Konec levné práce

16. 9. 2015 / Ilona Švihlíková

Odbory nechtějí připustit, aby čeští zaměstnanci patřili mezi nejhůře placené v rámci EU. Neodpovídají tomu ani dosahované výsledky většiny firem, ani dosahovaná úroveň produktivity práce u nás.“

ČMKOS patří dík za to, že otevřela naprosto klíčové téma a dává ho do kontextu vůči vyspělým zemím. Není tomu tak dávno, co jsme se od pravice a jích spřízněných ekonomů (kterých je v této zemí 99%), že hlavním problémem ČR jsou rostoucí náklady na práci, příliš vysoké sociální pojištění, doplněné hrozbou, že když budou odbory zlobit, investoři se seberou a přejdou do Rumunska, Bulharska a Bangladéše.

Nízké mzdy vůči ekonomickému výkonu ale otevírají hned několik velice závažných otázek, které přímo souvisejí s hledáním národohospodářské koncepce, která jednak neexistuje a je i dosti nejasné, jestli to na vládě vůbec někomu vadí.

Uvažme, jaké faktory se nám usadily historicky, včetně vlivů současných:

- příliš slabý kurz koruny na počátku transformačního procesu. Tento silně podhodnocený kurz nás dostal na cestu láce. Místo systematické průmyslové politiky a ekonomické diplomacie (což prosím pěkně není jen podpora exportu, ale také definice národních zájmů a jejich prosazování v mezinárodních ekonomických institucích, včetně EU!), jsme se pod vlivem neoliberálního Washingtonského konsenzu začali začleňovat do mezinárodní dělby práce na základě toho, že jsme levní. Není divu, že počátek 90. let znamenal, že jsme začali konkurovat rozvojovým zemím a integrace do světové ekonomiky měla povznášející podobu práce ve mzdě. ČNB zřejmě získala dojem, že bychom si na tuto zkušenost měli znovu vzpomenout a oslabila českou korunu k 27 korunám za euro. Není jistě třeba zdůrazňovat, že je to úroveň, která je zcela mimo té podle parity kupní síly. Dlouhodobé usídlení podhodnoceného kurzu je faktorem, který zase spoléhá na láci místních exportérů, na kurzový polštář, do kterého se takříkajíc „vejdou:“ Exportéři jsou asi nadšení, ale z národohospodářského hlediska je potřeba opak – zakotvit v politice postupnou apreciaci koruny až k úrovni parity kupní síly (tj. kolem 21 Kč za euro). Není to snadný proces, ale je podmínkou, abych se mimo jiné vymanili i ze situace trapně nízkých mezd. Národohospodářské uvažování je ovšem něco, v ČR dlouhodobě není v kurzu. Kdo z ekonomů vám řekne, že pokud nějaká země vyváží za kurz hluboce pod paritou kupní síly, dodává část svého exportu jaksi zdarma? Přežívají buď úvahy pologramotných účetních (s katastrofálními dopady na českou ekonomiku), příp. snaha stát se 17. Bundesland (rezignace na cokoliv, co by se dalo nazvat zájmem ČR a prosté kopírování německé hospodářské politiky), kdy očekávání vzestupu ekonomiky je spojována s tak „progresivním“ odvětvím jako je těžba uhlí.

