Jako v omámení a vyčerpaní vylezli tito bojovníci z bunkru, v němž prý nikdo nepřežil. V sobotu, prostřed pevnosti, kde došlo k nejdivočejším bojům z celé nynější války, vystoupilo na denní světlo více než 80 bojovníků z Talibánu, ruce vzhůru, někteří byli schopni jít, jiní byli polomrtví.

Zdálo se nepředstavitelné, že by býval někdo mohl přežít masakr, který vypukl před týdnem, kdy asi 450 talibánských válečných zajatců přemohlo své stráže, usmrtilo agenta CIA a dobylo zbrojnici v pevnosti Qala-i-Janghi nedaleko města Mazar-i-Sharif v severním Afghánistánu.

Po řadu dní byli vzbouřenečtí zajatci bombardováni a stříleli na ně vojáci Severní aliance a americké a britské jednotky. Mimo bunkr byla pevnost plná mrtvol, úlomků bomb a stop krve. Přesto však někteří přežili.

Začalo to v 7.30 ráno, kdy do denního světla vyšla skupina 13 mužů: jejich odpor ukončila zima. Vojáci ze Severní aliance napumpovali do bunkru vodu z hasičské stříkačky. První talibánci, kteří vyšli na světlo, byli promočení, vyčerpaní a třásli se zimou.

V sobotu v 10 hodin dopoledne souhlasili i ostatní s kapitulací. Nikdo nevěděl, kolik jich v té pekelné díře ještě zbylo. Po jednom se objevovali v rozstříleném vchodu. Někteří přinesli zbraně. Severní aliance jim odebrala zbraně a boty a svázala jim ruce. Pak byli přehlídkou kulhajích, rozedraných mužů, odvedeni bosi fanatičtí bojovníci Osamy bin Ladena a organizace al Qaeda po prašné cestě ke červenému kontejneru nákladního automobilu.

Lidé z Jemenu, ze Saúdské Arábie, Uzbeekové, Čečenci a Pákistánci - napočítal jsem jich 84. Někteří vypadali, jako že pocházejí ze severní Afriky. Jeden přiskákal po cestě na jedné noze -druhou nohu měl zlomenou, k nepoužití. Někteří přežili bez jediného škrábnutí. Čtyřicátý zajatec, Pákistánec, si zřejmě se strážným vyprávěl vtip.

Většina těchto zajatců ignorovala otázky anebo byli tito lidé příliš šokovaní na to, aby je byli schopni vnímat. Ale 44. muž se zastavil předem mnou. Zeptal jsem se ho, odkud je.

"Odkud jsem?" Jeho angličtina byla bez cizího přízvuku. Rozhlédl se po pevnosti a nadechl se vzduchu, jako by chtěl přilákat dávnou vzpomínku. "Narodil jsem se v Americe."

"Kde?"

Znovu se rozhlédl, jako by hledal inspiraci. "Baton Rouge," řekl. "Baton Rouge, v Lousianě - znáte to tam?"

Kdo byl tento člověk? Jak se dostal do této vzdálené země? Než mohl odpovědět, stráže ho přiměly, aby šel dál. Ještě jednou se ohlédl, než zaujal v kontejneru své místo.

Přijeli zástupci Červeného kříže a jednomu z nich bylo dovoleno začít ošetřovat raněné na zemi před kontejnerem. Jeden muž se nezadržitelně třásl. Jiný se na nosítku přestal hýbat, byl příliš slabý na to, aby jedl jablka a banány, které raněným přinesli pracovníci Červeného kříže. Zdálo se, že nepřežije.

Vojáci Severní aliance to nechápali a rozčilovali se.

"Snědí vaše jablka a banány a pak nás všechny vyhodí do povětří," varoval Abdul Rachman, místní vesničan, jehož dům vypálil Talibán. Když odnesli na nosítkáh posledního zahraničního bojovníka z bunkru, objevil se na scéně starší muž s kamenem v ruce.

"Zabili jste mého syna," zařval na úpějícího Araba, který chabě zvedl ruku k obraně. Prsty na jeho pravé ruce byly jen krvavými pahýly - jeden z nich visel na úzkém pruhu kůže.

