Zajímavá a Kotrbou myslím nepochopená je role elit v západních anglosaských společnostech, jako je Británie či Amerika. Je pravda, že politikové se musejí poněkud pitvořit před veřejností a zjednodušovat svůj politický program, aby byli zvoleni. Přitom však elity na jejich politiku "tajně" vliv mívají, už jen prostě proto, že si politikové nemohou při své práci dovolit nepoužívat nejbystřejších mozků v zemi - bylo by to riskantní a znamenalo by to, že jejich praktická politika selže. Politika v západních zemích je tedy jaksi dvojkolejná: vláda možná v Americe neseznamuje veřejnost prostředictvím televize úplně se vším, avšak jedná na základě úsudku nejbystřejších mozků. Elity mají ve Spojených státech a v Británii daleko větší vliv, zdá se mi, na praktickou vládní politiku než v ČR, už pro to, že jsou daleko jasněji definovány než v České republice. Je známo, kdo se nějakým problémem zabývá už léta - intelektuální elity se na Západě neskládají tak často jako v ČR z konjunkturalistických lobbistických skupin.

Francis Fukuyama se konec konců stal mezinárodně oslavovaným sociologem hlavně proto, že jeho původně časopiseckého článku o konci historie v relativně neznámém periodiku povšiml americký prezident. Historicky měly ve Spojených státech časopisy s malým nákladem vždycky mezi politiky významný vliv.

V dnešní krizové, v těchto dnech často hysterickými reakcemi ovlivňované době, se to tak jasně nejeví, ale západní společnosti mají velkou pružnost. Amerika je historicky založena na principu "odporu vůči establishmentu", na kritické analýze, na disidentství. "Dají-li vám linkovaný papír, pište napříč," psal Ralph Waldo Emerson a dodnes se tyto "podvratné" výroky od klasiků americké literatury učí děti ve školách. Osobně shledávám velmi zajímavým, jak pružně reagují britská i americká vláda i sdělovací prostředky i v nynějších neklidných dnech na hlasy kritiků, mnohé z nichž publikujeme v Britských listech.

Fukuyama byl ovšem pozván na Pražský hrad asi hlavně kvůli své "slávě", nikoliv kvůli tomu, co zajímavého říká. Fórum 2000 se totiž zdá být hlavně shromážděním známých "has beens", osob, které povětšinou patří minulosti. Václav Havel má od doby, kdy se stal prezidentem, problém, na který poukázal začátkem devadesátých let Timothy Garton Ash. Není totiž možno zůstat nezávislým intelektuálem, kritizujícím establishment, a zároveň být čelným představitelem tohoto establishmentu. Co má tedy Václav Havel dělat, když by chtěl vystupovat jako nezávislý intelektuál a zároveň ho tak strašně těší být králem na Pražském hradě? Tak si tam každoročně zve kohortu příslušníků mezinárodního establishmentu, často bývalých politiků, a připadá si mezi nimi na Fóru 2000, že o něco jde. Samozřejmě o nic nejde: tito lidé se jezdí do Prahy jen dobře najíst a napít a projít se po malebném městě, které jinak ve světě mocensky nic neznamená, i Havel je v něm dnes už jen značně formální, nepříliš zajímavou figurou. Nedávno jsem poslouchal stížnosti pracovnice českého velvyslanectví v Londýně, jakou práci dalo přesvědčit novináře v britských novinách, aby publikovali o Havlovi portrét. Havel je pro západní novináře pasé, bylo jí opakovaně řečeno.

Není tedy divu, že je Štěpán Kotrba frustrován projevy na establishmentovém Fóru 2000, kde účastníci vystupují hlavně proto, aby si navzájem gratulovali, že jsou tak "vybranou společností". Nic neznamenají, jsou to jen řeči a často řeči s křížkem po funuse... (Jako když se v Praze na Fóru 2000 debatovalo o "globalizaci" v době, kdy už debata na toto téma ve světě dávno skončila.) Z tohoto hlediska jsou jistě projevy Francise Fukuyamy i Billa Clintona na Pražském hradě zcela irelevantní.