- Vlastnická struktura české ekonomiky. Podrobněji jsem o tomto problému psala např. ZDE . Na tomto místě jen stručné shrnutí. České mzdy tvoří k německým opravdu oněch 28% jak uvádějí odbory. Podle parity kupní síly to bude 40%, ale je to pořád velmi málo ve srovnání s ekonomickým výkonem (dvě třetiny). Rozdíl v podobě 26 p.b. je minimálně částečně tvořen obrovským odlivem zisků ze země. Odlivy zisků jsou již od roku 2006 vyšší než reinvestované zisky a ukazují naprosto zřetelně neudržitelnost české ekonomiky. Nejde „jen“ o 219 miliard odlivů. Problém je hlubší. I Český statistický úřad ve Statistika a my upozorňuje, že kanálů, jak si vytáhnout z ČR zdroje je podstatně více. Odcitujme: „… poměrně velkou část investovaných prostředků si zahraniční vlastníci vybírají zpět formou dividend, ale i jinými méně transparentními způsoby, např. prostřednictvím bezúročných půjček, prodejem předražených součástek českým „dcerám“ nebo prostřednictvím drahých poradenských služeb…“ Abychom byli spravedliví, Úřad vlády si je tohoto problém vědom a vyprodukoval kvalitní materiál Odliv zisků jako symptom vyčerpaného hospodářského modelu. V tomto materiálu mimo jiné nabádá k opatřením, které zvýší retenci (udržení) zdrojů v podobě mezd na českém území. Jedním z návrhů by např. mohlo být vázat investiční pobídky (když už je používáme, autorka je osobně nesnáší) nikoliv na počet pracovních míst a podporovat tím podniky typu Amazon, ale na výši mezd (objem vyplácených mzdových prostředků). S dobrým návrhem přicházejí odbory, týká se zvýšení spolurozhodování zaměstnanců. Participace je veliké téma a potřebujeme ho v celé ekonomice i společnosti jako soli. Obávám se, že ani to ale nebude stačit, byť se bezesporu jedná o krok dobrým směrem. Pořád totiž, i s větší participací, budeme v modelu závislé ekonomiky, resp. pasti středně-příjmových zemí. A to už je celý model, nikoliv jednotlivost. Varující je rovněž to, že jen málo zemím se povedlo z této pasti dostat. Podívejme se např. na Brazílii (které se to zatím nepovedlo), ale i Čínu, která se o to pokouší. Dostat se z pasti bludného kruhu: nízká až střední přidaná hodnota – nízké mzdy – nedostatečná domácí spotřeba (a nabídka) – orientace na export – vliv zahraničních firem – odliv zisků – rozpor mezi HDP a HND – málo zdrojů na nárůst mezd i investic – nízká až střední přidaná hodnota… Opravdu není nic lehkého. Každý hospodářský model, i když se tomu tak neříká a vznikne to tak nějak „samo“, má nějakou svou dobu životnosti. To se týká samozřejmě i vyspělých zemí, ne nadarmo zkoumají světoví ekonomové nové zdroje růstu. Hledání nového hospodářského modelu komplikuje nejen značná nestabilita a dynamika vnějšího prostředí, ale i uzavřenost českých elit, neochota vybočit ze „zajetých“ kolejí a řešit cokoliv dříve, než se to definitivně zhroutí. Není se čemu divit, jak jsem už také psala, závislá ekonomika těžko vygeneruje progresivní politické elity. Nicméně, můžeme alespoň hledat řešení se zeměmi, se kterými máme tento problém společný (což může Slovensko, kde si vyčerpanost modelu uvědomují poněkud zřetelněji).

- Specifickým českým faktorem, daným dlouhým působením pravicových vlád byla velmi nízká minimální mzda, která neplnila svou roli. Což zase některé pravicové ekonomy vedlo k tomu, že by ji rádi zrušili zcela a dali lidem „svobodu“ dřít za 4 000 hrubého měsíčně. K následkům velmi nízké minimální mzdy patří mimo jiné nárůst pracující chudoby. V roce 2013 do kategorie pracující chudí spadala čtvrtina pracujících žen! http://www.statistikaamy.cz/2015/05/problem-pracujici-chudoby-se-v-cesku-zhorsuje/. Současné navyšování minimální mzdy, které může působit jako rychlé, nicméně reflektuje to, že se řadu let minimální mzda vůbec nehýbala. (8 000 Kč od roku 2007, 8 500 až v roce 2013!) Podle údajů Eurostatu z počátku tohoto roku byla ČR u minimální mzdy (v paritě kupní síly) mezi Estonskem a Lotyšskem. Ve srovnání k mediánu zaujímala ČR “pěkné “poslední místo v rámci EU. A statistika OECD rovněž ukázala, že samoživitel(ka) s dvěma dětmi musí pracovat nejdéle ze všech srovnávaných zemí OECD, aby se dostala z chudoby (79 hodin týdně). ZDE.

