Jason Burke, odborník na Afghánistán, sleduje situaci v této zemi už mnoho let. Včera v článku v týdeníku Observer, který poslal z pákistánského Peshawaru, varoval, že je strategie západní aliance fatálním způsobem chybná.

Seděl jsem v malé kanceláři v městě Kandahar, píše Burke, nedaleko od domu mully Omara, šéfa Talibánu, a hovořil jsem s mladým asistentem čelného činitele Talibánu - o islámu, o Západu, o Afghánistánu a o výbuších, které deset dní předtím zničily dvě americké velvyslanectví ve východní Africe a usmrtily 224 osob a zranily 4500. Mladý člen Talibánu se mě zeptal, zda si myslím, že Američané zaútočí na Afghánistán. Konec konců, skrývá se to Osama bin Laden. "Ne," řekl jsem, "tak hloupí přece nejsou."

O šest hodin později proměnilo 75 střel typu Tomahawk čtyři prázdné teroristické tábory ve východním Afghánistánu v hromadu trosek. Do dvou dnů vzniklo obrovské rozhořčení po celém Blízkém východě a bin Laden se stal lidovým hrdinou. Má důvěra v inteligenci washingtonských politiků vypadala poněkud absurdní.

V sobotu ráno bojovalo dvě stě amerických vojenských rangerů, kteří skandují: "Rangers lead the way, sir, yes, sir!" ("Rangeři jsou vždycky první, pane, ano, pane!") když salutují nadřízeným, s vojáky Talibánu asi 20 mil od místa, kde jsem hovořil s tím mladým příslušníkem Talibánu.

Jsem z toho tedy pořádně zmaten. Jako každý, kdo zná Afghánistán, kdo jezdil po dlouhých, kamenitých silnicích pod tou neskutečně modrou oblohou, kdo zanechal pár bankovek dětem na ulici, které zasypávají díry ve vozovce hlínou, aby si vydělali na večeři, kdo viděl mladého beznohého muže, oběť exploze miny, jak z okraje fotbalového hřiště podporuje své přátele, hrající fotbal, anebo kdo slyšel kábulské psy, jak kňučí v noci po raketovém úderu v severní části města, prostě nechápu, jak k tomuhle všemu došlo.

Nikdo nemůže zpochybňovat cíl této války. Spravedlnosti za 6000 mrtvých v New Yorku musí být učiněno zadost a zničení bin Ladena a al Qaedy je integrální součástí tohoto cíle. A jestliže při tom umírají civilisté, to se nedá nic dělat, civilisté vždycky umírají za války. Avšak tato válka, způsobem, jak se nyní bojuje, neučiní svět lepším či bezpečnějším místem. Promění ho v daleko nebezpečnější místo.

Vedoucí představitelé islámských ozbrojených jednotek jsou možná zosobněním zla, ale nejsou to šílenci. Mají ucelenou ideologii, jejíž součástí je moderní, aktivizující se islám, staletí staré zvyky kmenů paštun, z nichž tito lidé většinou pocházejí, a bizarní stesk po jednoduchém, předpověditelném vesnickém životě, o němž si představují, že existoval předtím, než jim Sověti vnutili život v uprchlických táborech a ve válce.

Mullah Omar, samotářský jednooký duchovní, který stojí v čele Talibánu, a jeho vrchní velitelé jsou přesvědčeni, a do určité míry je to pravda, že zachránili svou zemi před násilnou anarchií posovětských let. Není možné vynutit si od těchto lidí poslušnost bombardováním. Ani nebudou vojáci Talibánu příliš znepokojeni armádními silami, postavenými proti nim. Ten, kdo poradil Američanům, aby se posmívali minulý týden zastaralým zbraním Talibánu v absurdních, vychloubačných pořadech, vysílaných do Afghánistánu, si celou věc řádně nenastudoval. Mnoho prvních mudžahídů bojovalo proti Sovětům mušketami z první světové války.

Ani nevyvolávají příliš znepokojení hrozby, že Američané zničí vojenskou infrastrukturu Talibán. Po rebelii v městě Heratu v západním Afghánistánu v březnu 1979 podrobili Sověti město kobercovému bombardování a usmrtili tam 5000 - 25 000 lidí. Povstání to nepotlačilo. Tentokrát byl počet mrtvých a raněných Talibánu absurdně nízký a škody byly minimální. Američané prý zlikvidovali "velitelská a řídící střediska Talibánu". Mnoho těchto středisek jsem viděl. Většinou je to jeden člověk, sedící na koberci, s vysílačkou, starým, nezapojeným telefonem a obrovskou čajovou konvicí.

Objevují se známky, že Američané - a taky britská vláda - tomuhle všemu začínají rozumět a uvědomují si, že bude téměř nemožné chytit bin Ladena. I kdyby byl Talibán zahnán jen na zbytek svého území v jižní části země, bin Laden bude stále ještě mít spoustu míst, kam se schovat.