Kotrba však myslím nerozumí postoji Spojených států v dnešním světě. Je to demokratická země, jejíž politický diskurs je založený na otevřené kritice, a právě tímto je to země nadřazená mnoha zemím jiným, většinou diktaturám. Nikdo nepopírá, že americká zahraniční politika vůči mnoha zemím světa bývá sobecká a kontroverzní (jde o problém, na nějž jsem poukázal ve své pondělní přednášce na Glasgow University v souvislosti s britským rasovým filtrem na letišti v Ruzyni: politikové se v demokracii zodpovídají občanům vlastní země, občany jiných zemí mohou utlačovat víceméně beztrestně). Nicméně se však v demokracii proti ní vždycky ozvou kritické hlasy a tato politika bývá korigována. Jde o dialog. V tomto ohledu, obávám se, stojí Spojené státy daleko výš než zkorumpovaná OSN, kde byly USA přehlasovány a vyhozeny z výboru pro lidská práva řadou světových diktatur. To, že ve výboru pro lidská práva OSN směl zůstat například Súdán, jehož vláda je proslulá vražděním vlastních občanů, je absolutním výsměchem zásadám Spojených národů.

Ani pomoc třetímu světu není tak jednoduchá, jak si ji představuje Kotrba, i když je pravda, že západní země toto úsilí často sobecky zanedbávají. (Zase: jejich politiky nikdo netlačí, aby v této věci něco dělali: lidé z třetího světa nemají právo volit v západních zemích, které rozhodují o jejich osudu.)

Prvotním problémem mnoha zemí v třetím světě přece je, že místní obyvatelstvo je tam krutě utlačováno zkorumpovanými a diktátorskými režimy. Začnu-li dávat těmto režimům hospodářskou pomoc, aniž bych je začal nutit dodržovat základní demokratické principy, podporuju jen korupci a autokracii. Budu-li tyto režimy nutit, aby dodržovaly lidská práva, vyvolám křik, že se chovám jako světový četník. Co tedy dělat?

Když jsme nedávno popíjeli v našem univerzitním klubu na Glasgow University, zmínili se kolegové o tom, jak pozoruhodně primitivní, skutečně buranské, je vystupování nynějšího amerického prezidenta George W. Bushe. Nevím, jestli je to vidět i v českých televizích, ale z každé Bushovy věty, pronesené na britských televizních obrazovkách, skutečně čiší to, že ten člověk (na rozdíl od svého otce) je hloupý - vyjadřuje se jak hrabalovský plebejec. Ty primitivní banality stojí za rozbor. Často jsou samy sobě satirou. Není divu, že si satirický rozhlasový pořad v BBC dělá z Bushova vyjadřování systematicky legraci.

Ale je skutečně důležité, že nyní stojí zřejmě v čele amerického státu nepříliš inteligentní člověk? Vládnutí je týmová činnost. Prezident je jen postava, která vládu představuje navenek.

Jeden kolega britský akademik v tomto rozhovoru v glasgowském univerzitním klubu konstatoval, že jeho to právě uklidňuje, že Bush vystupuje v televizi tak autenticky a přímo jako obyčejný buran. Po všech těch politických manipulacích, kdy se politikové podrobují speciálním psychologickým kursům a jejich vystoupení je až do posledního detailu předem psychologicky připraveno, působí na něho prý naivita George W. Bushe autenticky a neotřele.

Kromě toho je asi jedno, zda je v čele státu hlupák nebo inteligent: je to stejně vždycky jen loutka a skutečná rozhodnutí dělají lidé kolem něho. To platí stejně dnes v Americe za Bushe, jako to platilo v Sovětském svazu za Brežněva či Černěnka. Nakonec v prvních týdnech po teroristických atentátech na Spojené státy bylo jasně vidět, že Bush jedná tak, jak to určil jeho pracovní, vládní tým. Není to obráceně, že by on určoval agendu svému vládnímu týmu.

Všechno, co jsem napsal, ovšem neznamená, že bychom neměli Spojené státy kritizovat, vzhledem k tomu, že je historicky jejich politická kultura založená na kritice. Jak to napsal výstižně George Monbiot v Guardianu v článku, který jsme citovali včera, nepřijatelné a naivní je přesvědčení, že kdo zbožně nevzývá Spojené státy tak, jak se od Čechů kdysi požadovalo, aby milovali Sovětský svaz - carským způsobem - musí být zatracen. V tomto smyslu mě rozesmálo tvrzení jednoho čtenáře na zdejších Fórech, že jsme neměli v BL napsat, že Condoleeza Ricová poskytla rozhovor arabské televizní stanici Al Jazeera proto, aby Američané skórovali v propagandistické válce proti al Qaedě, ale aby tam "vyvrátila její lži". Je to krásná ukázka neschopnosti pluralitního myšlení. Víte, my si budeme vždycky od každého politika a od každé strany udržovat odstup.

