O Evropě Aylana Kurdiho

8. 9. 2015

Ach, Evropo, Slovensko chce jen křesťanské uprchlíky, ne muslimy ze Sýrie nebo Afghánistánu. Viktor Orbán, arogantní miniaturní Putin, nynější maďarský premiér, říká, že ochraňuje "evropskou civilizaci" - tím míní křesťanskou Evropu - a staví 175 kilometrů dlouhý žiletkový drát na srbské hranici. David Cameron hovoří o "hejnu" imigrantů, kteří se snaží dostat do Británie: to kobylky se pohybují v hejnech. Tříletý syrský chlapeček, jeho ručička složená za zády, jako kdyby spal v kolíbce, leží mrtvý na turecké pláži, jeho tvář v písku, jeho tichá výčitka neodstranitelná. Jmenoval se Aylan Kurdi. Jeho rodina ho chtěla přivézt do Evropy.

Stíny se vracejí, obtěžkané ironií. Orbánovo Maďarsko se obrátilo zády k nádhernému Maďarsku r. 1989, tehdy první zemi, která otevřela železnou opomnu a dovolila desetitisícům východních Němců odjet přes maďarskou hranici do Rakouska a dostat se do západního Německa. Orbánovo zbabělé Maďarsko zapomnělo jak, v roce 1956, v době sovětské invaze, uteklo do Rakouska asi 200 000 Maďarů a nalezlo útočiště a svobodu v západní Evropě.

Toto úzkoprsé Maďarsko se také rozhodlo ignorovat, že ze všech pozitiv, které bývalé státy sovětského bloku získaly, když skončilo rozdělení Evropy, nejcennější byla svoboda pohybu. Byl zajištěn, tento dar, pádem zdi. Nyní Maďarsko zeď staví.

Maďarsko ovšem není jediná země, která propadla předsudkům. Dávání přednosti křesťanským imigrantům (v malých počtech) a dělání rovnítka mezi muslimy a nevyhnutelným nebezpečím je charakteristickým rysem téměř všech zemí ve středovýchodní Evropě, které bývaly kdysi součástí sovětského impéria. Tyto státy nepoznaly příliv postkoloniální imigrace, která změnila celou řadu západoevropských společností. Židé byli téměř všichni vyvražděni nacisty (za pomoci místních nohsledů). Etnické složení těchto států bylo ještě více homogenizováno prostřednictvím změn hranic či masových deportaací (deportace etnických Němců z poválečného Polska). Nedávnou historií postkomunistických států je hromadná emigrace za prací na Západ, nikoliv přistěhovalectví.

Jak napsal Jacques Rupnik, známý francouzský politolog, nedávno v deníku Le Monde, "Na východě evropského kontinentu většina lidí zastává názor, že západní 'multikulturní' model selhal." Přesvědčení lidí v těchto zemích znamaná, že "imigrace z jihu dnes se bude rovnat 'islamistickým předměstím' v budoucnosti".

Ach, Evropo, prokletá příliš velkým množstvím historie, tvé jméno je zapomnění. Tvou pravdou je míšení ras. Tvé imaginární kmeny jsou jen imaginární, je to iluze, kterou popírá nekonečná migrace během staletí. Tvou nadějí je nová krev, neboť rasová čistota byla oltářem tvého opakovaného sebezohavování. Tvou povinností je paměť, tvou smlouvou s tvými dětmi je otevřenost a jednota, protože ony musejí žít.

Ano, paměť: Kdyby se Evropa zajímala o svou paměť, vzpomněla by si, že toto je největší uprchlická vlna od konce druhé světové války, kdy miliony lidí se přestěhovaly na Západ před Stalinovou totalitou. Také by si vzpomněla, že tento masový pohyb obyvatelstva byl vyvrcholením války, která vznikla z jedné z velkých "civilizací" tohoto kontinentu - Německa - z frenetického pokusu vnutit kontinentu árijskou superrasu a zbavit ji židů, Romů a dalších, které Hitler označil za podlidi.

Dnes se uprchlíci snaží dostat do Německa. Německo uvádí, že jich letos očekává 800 000. Angela Merkelová, vychovaná na východě, se tyčí jako velká osobnost nad ostatními evropskými politiky, protože její osobní historie ujasňuje, o co jde. "Jestliže Evropa v otázce uprchlíků selže, její těsná vazba na všeobecná prává občanů bude zlikvidována," řekla Merkelová. A pak téměř kacířsky: "Pedantská německá přepečlivost je supoer, ale to, co teď potřebujeme, je německá flexibilita."

Ale ani německá flexibilita, nepravděpodobná vlastnost, nebude stačit. Toto je evropská krize. V době, kdy se tříští Evropská unie - Řecko a euro, Británie a její možný odchod z EU, stoupající podpora ultrapravicových stran, hrozby Vladimíra Putima - byl Evropě připomenut její základní účel a její vynikající úspěch, který vznikl z ruin a zoufalství, ty opuštěné davy, které ubytovala, onu jednotu, kterou vytvořila po konfliktech, které stály tolik životů.

V dnešní době je zapotřebí další jednoty, koherentní imigrační politiky mezi 28 členskými státy a obnovy ostře kritizované evropské myšlenky. Jak mi řekla Laura Boldrini, předsedkyně dolní komory italského parlamentu: "Když se Středozemní moře stalo hřbitovem, potřebujeme Evropu 2.0. Nikdo dnes nemůže Evropu milovat. Je načase usilovat nově o Spojené státy evropské."

Kompletní článek v angličtině ZDE

Vytisknout