekonomické ukazatele s odsunutím lidských potřeb na okraj zájmu. Koncem 90. let profesor Horn zkalkuloval klady a negativa svého lékařského života, upnul se na překladatelskou práci a na vnuka, když tragický osud zkoušel rodinu v podobě těžké nemoci jeho ženy -- významné badatelky v oblasti patologie orofaciální medicíny. Kromě drobných nepřesností a tiskových chyb je kniha profesora Horna věrným obrazem prožitých 50 let medicínského života v nelehké době bouřlivých změn 20. století. Knížka jeho pamětí se stala pevnou součástí historie československého lékařství zbaveného všech mýtů. (Autor je lékař. Je členem ortopedické kliniky FN v Brně-Bohunicích.) |