Diplomaté musí dostávat infarkt.

Představuji si živě a v barvách, jak mnoho českých umělců "Měsíc poté" rozjásá Staroměstské náměstí optimistickými populárními písněmi, vlajky budou vlát, Lucie Bílá se bude červenat a Michael Kocáb bude zamačkávat slzu nad odchodem vojáků z Václavského náměstí. Mávátka se budou třepotat, ministr bude mluvit o nerozborném přátelství a nehynoucímu vděku na věčné časy a nikdy jinak. Pak zazní řízná polnice a na pódium vystoupí k odekorování veteráni různých žoldáckých bitev a náměstím zahřmí "Sloužíme vlasti". Tribuna se prohne pod nánosem metálů. Matky zaslzí, synové s modrou knížkou se otřepou hrůzou, turisté budou nevěřícně zírat a na své digitální fotoaparáty fotografovat tu vojáckou zhovadilost, aby mohli doma vyprávět.

Vítězslava Nezvala mám rád. Žil patosem své doby. Žil. Tvořil poetické obrazy, sny, věty, které měly svůj hluboký humanistický smysl. Mám rád i jeho báseň Zpěv míru. Vyjadřovala cit, který byl v té době opravdový, autenticky žitý desetitisíci čtenáři i autorem samým. Odcházejících veteránů letité zpravodajské války mi líto není. Jejich pobyt zde byl výsměchem svobodné Evropě, ale vyplýval ze obdobného romantismu a étosu, kterým byli jiným vojákům zavázáni ti polistopadoví mocní, kteří jim poskytli palác za korunu. I tento patos a vděčnost mohu mít v úctě, nemusím s ním souhlasit, ale mohu ho respektovat. Líto je mi ale státu, kterému musí vyhrávat muziky, aby oslavily tak nicotnou chvíli.

Requiescant in pace.