- Aktuálním faktorem je nárůst nepoměru mezi vývojem mezd a zisků. Odcitujme opět ČSÚ, shrnutí roku 2014 v materiálu Tendence makroekonomického vývoje a kvality života v České republice v roce 2014: „V roce 2014 dosáhly zisky nefinančních podniků v podobě hrubého provozního přebytku 1 198,7 mld. a proti roku 2013 byly vyšší o 131,8 mld. korun. Takovýto meziroční přírůstek nebyl zaznamenán ani za dlouhé a silné konjunktury české ekonomiky v letech 2004-2008… Také čistý provozní přebytek nefinančních podniků vzrostl v roce 2014 nejvíce v časové řadě od roku 1993…Při takto výrazných růstech zisků v roce 2014 (+12,4% podle hrubého provozního přebytku) byl růst mezd vyplácených nefinančními podniky ve srovnání s tím skromný (+2,2%).“ V analýze ČSÚ dále najdeme i upozornění, že ČNB mimo boje proti deflaci počítala s vyššími firemními zisky (ze slabší koruny) jako kanálem, který se přelije do vyšších mezd. K čemuž očividně nedošlo. Odlišná dynamika vývoje mezd a zisků vedla k tomu, že „proporce mezi nimi klesla na úroveň, která byla v případě hrubého provozního přebytku nejnižší od roku 2007…“ ČSÚ ovšem také upozorňuje, že se nenacházíme ve standardní ekonomické situaci (deformováno minimálně uměle slabou korunou, uvedenou výše, a také propadem cen primárních komodit). Připomeňme ovšem také, že reálná mzda vzrostla víceméně jen díky tomu, že ČNB byla mimo svůj inflační cíl (index spotřebitelských cen, CPI jen +0,4%).

Kampaň ČMKOS musí vést nejen k debatě, ale i akci ke změně hospodářského modelu. Představy, že to ještě tak nějak chvíli půjde, jsou mimo ekonomickou realitu a především dynamiku. Je za pět minut dvanáct.

Statistická příloha

2. čtvrtletí 2015, průměrná hrubá mzda: 26 287 Kč (průměr jako velmi zkreslující kategorie, kdy cca 2/3 pracovníků budou pod touto hodnotou)

2. čtvrtletí 2015: Větší vypovídací hodnotu má medián, tj. mzda prostředního zaměstnance (běžná mzdová úroveň): 22 230 Kč (medián pro ženy jen 19 837 Kč)

Dle odvětví:

Nejlukrativnější odvětví je peněžnictví a pojišťovnictví (50 541 Kč) a informační a komunikační činnosti.

Na druhém konci žebříčku dle odvětví najdeme pohostinství, ubytování, stravování (14 500 Kč). Právě zde se projevil také mzdový nárůst spojený s navýšením minimální mzdy.

Dle krajů:

Nejvyšší mzdy má dlouhodobě Praha (33 397 Kč), nejnižší v Karlovarském kraji (viz struktura kraje a údaje za odvětví výše) – 21 960 Kč.

Několik údajů za rok 2014:

Mzdová pásma

Podíl pracovníků s hrubou měsíční mzdou do 10 000 Kč:

3,7% celkově, 3,3% muži, 4,3% ženy

Podíl pracovníků s hrubou měsíční mzdou do 14 000 Kč: 15,4% celkově, muži 11,9%, ženy 19,9%

Pohled z hlediska odvětví:

Nejvyšší koncentrace mezd do 10 000 Kč je v oblasti pohostinství, ubytování, stravování (což odpovídá významu zvýšení minimální mzdy pro tuto kategorii): 17,2%, dále pak administrativní a podpůrné činnosti 16,5%

V odvětví pohostinství, ubytování, stravování je do 14 000 hrubého více než 63% pracovníků. U administrativních a podpůrných činností je to skoro 47%.

https://www.czso.cz/csu/czso/struktura-mezd-zamestnancu-2014

Vytisknout