10. 9. 2015 / Karel Dolejší
Obamova administrativa se snaží blokovat ruskou intervenci v Sýrii ZDE. V případě Řecka, které požádala o zákaz přeletů ruských strojů, už neuspěla ZDE. V případě Bulharska byl zákaz vydán, ale k přeletu, zdá se, došlo stejně ZDE. Navíc si Kreml vyjednal letecký koridor s Íránem ZDE. A Turecko zaznamenalo průjezd masivních ruských vojenských zásilek úžinami ZDE.
Američané nemají prostředky k tomu, jak ruskou intervenci účinně zablokovat. Řecko aktuálně disponuje extrémistickým proruským ministrem obrany - navíc, pokud je mi známo, nikdy nevypovědělo pakt, který uzavřelo se Sýrií proti Turecku. Turecko zase nechá ruská výsadková plavidla projíždět Bosporem, jiný scénář nepřipadá s ohledem na mezinárodněprávní úpravu režimu úžin v úvahu. A Írán rozhodně není žádnou spojeneckou zemí USA, ani po tolik hýčkané jaderné dohodě. Dokonce zaznělo, že o ničem jiném už s Američany ani jednat nebude ZDE.
Neutrálně řečeno, Spojené státy v posledních dvou funkčních obdobích prezidenta začaly velmi špatně snášet fakt, že jejich blízkovýchodní spojenci mají vlastní starosti a vlastní zájmy, nejsou jen převodovými pákami v soukolí řízeném z Washingtonu. (Že o samostatné politice Izraele, Saúdské Arábie či Turecka nelze zrovna říci mnoho dobrého, to teď není úplně podstatné.) Sumárním výsledkem této dynamiky se stal pokus překonat roztržku s Íránem, která vznikla po roce 1979 útokem na americké velvyslanectví a zajetím rukojmí, jež se tehdejší prezident Carter pokusil neúspěšně osvobodit. Írán se měl podle plánu Obamových poradců stát novým hlavním partnerem Američanů v regionu, namísto těch, s nimiž se USA stále častěji neshodují.
Tento pokus se nezdařil, to je možno říci už teď. Teherán se v důsledku jednání o jaderném programu mnohem více sblížil s Moskvou a jeho ostražitost vůči "světovému Satanovi" přitom nikterak nepolevila. Mezitím si američtí spojenci odstrčení Obamovou administrativou stále více dělají, co se jim zlíbí. Slušný vliv mají Američané stále ještě v Jordánsku, ale těžko hledat další podobnou zemi v regionu, která by neměla konkurečního sponzora a spojence, nebo se necítila na to provádět zcela samostatnou politiku, jako je tomu u Turecka či Izraele.
Proto pokud chtějí USA v regionu něco prosadit a nehodlají to udělat nasazením vlastních ozbrojených sil, nemají se v zásadě na koho obrátit. Turecko dohodu s Američany využilo k útokům na kurdskou PKK, Saúdové podporují své "umírněné" džihádisty v Sýrii, nepřiznané vazby na muslimské radikály v zemi severního souseda má také Izrael. Nikdo z jmenovaných nevěří, že má Obama nějaký realistický plán pro region. Řecko sice získalo diplomatickou podporu USA ve sporu s Merkelovou, ale i to je teď málo platné. Především totiž platí, že Baracka Obamu nikdo nebere vážně a ani v nejmenším se ho nebojí. Je to "nejměkčí" americký prezident nejméně za sto let, a současný svět není právě přívětivým místem, aby tuto kvalitu ocenil.
Není nikdo, na koho by v Bílém domě mohli zatlačit a přimět ho, aby přerušil proud ruských zbraní a vojáků směřující do Sýrie. Asad bude dostávat posily a pokusí se znova dobýt území, o která v poslední době přišel. Další pohyb fronty ale znamená nové uprchlíky, kteří už tentokrát zamíří rovnou do Evropy - v okolních zemích, kde už je zatraceně přeplněno a nedostává se peněz na jídlo a ubytování, se ani nezdrží a pojedou dál.
V České republice mezitím bude pokračovat hysterická protiuprchlická kampaň, která ve svých důsledcích především bojuje proti tomu, že Asad přichází o daňové poplatníky a rekruty pro zdecimovanou armádu...
Vytisknout10.9. 2015 / Daniel Veselý
Ačkoliv se Německo, respektive jeho vláda a banky, zachovalo zle vůči 11 milionům Řeků, napravilo si částečně reputaci tím, že je po dobu několika let schopno přijímat půl milionu uprchlíků ročně. Nicméně to asi nebude ani zapotřebí – tedy alespoň po...