Jak si Evropa rozbila ústa o své hranice, aneb Všechnu (bez)moc imaginaci

10. 9. 2015 / Karel Dolejší

Benhabib se ukázala být špatnou prorokyní, neboť ji vůbec nenapadlo, že by v relativně krátké době mohlo dojít k návratu běsnícího nacionalismu na evropskou politickou scénu. Co však chybí prognóze, to si vynahradíte v analýze: Autorka původem z Turecka si již tehdy pozorně všimla, že pojetí evropského občanství odvozené z občanství členského státu EU vytváří v evropské společnosti lidi druhé kategorie. Ti, kdo jsou uvnitř hranic Unie, avšak nedisponují předpokladem pro získání evropského občanství, mohou pracovat v nějaké zemi třeba pětadvacet let (typicky Turci či lidé z prostoru bývalé Jugoslávie v Německu), aniž by získali plnohodnotná občanská práva, zatímco Britům či Nizozemcům jsou přiznána automaticky, jakmile změní bydliště.

Benhabib přirovnala postavení takových "dlouhodobě pracujících cizinců" v EU ke Kantovým "pomocníkům pospolitosti", což je přesně řečeno bezmyšlenkovitá výpůjčka z ještě staršího Johna Locka. U Locka je muž v rodině de facto v postavení monarchy a jako takový je navenek také jediným, kdo má skutečná práva, zatímco ženy, děti a ostatní otroci mohou být sice všelijak užiteční, avšak zůstávají nesvéprávní. Lockovi na tom v 17. století nepřišlo nic divného, tak jako se antickým Řekům zdálo zcela samozřejmé, že v jejich demokracii tvoří plnoprávní občané 3 - 5 % všech obyvatel. A starý mládenec Kant to jako řadu dalších věcí, o nichž prakticky nic nevěděl, jednoduše zopakoval a neřešil.

Zda se evropský sen splní, varovala Benhabib, záleží na tom, jestli Evropa přestane reprodukovat rozdělení na "své" a "cizí", zda se vypořádá s nesouladem nového institucionálního řádu a tradičních etnokulturních identit, nebo se jí to nepodaří. Zhruba rok po 11. září autorka sledovala první známky nevraživosti a podezírání vůči muslimům, takřka všeobecný evropský posun doprava a první symbolické úspěchy xenofobních ultrapravicových stran.

***

V době, která se dnes již zdá téměř stejně vzdálená jako ta, v níž Benhabib psala svůj varující článek, ačkoliv neuplynulo víc než pár měsíců, jsem byl v diskusi veřejně napaden za údajnou nepříčetnost. Uvažoval jsem v jednom textu, byť jen v hypotetické rovině, o možných důsledcích případného vítězství xenofobních protipřistěhovaleckých stran v některých evropských zemích. Tehdy se mnohým zdálo zcela samozřejmé, že se jedná o naprostý nesmysl, protože přece žijeme v Evropě 21. století, jsme pokrokoví, liberální, atd. Postupný "sešup" k něčemu úplně jinému, který před třinácti lety poprvé naznačila Benhabib, byl již sice dávno v pohybu (a v Česku tuplovaně), nicméně někteří ho neměli na očích. Skupiny lidí v podobném sociálním postavení a s podobnou kulturní zkušeností, kteří spolu neustále komunikují o tomtéž, kteří se navzájem nepřetržitě utvrzují v kolektivně sdílené definici reality, jež ani náhodou nemá univerzální platnost, nejsou ovšem ničím záhadným ani výjimečným. Jsou to stále dokola tíž sebestřední a arogantní komentátoři, kteří v íránské či egyptské revoluci viděli jen tvítující středostavovské protějšky sebe sama a nikdy se tak nedopracovali k povědomí o tom, jaké jsou názory a postoje těch, s nimiž nikdy nemluvili.

