Jako by bylo potřeba všeho nechat, všechno zapomenout a začít úplně znova. Ale jak, v čem je problém?

Chceme-li řešit nějaké problémy či rozpory, musíme se nejdříve snažit je pochopit. Vidíme-li tedy problém ve stanovisku svého oponenta musíme se před tím, než ho mediálně zničíme, pokusit pochopit toto jeho stanovisko. I když se v každé diskusi najde někdo, kdo ani s tímto neztrácí čas, většina z vás mě může s touto banalitou právem odkázat do patřičných anatomických míst.

Zjevný problém však nastává ve chvíli, kdy hledáme metodu, jak toto cizí stanovisko pochopit. Zde si musíme položit dvě otázky: co nám kdo sděluje a proč je jeho názor právě takový jaký je. Teprve po vyřešení obou otázek můžeme říci, že jsme druhého nejspíše pochopili a následně mu otevřít oči drtivou rétorikou, při které mu dokážeme jaký je to pomýlenec a že jen stěží patří mezi nás, dobré a slušné lidi.

Tragické pro naše diskuse je to, že beznadějná většina z nás se zhusta nedostane ani přes onu první otázku. Chceme "diskutovat", nejenže však nejsme schopni pochopit důvody oponentova názoru, nejsme ani schopni pochopit tento názor samotný. Příčina je jednoduchá i složitá zároveň: slova nejsou obsahem sdělení. Toto zdánlivě absurdní tvrzení není nic nového pod sluncem, často se však chováme, jako by opak byl pravdou. O co jde ? Pokusím se to přiblížit na příkladu.

Když ráno přijdu do práce a je na mě znatelně vidět, že noc "byla těžká", přijde ke mně kolega a zeptá se šibalsky: "Tak co, jak se vede?". Odpovím mu: "Ale, včera mě snad přejel vlak". I když se svým kolegou vycházím dobře a můžu se na něho spolehnout, nepřekvapí mě že nevolá sanitku, navzdory tomu, co jsem právě řekl. "Propána, a nestalo se ti nic!?", zvolá však hystericky sekretářka, která vešla do dveří právě ve chvíli, kdy jsem odpovídal na otázku. Ona o včerejším večírku ani mé dnešní motolici nic neví, takže nemá ponětí o celých souvislostech situace.

Je zřejmé, že kolega nevolá sanitku protože chápe, že obsah sdělení není totožný s doslovným významem slov, která jsem k vyjádření použil. Sekretářka naopak nezná celý kontext mého výroku a protože se o něj ani nenamáhá zajímat, je zděšena a strachuje se o mé zdraví.

Ve hře je totiž kromě slov samotných ještě kontext a metafora. Slova jsou poměrně precizní nástroj, pokud se chceme domluvit kdy se kde sejdeme, informovat kolik volů má stádo, nebo oznámit, že mě kousl pes a ne vzteklý soused. Pokud se však tématem stanou naše pocity, záležitosti duchovní, filosofické či jiné abstrakce, náš slovník a pravidla komunikace přestávají stačit. Snažíme se do posluchače naše sdělení "dostat" jaksi oklikou, pomocí různých opisů, parabol, metafor a jiných technik. Při tom je vždy bezpodmínečně nutné, aby ten kdo sdělení přijímá věděl, že nesmí ulpět na slovech, která jsou nyní více než kdy jindy pouze směrovkou, která ukazuje na samotné sdělení. Taoisté znali toto nebezpečí slov již dávno a vyjádřili to tímto rčením: "Lpět na slovech, to je jako pečlivě prohlížet prst ruky, která nám ukazuje na měsíc". Celou situaci dále komplikuje kontext, tedy souvislosti, které těm stejným slovům dávají odlišný význam. Bylo by chybou nechat ležet na kolejích zakrváceného člověka a domnívat se, že měl jen náročný mejdan. Chceme-li tedy vůbec pochopit, co nám kdo sděluje, nestačí si vyslechnout těch pár slov, která k tomu použije jako nástroj. V tu samou chvíli musíme zvažovat co nejširší kontext těchto slov i míru jejich metaforičnosti, jejich "nedoslovnosti". Je to banální, ale většina z nás to zásadně nedělá.

Ve chvíli, kdy si myslíme, že jsme se pokusili co nejupřímněji pochopit obsah sdělení, je třeba pokusit se ještě pochopit, proč ten druhý myslí zrovna daným způsobem. Pokusit se nahlédnout situaci z jeho pohledu. Když to neuděláme, ochudíme se o možný přínos všech opozičních názorů, což by bylo možno akceptovat jen tehdy, pokud bychom byli držiteli patentu na rozum. To, že my i náš oponent jsme naprosto přesvědčeni, že pravda je stoprocentně na naší straně, většinou neznamená, že se ten druhý totálně mýlí. Spíše to značí, že oponent se na věc dívá z úhlu, který my naprosto ignorujeme a naopak. Rozšiřování úhlu pohledu je rozhodně jedním z hlavních smyslů diskuse a nechceme-li podstupovat toto obohacování pohledu, nemá smysl diskuse vůbec vést.

