Obamův pozoruhodný projev na pohřbu zavražděného duchovního Pickneyho

10. 7. 2015 / Boris Cvek

A Obama tuto církevní historii a současnost zdůrazňuje, zdůrazňuje minulý, ale i současný útlak barevných Američanů, mluví o hladovějících dětech, o lidech, kteří nedostanou práci jen proto, že nesou černošské jméno, mluví také o ničivém vlivu vlastnictví zbraní na americkou společnost. Ale není to právě jen řeč politická. Jako Evropanovi mi nikdy nebylo příliš po chuti politické angažování křesťanství, nicméně křesťanský ideál lásky k bližnímu a důstojnosti všech lidí je jistě základem moderních emancipačních hnutí. Ten byl v Evropě realizován – poněkud paradoxně – především protináboženskými osvícenci a levičáky, což je pochopitelné, pokud uvážíme vrchnostenskou roli církví v Evropě. Osvícenství i materialismus jsou ale nakonec emocionální poušť, která neumožňuje křesťanský étos emancipace dále uchovávat a rozvíjet.

Mnohem úchvatnější je sledovat křesťanství tam, kde se mohlo ono samo stát ztělesněním svého vlastního étosu, kde vskutku na život a na smrt stálo na straně utlačovaných. A to je přesně to, co je až otřásajícím způsobem hmatatelné v Obamově projevu. Jeho hlavní myšlenkou totiž je Boží milost (God's grace) a jeho projev vrcholí tím, že začne zpívat spirituál Úžasná milost (Amazing grace). Milost je ústřední křesťanský pojem, zejména pro protestantské církve, a jeho dějiny jsou plné sporů, těžko pochopitelných pro kohokoli zvnějšku křesťanství. Ba řekl bych, že milost je pro nekřesťana asi nejhůře přístupná a přitom ta nejklíčovější část křesťanství. Křesťané totiž věří, že láska je nezasloužená, že Bůh umřel za každého člověka na kříži ne proto, že by si to kdokoli z nás zasloužil, ale proto, že se nad námi slitoval. A my tuto jeho milost máme svobodu dokonce odmítnout, popřít, zadupat. Ale můžeme ji také přijmout. A máme vždycky šanci ji přijmout, nikdy nám nebude odepřena, ať jsme ji odmítli sebevíce, sebedéle, ať jsme spáchali cokoli.

Nemělo by to být tedy v křesťanství tak, že člověk dodržuje vůli víceméně čitelného Boha, aby správně žil, ale je to tak, že se člověk vynořuje se z hlubin své nedostatečnosti, malosti, zranitelnosti a zmatenosti, s nimiž si sám nemůže nic počít, a vynořuje se díky Bohu, který je nekonečný, je neuchopitelný a kterého je třeba hledat, hledat ve svém životě jeho milost a přijmout ji a stávat se tak lepším. Je to život s vírou, že absolutní Bůh, Stvořitel, je na straně dobra a člověk to dobro má hledat ve svém životě a přijmout ho, neboť Bůh mu v tom dobru vyšel vstříc, dal mu svou milost. Proto i v těch nejhorších protivenstvích křesťané hledají znamení milosti, která jim dá vytrvalost, sílu proměňovat zlo v dobro, stát se jejím viditelným vyjádřením. Proto vrcholná část Obamova projevu zní takto (v mém překladu):

„Během staletí kostely černochů sloužily jako místa, kde otroci mohli konat bezpečně své pobožnosti, byly to domy modlitby, kde jejich svobodní potomci mohli volat své aleluja, byly to zastávky odpočinku pro unavené podél tajných cest pro zotročené (Undeground Railroad), byly to bunkry pro pěší vojáky během hnutí za občanská práva. Byly to a jsou komunitní centra, kde se organizujeme (BC: Obama se zda jasně hlásí k černošské identitě) kvůli hledání zaměstnání a spravedlnosti, jsou to místa vzdělanosti a sítí kontaktů, místa kde jsou děti milovány, živeny a chráněny a kde jim říkáme, že jsou krásné a nadané, a kde je učíme, že jsou pro nás důležité. To je to, co se děje v kostele.