Starý muž se chystal rozbít muži kamenem hlavu, když jsem tam přispěchal. Vyvolalo to reakci jednoho důstojníka ze Severní aliance, který vypáčil starci kámen z rukou. Jiný muž seděl s velkou ranou od šrapnelu v noze, kolébal se dopředu a dozadu; byl z Čečenska a mluvil rusky. "Měli jsme strašný hlad," řekl a jedl jablko od Červeného kříže. "Byla tam tma a zima. Je tam mnoho mrtvých. Jsou tam všude kolem nás mrtví." Byl to nesmyslný masakr. Uprostřed obvinění, že v boji byli usmrceni všichni talibánci - někteří z nich s rukama svázanýma za zády.

Amnesty International požaduje, aby byl masakr vyšetřen. Nyní, když ti, kteří přežili, vyšli ze zapáchající podsvětní temnoty bunkru, zranění, zoufalí, ale ještě stále ozbrojení, ještě stále živí, jedna věc byla jasná.

Od začátku až k trpkému konci byla vyjednaná "kapitulace" těchto zahraničních bojovníků z al Qaedy plna podvádění a nebezpečí.

Pevnost Qala-i-Janghi stojí uprostřed pomerančovníků několik kilometrů za městem Mazar-i-Sharif a dominuje oblasti jako obrovský hrad z písku z pohádek z Arabských nocí.

Rusové pevnost používali jako základnu. Talibán také, až do doby, kdy je odsud vyhnala před měsícem Severní aliance. Pak si tam ustájil své koně generál Abdul Rashid Dostum, obávaný válečný magnát. Před deseti dny vyjednal Dostum kapitulaci ortodoxních zahraničních bojovníků z Talibánu v Kunduzu, asi 120 km odsud na východ. Ta dohoda byla velmi podezřelá, alespoň pro řadové bojovníky, a část asi 450 příslušníků Talibánu se vydala nocí přes poušť hluboko na území, ovládané Severní aliancí.

Brzo ráno minulou sobotu se utábořili asi 8 km u Mazaru a Dostumovy jednotky si dodaly odvahy a šly je přivítat. Přišli se zahraniční bojovníci vzdát anebo byli podvedeni svými veliteli, byli obětováni při vyjednávání?

Podle Amira Jana Naseriho, bývalého velitele z Talibánu, který přešel k Severní alianci a který pomohl vyjednat dohodu o kapitulaci, očekávali tito bojovníci s černými turbany, že odevzdají zbraně a budou propuštěni.

Rozšířila se nervozita. Napjaté vyjednávání se táhlo po dlouhé hodiny až, nakonec, neochotně, Talibán souhlasil, že se vzdá. Předali své raketomety, kulomety a samopaly, ty byly naloženy na nákladní auto, které vítězně projelo ulicemi města Mazar. Bojovníci z Talibánu měli odejít pěšky do pevnosti. "Zkontrolujeme, kolik je jich z Pákistánu, z Čečenska, z Íránu a z arabských zemí a pak je předáme Spojeným národům," řekl Dostum. Jako zkušený bojovník z války v Afghánistánu se Dostum odsunul daleko od silnice, zatímco byli zajatci nakládáni na korby pěti nákladních automobilů, a varoval novináře, aby se také skryli, pro případ, že by Talibán připravil nějaké překvapení. O několik dní předtím odpálilo při kapitulaci několik Čečenců bomby, skryté v oděvu, a tímto sebevražedným gestem usmrtili několik velitelů Severní aliance.

Mělo to být varování. Ale ani tentokrát nebyli všichni zajatci prohledáni, když nastoupili na korby nákladních automobilů. Až v pevnosti začala Severní aliance pořádně talibánce prohledávat, byli zadržováni v jižní části pevnosti. Reportérka televizního zpravodajství ITN se na to celé dívala, když ji zavolal jeden mladý voják ze Severní aliance. "Ukázal mi dva granáty, které našel skryté v oděvu jednoho talibánského bojovníka," řekla později. Vydala se zpátky k jednomu z nákladních automobilů, kde policejní důstojník ze Severní aliance prohlédával zajatce. Byla ve vzdálenosti asi 10 metrů, když roztrhala exploze toho muže na kusy.

"Cítila jsem, jak mě rána zasáhla do nohy," řekla. Jeden zajatec odpálil granát, usmrtil sám sebe, policejního důstojníka a dalšího důstojníka Severní aliance. Reportérka z ITN byla zraněna kusem šrapnelu - pronikl jí hluboko do kolena.

