Tak nám emigruje Svobodná Evropa, paní Müllerová, prohlásil by Josef Švejk dnes, kdyby se ve zdraví dožil současné politické reality. České přísloví říká, že na každém šprochu je pravdy trochu a Josef Švejk míval za císaře pána pravdu téměř prorockou.

Svobodná Evropa unikla svému zrušení v momentě, když její mnichovský pobyt už nebyla americká administrativa ochotna financovat. Tehdy přispěchal se svou troškou do mlýna český prezident, zavzpomínal na dobu, kdy jemu a jeho přátelům zachraňovali svobodoevropští propagandisté krky medializací jejich kauz a rozhodl se, že svým americkým přátelům splatí dluh. Velkoryse - tak, aby ho to nic nestálo. Nájem za 1 Kč měsíčně byl velkorysým příspěvkem malé České republiky k obhajobě amerických národních zájmů - protože nic jiného Svobodná Evropa nehájí a nikdy nehájila. Nedávno málem měli (opět díky panu Havlovi) dostat Američané další budovu v Praze za hubičku - Gröbeho vilu na Vinohradech s celým parkem, známým jako Grébovka. Cena měla být kulantnější, i když stejně směšná - jedno sto tisíc korun za rok. Nepíše se už rok 1995, ale rok 2001, naučili jsme se chovat poněkud svéprávněji a méně podlézavě - a tak americká zpravodajská služba si bude muset pro své východoevropské sídlo pod pláštíkem právní kanceláře hledat asi jinou, méně mediálně exponovanou lokalitu. Třeba také v Brdech.

Vývoj situace kolem budovy Svobodné Evropy zůstává ale prozatím stále otevřen všem variantám - od té nejameričtější (sedět budeme zde - zadarmo a vy si své problémy s naší bezpečností řešte, jak umíte - a za své), až po tu nejčeštější (ryba a host pátý rok smrdí a i z jedoucí tramvaje se dá vystoupit za jízdy).

Před časem zaujaly Pražany vojenské manévry ve stylu Švejkova putování po jižních Čechách, když - podle mladého a romantického ministra vnitra - uvažovali islámští teroristé o vyhození sídla této štvavé vysílačky do pražského povětří. Bezpečnostní komise pražské radnice a Bezpečnostní rada státu tehdy rozhodly, že na ochranu svobody Evropy uprostřed Prahy stačí čtyři nefunkční či polofunkční obrněné transportéry s houfem moravských vojínů - a mediální taškařice měla v tu ránu scénář, režiséry i herce. Co bychom pro americké přátele neudělali, že? Novináři provázeli konvoj vojenského samohybného šrotu po celé trase a národ se bavil... Směšnost, s jakou vyrostly uprostřed centra hlavního města zátarasy a pořádaly se zde mini-manévry pod dohledem škodolibých televizních kamer, naznačovala už tehdy řešení jiné, zvláště, když počet občanů sledujících vysílání RFE i její české odnože pod pláštíkem veřejnoprávního rozhlasu se už nedá ani měřit. A co teprve tehdy, když jednomu přísně střeženému transportéru dokonce pražští zloději ukradli světla... Určitě se v nejbližším baru vsadili se štamgasty o láhev vodky. Pražané překřtili prostor u Muzea na Vrakoviště a korunu tomu nasadili filípkové z reklamní agentury mobilního operátora Paegas s velkoformátovým billboardem a sloganem "Je čas na další akci". Podle Rady pro rekalmu to není zločin, a tak se návštěvníci i pražané baví dál. Češi nejsou solidární s obyvateli vzdálených a neznámých zemí, do nichž dnes většinou Svobodná Evropa vysílá, tím méně s arogantními Američany. Přítomnost amerických "novinářů" v Čechách a občas i v českých médiích chápou podobně, jako přítomnost sovětských poradců před několika desítkami let... Po mediálním debaklu "obrany svobodné Evropy" se tak vláda snažila s americkou admnistrativou vyjednat řešení jiné - přestěhování Radia Svobodná Evropa do "klidnějšího" prostředí - nejlépe do brdských hvozdů či milovického vojenského prostoru. Případný atentát na budovu redakce by nebyl v okolních vesnicích ani slyšet, pouze v étéru by bylo poněkud větší ticho... - řečeno poněkud nediplomaticky. Avšak Američané jsou národ hrdinů téměř hollywoodských. Nebudou se z centra Prahy stěhovat a nebudou... A když, tak úplně - třeba až za Dunaj. A tak se mezi "spřátelenými" novináři spekuluje, že by se mohli Američané "rozzlobit" a odstěhovat se do Budapešti. Nastane tragédie? Asi ano. Stěhování je vždycky nepříjemné, jak povídala ta žižkovská domovnice, která se stěhovala za svůj život pětadvacetkrát. Budeme mít ostudu. Kde? To nikdo neví, ale ostuda to prý bude mezinárodní...

Nezbývá, než vyčkat. A tak budeme důvěřovat svým zvoleným zástupcům (proto jsme si je zvolili) aby nalezli pokud možno tu "nejcitlivější" variantu, která bude brát v potaz bezpečnost a zájem Pražanů, poté zváží míru a únosnost případné ostudy (a její vliv na rozvoj jiných česko-amerických zájmů - třebas ekonomických) a až teprve potom a nakonec bude brát v potaz pohodlí a komfort hejna redaktorů. Nelze, než popřát vládě šťastnou ruku při obtížné diplomatické volbě a Američanům poněkud více politické prozíravosti a objektivity při průzkumu českého veřejného mínění. Protože maďarsky se většina redaktorů prozatím nedomluví, zatímco česky už se za pět let naučili. Jo - a ještě povinnou četbu Švejka. Z boje se neutíká, vzkázal nám všem prezident rádia Thomas Dine...