O strašení

10. 9. 2015 / Ivo Barteček, Štěpán Cháb

Globální oteplování a podobní strašáci

To, že se jako druh chováme k Zemi jako prasata, je pravdou. Vytloukáme si pod zadky živnou půdu, řežeme si větev, na které sedíme. Musíme předpokládat jednu věc. Špatné, nebo snad až katastrofické scénáře se nelíbí pouze divákům před televizními zprávami. Kupodivu na ně dají i erudovaní páni a erudované dámy z vědeckých kruhů. V 60. letech se všude skloňovala populační exploze spojená s hladomorem. Potažmo - všichni umřeme hladem a žízní. V 70. letech jsme začali věřit na vyčerpání zdrojů. V 80. letech jsme uvěřili na kyselé deště. V 90. letech zase obohatily naši obrazotvornost pandemie. Hromadné vymírání na všechny možné nemoci, božínku. A nyní, náš poslední a zatím nejintenzivnější strašák – globální oteplování. Všechny globální problémy, které nás měly vyhubit, jsme zatím šťastně přežili. Dá se to komentovat jediným - tý jo, jsme kabrňáci! A přežijeme i ty další? Pravděpodobnost je víc než veliká.

Hledat důvod proč

Vědecké práce, které předpokládají brzké vymření lidstva, jsou odměňovány. Krajní pesimismus je brán s nadšením, jsou mu udělovány Nobelovy a další ceny. Je zaštítěn granty a vládní podporou. Vědec, který si dovolí v době hysterie kolem té které hrozby pronést trochu skeptického náhledu na věc, je označován za idiota, marxistu, zpátečníka a podobně. Musíme mít holt něco, čeho bychom se mohli a hlavně měli bát. Klekánice už holt na docenta věd nefunguje, nebojí se, docent jeden.

Ovšem všechny tyto teorie strachu nepředpokládají jednu zásadní věc. Pohyb kupředu. Všichni alarmisté mají pravdu. Jak s hladomorem, s kyselými dešti nebo s oteplováním. Beze všeho. Měli jsme nakročeno. To ovšem, jakožto lidstvo, máme pořád a kamkoliv nás napadne. Ale zároveň u vytváření hrůz, vytváříme i všelicos jiného. Lidský vývoj je vývojem, nikoliv stagnací. Hladomor by přišel, kdyby se lidstvo chovalo tak, jak se v době hrozby hladomorem chovalo. Kdyby mělo takové technické vybavení, jaké mělo. Ale technologický vývoj šel dál a hladomor nenastal. Vyhnuli jsme se mu. Všechny alarmistické teorie stojí na jednom zrádném slově – kdyby. Kdyby vše bylo tak, jak je tomu nyní, jsme nahraní, zemřeme, zažijeme očistec. Jenže ono to nikdy není tak, jak to bylo v době, kdy hlásné trouby soudného dne drnčely varováním. Nikoliv. Vše se vyvíjí a právě vývoj nejvíc reaguje na to, co by lidstvo mohlo ohrozit. A prostě se toho zbavuje. Ať už technologickými inovacemi nebo směrem politického kurzu nebo myšlením lidí, jejich chováním. A bude se to vyvíjet dál a dál. Nemá to konce.

Pár případů pro příklad

Předpovědí jednoho britského novináře z konce 19. století bylo, že se Londýn bude do roku 1950 brodit v třímetrové vrstvě koňského trusu. A měl pravdu. Skutečně by to tak, alespoň teoreticky, dopadlo, kdyby doprava v roce 1950 závisela na koňkách. Ale nezávisela.

V roce 1943 prohlásil zakladatel IBM Thomas Watson, že na světovém trhu je místo jen pro pět počítačů. Zakladatel Digital Equipment Ken Olson zase v roce 1977 prohlásil, že nikdo nebude chtít v domácnosti počítač. Proč taky, že. Oba pánové ovšem nepředpokládali, že počítač se za chvíli vejde prakticky do čehokoliv. Počítače, které oni znali, měly několik tun. Ani jeden z pánů se nemýlil. Copak by někdo doma chtěl tunový počítač, který by stál celé jmění? Vpravdě řečeno, skutečně nikdo.

A co vědců křičelo, že se do vesmíru člověk nikdy nepodívá. Nemýlili se. V tu chvíli, kdy o tom křičeli, to bylo skutečně nemožné.

A že člověk začne vnitřně krvácet při překonání rychlosti 50 km/h?

A že Země je placatá, a když ne placatá, tak alespoň středem vesmíru?

Ti lidé se nemýlili, v jejich době, v jejich životech byly podobné překážky nepřekonatelné, až technologický vývoj ukázal, že to nebude tak horké. Ani s tím oteplováním to nebude tak horké. Hezky třiďte odpad, ono to nějak dopadne. Nejsme lidmi jen tak nadarmo, pokud nám něco padá na hlavu, uhneme, opravíme to, změníme skutkovou podstatu problému na naší výhodu.

Vytisknout