"Věděla jsem, že jsem v pořádku. Ještě jsem stála. Mým původním znepokojením bylo, že to nevypadalo, že Severní aliance situaci zvládá. Zahraniční bojovníci volně chodili kolem. Obávala jsem se, že budou výbuch považovat za signál ke vzbouření."

Hrozila panika, stráže ze Severní aliance křičely a odjistily zbraně. Přispěchali další strážci z jiných částí pevnosti, křičeli na talibánce, aby dali ruce vzhůru.

Reportérka z ITN, její překladatel a kameraman zmizeli směrem k východu. "Stmívalo se," řekla. "Věděli jsme, že musíme vypadnout." Nikdo si nebyl jist, proč byl granát odpálen, ale jak reportérka řekla později: "Pochybuju, že to byla náhoda, ve světle toho, co následovalo."

Toho večera potlačila Severní aliance veškerou potenciální rebelii. Příslušníci Talibánu si teprve nyní zřejmě uvědomili, že mají být uvrženi do vazby. Zdálo se, že existuje jen jediné vysvobození. Během noci, podle Naseriho, se vyhodilo do povětří v jedné místnosti osm zahraničních bojovníků.

Následujícího rána přijeli do pevnosti Brooks a další činitel Červeného kříže po prašné cestě uprostřed stromů, která vede hlavní částí pevnosti. Měli dohodnutou schůzku s Fausim. Chtěli se setkat s vězni, aby se ujistili, že je s nimi zacházeno lidsky. V pevnosti bylo také několik dalších lidí ze západu. Dorazil sem německý televizní štáb. Nikolaj Pavlov, reportér tiskové kanceláře Reuters, se také vydal směrem k budově, kde byli zadržováni zajatci, spolu se svým kameramanem.

"Chystali jsme vejít dovnitř a natočit rozhovory s některými zajatci, když nás u branky zastavil velitel, který řekl, že musíme jeho nadřízeného požádat o svolení," vzpomíná Pavlov. Bylo nedlouho po jedenácté. Uvnitř budovy se zajatci je prohledávali příslušníci Severní aliance. Obávali se dalších sebevražedných bombových atentátů, a tak zajatcům svazovali ruce. "Rozhodli jsme se, že jsou velmi nebezpeční, a že je svážeme a umístíme je do sklepa," řekl Naseri.

Dospěli talibánci k názoru, že se připravuje jejich poprava?

Měli dobré důvody si to myslet, vzhledem k Dostumově krvelačné pověsti. Vojenské akce, na nichž se Dostum kdy podílel, byly vždy charakterizovány krvavou zradou a protizradou.

V roce 1997 usmrtil Dostum v Mazaru asi 3000 talibánců. Zahraniční příslušníci Talibánu bezpochyby také věděli o historce, jak Dostum jednou nařídil, aby byl voják, obviněný z krádeže, připoután k pásům tanku, který pak jel na prohlídku pevnosti - a to byl jeden z jeho vlastních mužů!

Do této explozivní směsice islámské zuřivosti a strachu se vnořila ještě CIA. Onoho rána byli v budově u Saida Kamala, místního šéfa špionáže, dva agenti CIA, známí jako "Dave" a "Mike". Chtěli vyslýchat zajatce.

Jeden zajatec hodil na hlavu jedné stráže kámen a sebral mu zbraň. Druhý se vrhl na "Mika", Johnnyho Spanna, a odpálil granát. Oba při explozi zahynuli. Jiní zajatci se vrhli na Dava, který vytáhl zbraň a nejméně jednoho usmrtil. Prostřílel si pak cestu ven utíkal od budovy se zajatci směrem k správním budovám. Svědci viděli, jak jiná skupina zajatců rozdrtila místnímu šéfu špionáže hlavu kamenem. Někteří zajatci rozvazovali ruce svázaným osobám. Během několika minut bojovníci z Talibánu přemohli malou skupinu stráží a odebrali jim zbraně.

Ve správní budově na jiném místě pevnosti zahajoval Brooks své jednání. "Slyšeli jsme střelbu. Pár střelných ran, to tady není nic neobvyklého. Pak ale vzniklo skutečné peklo."

Fausi se zdvořile omluvil a šel zjišťovat, co se stalo. Jak střelba a rány kolem pevnosti zintenzivněly, Brooks a jeho kolega zamířili do sklepa. "Pak jsme si všimli, že není úniku," řekl. "Byli jsme v pasti. Vrátili jsme se zpět nahoru."