Afghánci nyní začínají podporovat Talibán stále ve větších počtech. Letecké údery rychle radikalizují Aghánistán, který byl dosud v podstatě umírněnou zemí. To není jen tragické, ale i nebezpečné. Pár dní před raketovými údery v roce 1998 jsem se zeptal stráže před ministerstvem zahraničních věcí v Kábulu, jestli kdy slyšel o bin Ladenovi. Vůbec nevěděl, o kom mluvím. Muži v Guldaře to taky nevěděli. Před dvěma lety neuměla většina afghánských bojovníků ukázat svou zemi na glóbusu, a o palestinsko-izraelském konfliktu už vůbec tito lidé nevěděli. Nyní nehovoří o ničem jiném než o "Americe" a o její "tyranii" proti muslimům.

Tak není pravděpodobné, že budou vojáci Talibánu dezertovat, že by došlo ke vzpouře vůči mullahu Omarovi, anebo že by Talibán vydal bin Ladena - naopak se obyvatelstvo bude systematicky přidávat k vlajce Talibánu, poroste počet civilních mrtvých a raněných, poroste extremismus a vznikne humanitární katastrofa.

V sobotu jsme zažili náznak toho, co zřejmě přijde. Pro domácí veřejné mínění v Americe a v Británii i kvůli tomu, že se blíží svatý islámský měsíc ramadán, i proto, že je koalice podporující Ameriku velmi nestabilní, je zapotřebí aby byl "výsledek" k dispozici nejméně za měsíc. Američané zřejmě vyšlou do Afghánistánu stovky dalších vojáků, pravděpodobně i příslušníky SAS a stále zoufaleji se budou snažit chytit svého muže. Je obtížné si představit, jaká katastrofa to bude pro všechny strany. Severní aliance bude navždy zdiskreditována jako lokajové Západu, zbytek země vezme zbraně a bude bojovat proti cizím vojákům. A totéž, jak mi neustále všichni už řadu měsíců opakují, učiní všichni velitelé, kteří v současnosti pozorují vývoj z Pákistánu.

Zarameen je můj starý přítel z Džalalabádu. Bojoval proti Sovětům, bojoval proti loutkovému režimu v Afghánistánu, který tam nastolila Moskva, a bojoval proti Talibánu, než byl donucen odejít do exilu. Před třemi týdny mě požádal, jestli bych mohl pro něho opatřit zbraně, aby začal znovu bojovat, tentokráte proti Američanům. Řekl mi, že je připraven "bránit svou zemi".

Západní vojáci v Afghánistánu prostě nevyhrají. Budou donuceni, tak jako Sověti, zůstat jen v izolovaných, opevněných základnách, jedině odkud budou moci střílet. Představa, že 150 amerických či britských vojáků bude zakopáno na nějakém vrcholku hory v Nangaharu a bude muset čelit tisíci Zarameenů, je absolutně děsivá.

Ve válce musí dojít k přestávce. Určitý počet chytře podplacených dezercí by mělo pak posílit Severní alianci. To by Talibán šokovalo. Peníze a zbraně by se měly dát k dispozici těm lidem v Afghánistánu, anebo těm, kteří jsou nyní v Pákistánu, kdo si přejí likvidaci vlády Talibánu. Pragmatičtější členy Talibánu, které znepokojuje škoda, kterou dělá mullah Omar jejich zemi, by se měli stát terčem západních námluv. Instinktivně umírněné, přizpůsobivé nátury drtivé většiny Afghánců je možno využít k našemu prospěchu, pokud je nebudeme nutit, aby se přidali na tu či onu stranu.

Měli bychom sdělit Talibánu, že bombardování na určitou dobu bude zastaveno, aby mohla konference, jíž se budou účastnit i oni, jednat o budoucnosti země a o budoucnosti bin Ladena. Jestliže s tím nebudou souhlasit, útoky mohou být obnoveny, nejlépe až po ramadánu. Mezitím zaplavte zemi hospodářskou pomocí a hovořte o tom, že je nutné zabývat se pravými příčinami terorismu a islámského extremismu: chudobou, útlakem a zaujatou politikou, kterou Západ provádí na Blízkém východě.

Když pomyslím na ubohé masy uprchlíků, na malé, kameny pokryté hroby, které se objevují před každou vesnicí, na Mohammeda Ghaffara, bělovousého číšníka v otlučeném kábulském Hotelu Interkontinental, který deprimovaně spočítal na prstech svých rukou režimy, které postupně vládly jeho zemi a zruinovaly ji, vím, že musíme eskalaci této války zastavit, než bude pozdě. Ale když poslouchám Rumsfelda a Bushe a Blaira a Strawa a jejich machistickou nevědomou a fatálně pochybenou rétoriku, je obtížné být optimistou.