PŘEČETLI JSME:

V Röszke byl k vidění chaos šestačtyřicátého

18. 9. 2015

Přidejte si prosím Britské listy mezi oblíbené na Facebooku ZDE

Ať mi už nikdo nevykládá o vyspělé a humanistické Evropě: v jejím středu jsem viděl informační a právní vakuum poválečných měsíců.

Co byl největší šok?

Právě netečnost veřejných institucí všech úrovní k lidskému utrpení.

V Röszke se projevila dvěma způsoby. Přímo tím, že se o příchozí museli plně postarat dobrovolníci a nevládní organizace. Stát zvládl jen represi. Nedokázal přivézt cisternu s pitnou vodou, ale dokázal přivézt vodní děla. Natáhl žiletkový drát, ale řezné rány zašívali Lékaři bez hranic.

Nepřímo se ta lhostejnost projevila informačním mlžením, měněním pravidel a jejich následným nedodržováním. A neplatí to jen o Maďarsku.

Co chvíli se mě někdo na něco ptal a přestože jsem se aktivně snažil získat aktuální odpovědi, skoro vždy jsem nakonec musel odpovědět: I’m sorry but I don’t know. – Kam jezdí autobusy z Röszke: do táborů, nebo k hranicím? Vezmou lidem otisky prstů? Co přesně to pro ně znamená? Nikdo z úředníků, kteří to věděli, nemohl nebo nechtěl říct, a i kdyby mohl, neslíbí, že to tak bude i za půl hodiny. Výsledek? Někteří z těch, kteří přešli hranici a dostali se do stanového městečka, se ze strachu z internace v Maďarsku nesmyslně vraceli nocovat do polí na srbské straně.

V Röszke i ve sběrném táboře ve Vamossabaidy, kde jsem se zastavil cestou, měla každá směna policistů jiný postoj k dobrovolníkům převážejícím běžence ve svých autech k nádraží nebo dál. Někdy to zakázané bylo, někdy ne – nikdy ovšem pro předražené taxíky.

Vynikající reportáž Michala Kašpárka ZDE

Vytisknout