Ten čtenář si snad skutečně myslí, že to, co říká veřejnosti Condoleeza Ricová (tedy politik, politikové vždycky šíří propagandu a zjednodušují) je snad svatá pravda? Odkud přišel s takovýmto absolutistickým, doslova sovětským vnímáním politiky? Zkušený obyvatel demokratické země dobře ví, že musí pohlížet skepticky na výroky každého politika, ať je to bin Laden (bezostyšně využívající terorismu pro své politické cíle), anebo jen Condoleeza Rice. Američané už svou moderní historii nemohou dlouhodoběji vyžadovat, aby občané jejich politiky vzývali jak modly a považovali všechno, co říkají, za svatou pravdu.

Abych to všechno stručně shrnul - Spojené státy mají mnoho nedostatků, tak jako i jiné země, Štěpán Kotrba se právem zlobí, že diskuse na pražském Fóru 2000 jsou k ničemu. Nemyslím však, že je situace ztracená. Není informované ani rozumné Ameriku démonizovat. Demokracie jednají dynamicky, jak je to vidět i v nynější krizi. Jsem přesvědčen, že demokracie v důsledku své pružnosti úspěšně zvládnou i nynější krizi.

Poznámka ŠK: Právo na nesouhlas s mými názory má každý. Oceňuji však čtenářovu moudrost, se kterou pochopí, že mi vlastně ve všech bodech mé kritiky zahraniční politiky USA dává v rámci "diskuze v univerzitním klubu" Jan Čulík zapravdu (říká skoro totéž, pouze jiným jazykem), ačkoliv se mnou (svým jazykem) nesouhlasí a obviňuje mne "diplomaticky" z tuposti a nedovzdělnosti. Mýlí se. Nejsem tupý a mezinárodní souvislosti globálních procesů sleduji stejně pečlivě, jako jejich mikroprojevy v ČSSD, ODS, US či KDU-ČSL. O tom je profese politického analytika či politického komentátora (angličtina pro tuto novinářskou úchylku má skvělý a výstižný termín - columnist... ). Informace mám z mnoha zdrojů, někdy i off-recordových. Jan Čulík ale vlastně nesouhlasí nikoliv s myšlenkami (závěry neřečeného analytického procesu), ale s jejich - pro něj kontextuálně nepřijatelnou - emocionální prezentací. Vzpomínám si, že podobný problém řešil nedávno Fabiano Golgo ve svém on-line rozhovoru. Jan Čulík, Angličan duší, "utečený" kdysi z české reality, si bohužel plete kultury: portské s moravsklým muškátem... Vyjadřuji se emocionálně a symbolicky, protože je to součástí mé kultury, struktury jejích znaků a jejich interpretací, mých civilizačních kořenů i mého vzdělání, je to součást české reality. Jan Čulík se vyjadřuje suše, racionálně a uměřeně, jak mu velí jeho civilizační role v britských univerzitních kruzích. Šéfredaktora zklamu: Nestanu se Hostujícím profesorem stejně, jako se nepřestanu vyjadřovat tak, jak mi velí znalost všech možností a konsekvencí mateřského jazyka. V tom hodlám být stejně neústupný, jako Fabiano Golgo. Pokud budu psát pro britské listy, pak prosím, budu (snad, možná) psát podle britských pravidel. Nepíšu však pro britské listy, ale pro Britské listy. A to je rozdíl. :)))

Poznámka JČ: Absolutně nejsem "Angličan" - to je nesmysl. Mimo jiné žiju ve Skotsku, kde je mentalita lidí dost odlišná od "suchých Angličanů" - a už když mluvíme o údajně "suchých Angličanech" (je to zavádějící stereotyp) - zdá se vám "suchá" satira na Tonyho Blaira, kterou publikujeme na jiném místě tohoto vydání?

Poznámka ŠK: Pokud je toto jediná výtka Jana Čulíka na mou poznámku výše, pak jsem spokojen...