Venku v hlavní části pevnosti se vrhli Pavlov a jeho kameraman k zemi pod stromy.

"Slyšeli jsme, jak explodovaly dva granáty a pak jsme slyšeli střelbu," řekl. Vojáci Severní aliance stříleli ze zdi uprostřed pevnosti na zajatce. Kulky, odpálené zezdola, zasahovaly vršek zdi. Pavlov začal utíkat do úkrytu a dospěl k parapetu nad Dostumovými kancelářemi. Zjistil, že se na tom místě skrývá i německý televizní štáb a Dave, který křičel do satelitního telefonu, který si vypůjčil od Němců.

"Mike byl zabit," křičel Dave. "Přemohli ho. Potřebujeme vojáky. Potřebujeme letecké bombardování." Agent CIA byl podle svědků zcela zděšen smrtí svého kolegy. "Dave se tam rozložil," řekl jeden svědek.

"Řval do telefonu, že potřebuje posily, mluvil o tom, že Mike zahynul." Pevnost se vymkla z kontroly Severní aliance, řekl Dave pracovníkům Červeného kříže, všichni musí utéci. Na místě zůstalo jen asi 100 vojáků Severní aliance, kteří měli hlídat zajatce z Talibánu, zatímco Dostum a jeho nejlepší jednotky se vrátili do Kuduzu, aby ho zajistili.

Zajatci se zmocnili jižní části pevnosti a některé stráže začaly přelézat přes severní cimbuří pryč, Brooks, Pavlov a další taky, seskočili z dvoumetrové zdi a padali, váleli se, utíkali mezi kulkami po prašném svahu dolů.

"Utíkali jsme k hlavní silnici," řekl Brooks. Mimo pevnost vládla ještě podivná normálnost a Brooks "zastavil taxíka a tím odjeli do Mazaru".

V pevnosti nemohli talibánci nikam uniknout, ale vloupali se do skladiště zbraní. Tam byly samopaly munice, minomety a protitankové zbraně.

Haji Mohaqiq, politik, blízký Dostumovi, řekl, že ze zpětného pohledu to byla chyba umístit tolik zajatců vedle skladiště zbraní. "Chtěli jsme je respektovat, ukázat jim dobrou vůli," řekl. "Ale byli to radikálové a fanatici, zahraniční extremisti na sebevražedné misi."

Volání o pomoc od agenta CIA bylo směrováno na americké velvyslanectví v Taškentu, v hlavním městě sousedního Uzbekistánu, které je hlavní základnou amerických a britských speciálních jednotek v severním Afghánistánu. Zprávu bezpochyby dostalo americké vojenské velení na Floridě, kde je hlavním velitelem generál Tommy Franks. On a jeho velitelé museli jednat rychle, pokud se nemělo Talibánu podařit uniknout z pevnosti.

Nejpravděpodobnější alternativou bylo využít jednotky několika desítek příslušníků britských speciálních jednotek SAS, kteří byli ubytováni ve škole v Mazaru. Asi v 15 hodin přijela k pevnosti skupina těchto vojáků ve dvou bílých pouštních patrolovacích vozidlech. "Slyšel jsem tady ten hlas s londýnským přízvukem cockney: 'Umí tady někdo anglicky?'"parodoval ten přízvuk posléze jeden humanitární pracovík. Dorazily také americké zvláštní jednotky. Ty byly v uniformě, příslušníci SAS byli v civilu.

Uprostřed pevnosti už zuřila intenzivní přestřelka. Severní aliance se snažila porazit talibánce. Několika z nich se podařilo uniknout z pevnosti, ale byli zastřeleni. Dvě mrtvoly ležely za hradbami.

"Báli jsme se, že z pevnosti proniknou ven," řekl Fausi. "Museli jsme požádat Brity a Američany o pomoc."

Speciální jednotky se podle jednoho očitého svědka rozdělily do dvou skupin. Jedna zamířila k jihozápadnímu rohu pevnosti, aby tam bojovali proti talibáncům, kteří by se snažili odtamtud uniknout. Druzí šli do pevnosti na severozápadním rohu.

Tam byl na parapetu Fausi a radil jim, jak koordinovat stihačky a bombardéry, které se objevily na bleděmodré obloze. "Řekl jsem: 'Támhle bych to zasáhl raketou,' a oni odpověděli: 'Moment,' uvedl Fausi. "A pak hned letadlo hodilo přesně na to místo bombu."

