Pokud chcete, aby vám lidé věřili, držte se morálky "zdravého rozumu"

11. 4. 2016

Komu budete věřit více, někomu, jehož morální principy jsou absolutní, černobílé, nebo někomu, kdo pečlivě zvažuje správné a špatné podle specifické situace než začne soudit? Podle mého, píše v Guardianu filozof etiky Julian Baggini, budou čtenáři tohoto komentáře nakloněni spíše tomu druhému. Rigidita v uvažování je přemýšlejícími lidmi často považována za nepřijatelnou, zatímco být srozuměn s mnoznačností skutečnosti je výrazem sofistikovanosti. Jenže podle výsledků výzkumu vědců z Oxfordu a Cornellu ve skutečnosti více lidí důvěřuje "absolutistům", nikoliv hloubavcům. 

Všechny experimenty ukazují, že lidé, kteří odmítnou zabít nevinnou osobu, aby zachránili životy mnoha jiných, jsou považováni za více důvěryhodné než ti, kdo by tak učinili ve jménu vyššího dobra. Je jistě velkým skokem v úsudku tvrdit, že etická rigidita obecně vyvolává větší důvěru. Nicméně v těchto zjištěních je něco velmi přesvědčivého, co nás nutí pochybovat o předpokladech, které jsme zdědili z náboženské etiky. Etiky, kterou už většinou v Británii (ani v ČR) nenásledujeme. Je to představa, že morálka stojí v určitém slova smyslu nad lidským jednáním, že reprezentuje nějaký vnější standard, jemuž bychom se měli přizpůsobovat. Že naším cílem je jednat v souladu s tím, co je považováno za nejlepší z pohledu nějaké nestranné autority. 

Co když to je ale zcela mylný přístup k morálce? Co když není morálka nic víc než systém řízení sociálních vztahů, způsob jak zajišťovat harmonii a jak se vzájemně držet v bezpečné vzdálenosti od hrdel ostatních? Máme velmi dobré důvody přemýšlet o morálce právě takto a neznamená to nic špatného. Morálka je primárně věcí toho, jak bychom se měli chovat k ostatním, ve jménu dobra všech. Nemusíte instalovat nějaký transcendentální zdroj takových principů, který bude jejich dodržování zajišťovat. Všechno, co je třeba, je přemýšlet o tom, co nám pomáhá žít a prospívat. Co když morálka skutečně není nic víc než způsob, jak zabránit tomu, aby se stal "člověk člověku vlkem"? Pokud tomu tak skutečně je, pak není těžké pochopit, proč bychom měli preferovat pevná pravidla před morálním souzením odlišujícím se případ od případu.

Za prvé, aby mohla morálka fungovat jako sociální systém, je nutné, abychom byli ve svém jednání předvídatelní. Pokud si nemůžeme být jisti tím, že nás zítra někdo nezabije kvůli tomu, aby zachránil životy jiných, nemůžeme se cítit bezpečně.  Nemůžeme věřit v justiční systém, jenž schvaluje obětovat nevinného jednotlivce v zájmu zastrašení těch, kdo by mohli způsobit ještě více zla. Ačkoliv tedy pevné pravidlo, které zakazuje ubližovat nevinnému může občas vést k tomu, že se více nevinných stane obětí násilí, cena, kterou za to platíme, je mnohem menší než cena za stav nejistoty. 

Ze sociálního hlediska jsou předvídatelnost a spolehlivost mnohem důležitější než dosahovat spravedlnosti z nějaké abstraktní, absolutní perspektivy. Kvůli tomu nechceme žít mezi relativisty. Aby bylo jasno, relativismus není obecně sdílený pohled na to, že co je dobré nebo špatné vždy závisí minimálně z určité části na významných nahodilostech a souvislostech. Relativismus v tomto smyslu je postoj, podle nějž neexistuje sdílený standard správného a špatného jednání, že co je dobré pro tebe, může být v závislosti na dni, náladě či počasí špatné pro mě.

Jsme-li relativisty v tomto smyslu, nemůžeme skutečně věřit nikomu, jelikož neexistuje žádný princip, o který bychom svou důvěru mohli opřít. Můžeme se legitimně obávat, že mnoho pružnosti v otázce morálky je natolik nebezpečně blízko relativismu, abychom ji mohli ocenit.

Dalším důvodem, proč nevěřit lidem příliš hloubavým, intelektuálním v jejich morálních úvahách je to, že mohou velmi jednoduše pouze prostřednictvím potenciálu svého mozku racionalizací ospravedlňovat to, v co věří. Psychologické výzkumy to podporují tvrzením, že většina morálního zvažování našich rozhodnutí a našeho jednání je rozumovým vysvětlením následujícím po aktu, ať už byl náš bezprostřední, intuitivní impuls jakýkoliv. To se může zdát pro někoho, kdo upřednostňuje více reflektivní etiku, jako vážný problém. Tedy fakt, že etika je více zakořeněna v oblasti pocitů než v oblast rozumu.  

Jenže  tomu existuje dobrý důvod. Fundamentální impuls k tomu, jak jednat vůči ostatním, vyplývá z určitého druhu empatie, nikoliv z poslušnosti vůči autoritě nebo z racionálního principu. Samozřejmě musíme používat náš rozum k tomu, abychom kontrolovali, jestli nejsou naše impulsy scestné, jakože velmi často nepochybně jsou. Jenže v běžném životě je naprosto smysluplné věřit více dobrosrdečnému, velkorysému člověku než profesoru abstraktní inteligence. V tomto smyslu jsou výsledky výzkumu obráceny. Lidé, kterým věříme více, nejsou eticky absolutističtí, jsou to lidé, kteří tolik nepřemýšlejí o morálních principech v jejich podstatě a drží se toho, co považují za zdravý rozum. Protože morálka je svého druhu zdravý rozum: sdílená představa a smysl toho, k čemu jsme si vzájemně zavázáni. To může fungovat pouze tehdy, pokud odmítneme výjimky ad hoc. Bez ohledu na to, jak intelektuálně ospravedlněné mohou být.

Článek v angličtině ZDE

Vytisknout