Nehledejme vzor pro diskuse ve víkendových televizních debatách politiků, jejich smyslem není diskuse. Tam je cílem mediálně a opticky vyhrát slovní přestřelku s oponentem a získat politické body u publika, které má reagovat jako diváci v římské aréně - oslavovat vítěze a zatratit poražené. V diskusi, ve které jde o názory, stanoviska, řešení a nové pohledy, nemůže být o něčem podobném řeč. V televizní debatě jsou názory dopředu známy a jejich změna v průběhu debaty se rovná válečné kapitulaci. V diskusi musíme být připraveni korigovat svůj názor pod vlivem nových pohledů na problém. To není ostuda ani chameleónství, to je schopnost poučit se a reagovat. Podstatou televizní debaty je reklama, diskusi naopak fanatická sebeprezentace zabíjí.

S ohledem na výše řečené nemůžu nepoukázat na jednu zvláště povedenou "diskusi" na stránkách BL. Jde o tu, kde se probírá výrok Tomáš Peciny, kterým údajně schvaluje útok na WTC a Pentagon. Mnoho "diskutujících" využilo (často anonymně) možnosti říct všem ostatním, že si o Pecinovi myslí to a ono. Většina ostatních se pak snaží slušně podložit svůj názor, že p. Pecina by měl být za tento výrok trestán (kvůli podněcování atd.) a že je hlupák, když útok schvaluje. Jenže i v tomto případě platí, že slova nemusí být doslovným významem sdělení. Tito diskutující se klasicky nedostali přes onu první otázku - co chtěl p. Pecina sdělit. Bylo skutečně sdělením pro všechny ostatní to, že schvaluje onen útok a upřímně se z něj těší? Připomenu, co tehdy napsal:

"Dovoluji si podotknout, že je-li trestné vyjádření politického názoru, pak se stejného trestného činu dopouštějí i ti, kdo veřejně vyjadřují souhlas s americkým bombardováním Hirošimy a Nagasaki na konci 2. světové války (naposledy Ondřej Neff): i tam totiž šlo o - nepromlčitelný - trestný čin genocidia.

Protože se domnívám, že lidská práva jsou nedělitelná, nemohu reagovat jinak než ve smyslu Kennedyho výroku "Ich bin ein ( :) ) Berliner": Využívám svého práva na svobodu projevu, zaručeného článkem 17 Listiny základních práv a svobod, a prohlašuji, že schvaluji teroristický útok, provedený 11. září 2001 na Spojené státy. Žádám, abych byl za tento výrok stíhán stejně jako Jan Kopal. (TP)"

Neexistuje nic jako definitivní význam slov, význam je vždy záležitost kontextová. Z celé uvedené citace je patrné, že p. Pecina nám nesděluje, že schvaluje útok. Slova jsou zde prostředkem k vyhrocenému upozornění na to, že máme formálně garantovanou svobodu slova. Můžeme vést diskusi o tom, jestli bylo nutné situaci takto vyhrotit a jestli můžeme připustit absolutní svobodu verbálního projevu. Je však nemístné jít do diskuse s tím, že Tomáš Pecina schvaluje útok a to jednoduše proto, že nic takového ve svém příspěvku nesdělil. Stejně jako Kennedy se tehdy nechlubil, že zrovna obdržel čestné občanství, natož že by byl koblihem (kterému se tak v některých částech Německa říká).

To, že neexistuje absolutní a neměnný význam slov však také znamená, že nemůžeme slovům připisovat žádnou apriorní "odpovědnost", tu můžeme hledat až ve vztahu k vlastnímu sdělení. Je nesmyslné zakázat zákonem např. slovní spojení "já - schvaluji - teroristický - útok". Je to obdoba toho, kdybych chtěl zakázat spojení "já - podporuji - automobilismus", protože z určitého úhlu pohledu bych v něm mohl vidět schvalování smrti lidí a zvířat na silnicích. Z tohoto pohledu "potenciálně nebezpečných výroků" lze při vhodném výkladu odsoudit téměř vše. Zákon nemůže spravedlivě postihnout všechny kontexty, zákon může všechny kontexty pouze plošně znásilnit a znevolnit. Svoboda slova je věc zákona, omezení této svobody již věcí morálky. Výrokem se můžu vyřadit ze společnosti slušných lidí, nesmím se jím však dostat do kriminálu. Tam musím skončit až za plánování či provedení reálného zločinu.

Přestože řeč používáme dnes a denně, nejsme, zdá se, moc obeznámeni s jejími vlastnostmi. Jednou z nejdůležitějších je ta, že slova a význam nejsou jedno a to samé. Slova jsou zde cihlami, ale bez malty ve spárách, tvořené kontextem a metaforou, nikdy nevystavíme diskusi a porozumění. Bez této malty zbude jen bortící se zeď bránící v komunikaci. Příkladem navýsost aktuálním nám může být tzv. náboženský fundamentalismus (a to zdaleka nejen muslimský !), jehož podstatou je právě doslovný výklad metaforických posvátných textů a posuzování reality krátkými, z kontextu vytrženými citacemi. Vidíme, že následky mohou být drastické. To jistě není nic, čím by se měl dobrý a slušný člověk inspirovat. Když budeme lépe překonávat nástrahy řečové komunikace, můžeme být mile překvapeni tím, kolik lidí vidí svět okolo nás podobně a kolik z nich se snaží o podobné cíle, jako my sami.