Letecké bombardování bylo zuřivé, ale Talibán se nevzdával. Dostumovi muži padali z parapetu. Dvůr byl plný mrtvol. Setmělo se a pevnost se stala obřím ohňotrojem, záblesky byly vidět na kilometry daleko. V pevnosti už tou dobou musely být desítky mrtvých.

Toho večera konstatoval v Kábulu Abdullah Jan Tawhidi, náměstek ministra špionáže a bezpečnosti Severní aliance:

"Většina cizinců byla usmrcena. Asi 300 osob," řekl. "O nic nejde."

Pro Talibán to však byl boj na život a na smrt a někteří zajatci byli ještě naživu. Džípy a další vozidla speciálních jednotek jezdily sem a ten po celý další den, protože se ukázalo, že noc přežilo alespoň 40 nebo 50 Talibánců. Byli skryti ve sklepě, byli po zuby ozbrojeni a projevovali odpor. Čtyři minometné střely dopadly mimo pevnost.

"Stříleli ze samopalů po celý den," uvedl mluvčí Aliance. Těžká palba vycházela také ze stájí, kde se opevnilo několik arabských bojovníků. Stáje byly pýchou Dostumovy koněmilovné milice Jovzjan, která bojovala po celém Afghánistánu proti nejrůznějším nepřátelům. Nyní byla válka u nich na prahu.

Tým speciálních jednotek si objednal v pondělí asi v 10.50 dopoledne další letecké údery. "Letadlo letí ze západu" křičel jeden důstojník na místě, kde se před pevností skrýval jeden novinář. "Pozor nebezpečí. Budou padat bomby," řekl do vysílačky. Na obloze shodil pilot F-18 Super Hornetu tisícikilogramovou bombu. Udělal chybu, anebo dostal špatné informace? Na parapetu byl Fausi sražen zemi a bomba udělala ve zdi obrovskou díru. Fausi přežil jako zázrakem, jen ho na jedné tváři zranil lehce šrapnel. Ale bomba vážně zranila pět Američanů a desítky vojáků Severní aliance. Afghánci křičeli, že to byl špatný cíl. "Přestaňte," prosil Alim Razem, velitel. "Nechte toho. Bombardujete místo, kde jsou naši vojáci."

Ale bitva pokračovala celý ten den a dál celou noc. Válečné stroje Spectre AC130 užívaly své strašlivé palebné síly k tomu, že rozdrtily části pevnosti, kterou ovládal Talibán, na kusy. Bombardéry se zaměřily na skladiště munice. V úterý, těsně po volání k modlitbám, otřásla pevností obrovská exploze. Muniční skladiště bylo zasaženo. Do pevnosti vjel tank a střílel celé salvy do budovy, o níž se usuzovalo, že tam jsou bojovníci z Talibánu. Když se stále ozývala střelba z bunkru pod budovou, vojáci ze Severní aliance nastrkali rakety do trativodky, kanálu vedoucího do budovy, aby ve sklepě usmrtili zbývající bojovníky.

V době soumraku ve středu večer viselo nad pevností děsivé ticho. Z různých vchodů, zavalených troskami, se linul zápach rozkladu. Kolem ležely rozházené mrtvoly asi 50 koní. Prašná cesta vedoucí hlavní částí pevnosti byla pokryta jehličím a větvemi, sraženými ze stromů kulkami. Dále na této cestě byly vypálené pozůstatky džípů, všude po zemi byly ohořelé trosky. Dostumovi uzbečtí vojáci se probírali tím božím dopuštěním. Někteří odebírali mrtvým oděv. Jiní si odnášeli zakrvácené výtisky Koránu.

Pozdější tvrzení, že 50 mrtvol mělo svázané ruce, byla chybná. Asi třicet mtvol leželo na cvičišti, kde bitva začala - ne více než osm z nich mělo ruce svázané za zády. Severní aliance je svazovala poté, co je prohledala kvůli zbraním. Tito vězni zřejmě byli usmrceni při přestřelce, když začaly boje. Nebyly žádné známky toho, že by byli popraveni.

Jeden z pracovníků, kteří odstraňovali mrtvoly, prý slyšel, jak z podzemního bunkru vycházejí tiché hlasy. Vojáci přiběhli s dělostřeleckými granáty a nastrkali je do děr nad bunkrem a odpálili je. Bylo těžko si představit, že by tyto ohlušující exploze mohl někdo dole přežít. Ale přežili.

