Putin svou válku proti Ukrajině vyhrál

9. 9. 2015

Válka na Ukrajině zmizela z prvních stran. Před osmnácti měsíci, když ruský prezident Vladimir Putin obsadil Krym a vyvolal proruské povstání na Donbasu, byla Ukrajina v hlavních zprávách. Putin byl všeobecně odsuzován a Rusko zasáhly těžké ekonomické sankce. Vztahy mezi Východem a Západem se vážně zhoršily a diplomaté se obávali návratu studené války.

Nyní Ukrajina ztratila svou naléhavost. Jedním z důvodů je záplava jiných zpráv, od globálních ekonomických obtíží přes příliv zoufalých arabských a afrických přistěhovalců do Evropy až k šílenosti americké prezidentské kampaně. Ale existuje jiný, stejně důležitý důvod. Putin zřejmě svou malou válku na Ukrajině vyhrál a jeho západní kritici tomu přihlížejí z ústraní s bezmocným hněvem.

Zhruba před rokem Putin čelil jednomu z nejdůležitějších rozhodnutí jeho prezidentské kariéry: Zda uzavřít kompromis s ukrajinským prezidentem Porošenkem, nebo otevřeně nasadit své vojáky a tanky. K velkému překvapení mnoha pozorovatelů ukrajinská armáda a milice stály na pokraji porážky Putinových povstalců. Putin zvýšil sázky a nařídil svým jednotkám překročit hranici a zastavit ukrajinský postup. Zjevně chtěl Porošenkovi a jeho západním podporovatelům dokázat, že Rusko vyhraje válku s Ukrajinou.

Během několika týdnů Putin s Porošenkem uzavřeli dohodu o příměří, které se nedodržovalo, jak se dalo očekávat. Počátkem letošního roku německá kancléřka Angela Merkelová prosadila jednání o dalším příměří, ale věděla, stejně jako prezident Obama, že to z velké části závisí na tom, zda Porošenko a jeho kolegové v Kyjevě uznají představitele v Doněcku a Luhansku a poskytnou jim autonomii. To pro Porošenka bylo a je hořkou pilulkou. Čelí násilné opozici ultrapravicových extrémistů a řídí křehkou zemi ve vážných ekonomických a politických potížích. A co je ještě důležitější, nyní již ví, že ani Německo, ani Spojené státy za Ukrajinu bojovat nebudou. Jistě, nabídnou teplé slovo podpory, mírnou finanční a vojenskou pomoc, ale sotva co jiného.

Putin za těchto okolností konflikt pomalu "zamrazil", podobně, jako po roce 2008 Gruzii. Putin teď v mnohem větší míře než západní lídři může ovlivňovat a podle potřeby i řídit ekonomické, politické a diplomatické dění na Ukrajině.

Za toto "vítězství" bude muset zaplatit značnou cenu. Jeho ekonomika se potácí, zahraniční reputace se propadla a Rusko zažilo návrat domácích nepořádků a nespokojenosti. Ale ani to nemá na jeho postavení doma v Rusku významnější vliv. Zdá se, že je zcela schopen udržet si svou diktátorskou moc.

A´t se nám to líbí nebo ne, Rusko je dominantní mocností Východní Evropy a žádné řešení krize nemůže fungovat, dokud Rusko s Ukrajinou nenaleznou modus vivendi.

Putinův přístup k Ukrajině připomíná ostatní ruské lídry. Jeho definicí nírvány je slovanská konfederace tvořená Ruskem, Běloruskem a Ukrajinou.

Putin může tolerovat nezávislou Ukrajinu, pokud bude "přátelská" vůči ruským národním zájmům, a jako každý laskavý despota důvěřuje jen sobě, pokud jde o definici přátelskosti. Dal najevo, že by uvítal konferenci jaltského typu (o rozdělení sfér vlivu), na níž by překreslil mapu Evropy. Není příliš pravděpodobné, že by toho dosáhl, ale Putin se domnívá, že má čas. Drží Ukrajinu v hrsti a západní protivníky považuje za slabé, rozdělené, zkorumpované a možná za daných okolností ochotné uzavřít dohodu podle jeho představ.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

Vytisknout

Obsah vydání | Středa 9.9. 2015