***

Již dva měsíce se teď vyhýbám cestě autobusem, v němž se zhruba tři roky při každé cestě hádám s řidičem až na konečnou o otázku muslimské imigrace do Evropy. Na jedné straně je pravda, že k tomu dochází v lokalitě, kde připadá jeden muslim nejméně na padesát kilometrů čtverečních. Na druhé jde o člověka zcestovalého, se slušným přehledem. Připomíná velmi mnohé jiné Čechy z celé republiky, které jsem poznal, často vysokoškolsky vzdělané, dlouhodobě pracující v zahraničí, atd. Střet osvícenské ideologie postulující lidskou vzdělatelnost a údajnou vratkost předsudků s tvrdou realitou je ale pokaždé stejně nemilosrdný. Předsudky definující identitu dané osoby přežijí vše: Cestu do Británie, roční pobyt v Austrálii, kariéru muzikanta v Japonsku. Cokoliv. Nic z uvedeného nevyvrátí primitivní rasistické či náboženské předsudky, jak jsou do morku kostí přesvědčeni vyznavači osvícenského náboženství, nejnověji vtěleného do maximy "Hodně cestovat". Nikoliv. Na cestování jistě není vůbec nic špatného, ovšem tak, jak je popisováno osvětáři, nefunguje. Uzavřenou mysl ještě zatvrdí a radikalizuje. Kdo vůbec nesnese jinakost, konfrontací s ní se leda rozzuří.

V sociální bublině "pražské kavárny", ať už se geograficky nachází kdekoliv, ovšem zpravidla takový poznatek nezískáte. Když se stále dokola stýkáte s lidmi sobě podobnými, podobně vzdělanými a sociálně postavenými, se srovnatelným kulturním rozhledem, můžete mít sice vcelku odůvodněnou představu, že jich potkáváte mnoho a různých, nicméně téměř všichni byli předvybráni přísným sociálním filtrem - a ty ostatní si už prostě pro klid duše odvysvětlíte nějakou výmluvou.

Od toho se pak příslušně odvíjí představy, co je nebo není vůbec politicky možné. Některé věci si nedovedete představit, protože jste nikdy nemluvili s nikým jiným, než se sobě podobnými. Některé výzkumy a statistiky, některé texty a některá varování zapomenete, protože celé sociální okolí postupuje přesně stejně.

***

V listopadu 1914 proslovil Karl Kraus ve Vídni památnou přednášku "V této veliké době". Obsahuje známé obvinění, že lidé jeho doby historicky ztroskotali na povýšeneckém nedostatku imaginace, neboť právě ten je dovedl k válečné katastrofě ("...in dieser Zeit, in der eben das geschieht, was man sich nicht vorstellen konnte, und in der geschehen muß, was man sich nicht mehr vorstellen kann, und könnte man es, es geschähe nicht...").

V dobách které se mohou "potrhat smíchy nad tím, že by mohly zvážnět", to ale chodí přesně tak, jak Kraus naznačil. Pseudonáboženská víra v libovolně přibarvenou a parfémovanou ideologii pokroku zaslepuje vůči možnosti, že pokrok může být naráz anulován, že existují všelijaké recidivy barbarství, a že se takové věci dějí pořád - zejména však tehdy, když se lidé navzájem dlouho usilovně přesvědčovali, že něco takového je "už" naprosto nemožné, ba že je nekonečně směšné o tom vůbec uvažovat.

Zde se otvírá zajímavá otázka různých typů "nemožnosti". Existuje zajisté nemožnost fyzikální (typu perpetua mobile) a jí podobné další, "tvrdé" technické nemožnosti. A vedle toho ovšem "nemožnosti" velmi měkké, které se opírají jen a pouze o individuální či kolektivní cenzury. Ve skutečnosti ve druhém případě nejde o nemožnost v pravém smyslu, ale pouze o nepředstavitelnost. Někdo si například nechce nebo neumí představit, že se zvolením jednoho podle původního rozvrhu vcelku nevýznamného ústavního činitele spustí lavina změn, která v celé společnosti vyvolá cosi nepřijatelného - a tedy tvrdí, že se to prostě absolutně nemůže stát, a basta fidli. V praxi potom právě proto, že taková možnost byla předem zuřivě popřena a vytěsněna, je nakonec o to spolehlivěji a důsledněji realizována.

***

"Další otázka, jíž je třeba se věnovat v EU, Spojených státech a mnoha jiných státech a mezinárodních organizacích, se týká postavení dlouhodobých uprchlíků a azylantů. Ve kterém okamžiku vzniká přijímajícímu státu závazek tyto lidi integrovat? Kdy a jak v legálním ohledu získávají status přistěhovalce? Ani teorie, ani praxe mezinárodního práva nedává na tyto otázky jasnou odpověď. Vůle národních legislativ zůstává suverénní, navzdory pokračujícímu plkání o úmluvách týkajících se lidských práv."

Seyla Benhabib v tematickém čísle Dissentu věnovaném vztahu demokracie a teroru zmrzačenou imaginací opravdu netrpí. A třináct let marně čeká na odpověď.

Vytisknout