Ve čtvrtek ráno pokračovala práce odvážení mrtvol. "Realita je taková," řekl Brooks, jako kolem něho odnášeli nosítka se zkroucenou mrtvolou, "že každá tato mrtvola měla rodinu." Červený kříž plánoval všechny mrtvoly vyfoografovat a poslat údaje do vyhledávacího střediska, aby se příbuzní dověděli, kde jejich chybějící rodinní příslušníci skončili.

Ale někteří mrtví zůstanou navždy v anonymitě - některé mrtvoly neměly hlavu, jiné "mrtvoly" byly jen malé kusy těla. Brookse to od jeho práce neodrazovalo. "Někdo to udělat musí," řekl.

Stáli jsme u vchodu do bunkru. Zezdola se linul intenzivní zápach, z něhož se nám zvedal žaludek. "Asi je tam dole spousta mrtvol," řekl Brooks. "Nikdo tam dolů nechce jít." Ukázal na muže s nosítky, kteří měli obličej zahalený šátkem, aby nemuseli vdechovat zápach smrti.

Jeden muž nakládal mrtvoly na valník. Stál na dvou vrstvách mrtvol, z nichž vyčuhovaly různými směry ztuhlé končetiny - zaprášená ruka, zakrvácená noha.

"Pojďme se podívat do stájí," řekl Brooks. "Je tam obrovské množství mrtvol." Ušli jsme pár metrů, pod nohama nám praskaly vypálené nábojnice. Za námi se ozvalo z bunkru několik výstřelů. Muži odhodili nosítka a uprchli. Schovali jsme se za nízkou zdí, nedaleko mrtvol dvou koní. "Neříkejte mi, že tam jsou ještě pořád živí talibánci," zašeptal Brooks. U vchodu do bunkru, kde jsme stáli před minutou, byli postřeleni dva záchranní pracovníci, jeden do ruky, druhý do nohy. Úpěli a byli vytaženi do bezpečí.

Nikdo nedokázal odhadnout, kolik talibánců se skrývá v podzemí. Bylo sebráno asi 175 mrtvol, což znamenalo, že asi 275 osob je nezvěstných, podle počtu zajatců, přivezených do pevnosti.

"Obáváme se, že se budou snažit dostat ven," řekl jeden z Dostumových vojáků, který stál před vchodem do bunkru a občas do něho střílel ze samopalu. Vojáci naházeli do bunkru další dělostřelecké granáty, ale bylo těžko říct, jaký to mělo efekt. Nikdo se tam nechtěl jít podívat.

"Možná, že kdyby s nimi někdo promluvil, že by se vzdali," řekl mladý voják. Jeho nadřízení se tomu začali smát.

"Ti se nikdy nevzdají," řekl vousatý muž v turbanu. "Musíme je zabít, než tam někdo z nás vejde."

V 15.30 přijely do pevnosti tři bílé džípy. Z nich vyskočilo asi deset mužů, nejméně šest Američanů a ostatní členové britské SAS. Ale útok se nekonal.

Po několika dnech brutálního bombardování nejmocnějšími letadly na světě a po útoku stovek vojáků, pod velením západních speciálních jednotek, byl načase užít jinou taktiku.

Onoho večera zaplavila Severní aliance bunker vodou. Byli ve tmě, v zimě, hladověli, byli zranění, ve špinavé vodě plavaly mrtvoly - hrůza byla nepředstavitelná.

Poté, co se z bunkru vyškrabali otrhaní bojovníci a byli odvedeni pryč, odvážil jsem se po schodech dolů. Tma a zápach mě obklopily. Dole u schodiště plavala na zádech mrtvola. Do tmy vedla chodba plná vody.

V ní byly pohřbeny mrtvoly dalších mužů, pravděpodobně mnoho mrtvol. Byli skutečně rozhodnuti bojovat na život a na smrt? Někteří tito lidé ve válce nebyli ochotni projevit nikomu slitování. Anebo byli ostatní pouhými zajatci, kteří se stali obětí brutálního vzbouření ortodoxních extremistů?

Nebylo možné to určit. Civěl jsem chvíli do tmy a pak jsem se obrátil a vystoupil zpět na čerstvý vzduch a do světla.