To je to, co znamenají kostely černochů. Naše bijící srdce. Místo, kde naše důstojnost jako lidí je neporušená. Není zde lepšího příkladu této tradice než kostel Mother Emanuel, kostel postavený černochy, hledajícími svobodu, spálený do základů, protože jeho zakladatel chtěl ukončit otroctví, aby byl znovu postaven a povstal jako fénix z popela.

Když platily zákony, zakazující shromažďování v černošských kostelích, bohoslužby zde byly konány i tak, navzdory těmto bezprávným zákonům. Když se objevilo oprávněné hnutí za odstranění segregačních zákonů (Jim Crow laws), doktor Martin Luther King kázal odtud a odtud ze schodů začínaly také pochody. Posvátné místo je tento kostel. Nikoli pouze pro černé, ne pouze pro křesťany, ale pro každého Američana, který se stará o neustávající rozšiřování lidských práv a lidské důstojnosti v této zemi, zakládající kámen svobody a spravedlnosti pro všechny. To je to, co tento kostel znamenal.

Nevíme, jestli vrah reverenda Pickneyho a oněch osmi dalších lidí věděl vše o této historii. Ale jistě jsme cítili význam jeho násilného činu. Byl to čin, který vycházel z dlouhé historie bomb a žhářství a výstřelů, mířených na kostely, nikoli náhodně, ale jako prostředek kontroly, jako způsob teroru a útlaku. Čin, který měl v jeho představách vzbudit strach a vzájemné obviňování, násilí a podezírání. Akt, o němž předpokládal, že prohloubí rozdělení, která se táhnou zpátky k prvotnímu hříchu našeho národa.

Bůh působí tajemnými cestami. Bůh měl jiné představy. On nevěděl, že je použit Bohem. Zaslepený nenávistí tento předpokládaný vrah nemohl vidět milost, obklopující reverenda Pickneyho a jeho Bibli studující skupinu – světlo lásky, které svítilo, když otevřeli dveře kostela a pozvali cizince do jejich modlitebního kroužku. Tento předpokládaný vrah nemohl nikdy předvídat způsob, kterým rodiny zavražděných odpoví, jakmile ho uvidí u soudu – uprostřed nevyslovitelného smutku se slovy odpuštění. To si nedokázal ani představit.

Tento předpokládaný vrah si nedokázal představit, jak město Charleston, pod dobrým moudrým vedením starosty Rileye – jak stát Jižní Karolína, jak Spojené státy budou reagovat – nikoli pouhým zhnusením nad jeho ďábelským skutkem, ale taky velkomyslnou šlechetností, a – což je důležitější – zamyšleným sebepozorováním a sebezpytováním, jaké tak málo vidíme ve veřejném životě. Zaslepený nenávistí selhal v pochopení toho, co reverend Pickney chápal tak dobře – moc Boží milosti.

Celý tento týden jsem přemýšlel nad touto představou milosti. Nad milostí rodin, které ztratily své milované. Nad tou milostí, o které by reverend Pickney mluvil ve svých kázáních. Nad milostí, která je popsána jedním z mých oblíbených spirituálů – tím, který všichni známe: „Úžasná milost! Jak sladký zvuk, který zachránil chudáka, jako jsem já. Byl jsem ztracený, ale teď jsem nalezen, byl jsem slepý, ale teď vidím.“

Podle křesťanské tradice milost není získaná. Milost není zásluha. Není to něco, co bychom si zasloužili. Spíše je to svobodná a laskavá Boží náklonnost, jak se projevuje ve spáse hříšníků a v udělování požehnání. Milost.

Jako národ jsme vyšli z této tragédie navštívení Boží milostí, protože Bůh nám umožnil vidět, že jsme byli slepí. Dal nám příležitost, když jsme byli ztraceni, abychom našli svá lepší já. Nemohli jsme si to zasloužit, tuto milost, s naší nevraživostí a lhostejností, s naší krátkozrakostí a strachem jeden z druhého – ale i tak jsme ji dostali. Stejně nám ji dal. Znovu nám dal milost. Ale nyní je na nás to podstatné, přijmout tu milost s vděčností, dosvědčit, že jsme hodni tohoto daru.

Příliš dlouhou jsme byli slepí k bolesti, kterou vlajka Konfederace způsobovala v příliš mnoha našich občanech. Je pravda, že ta vlajka nezpůsobila tyto vraždy. Ale jako lidé ze všech koutů života, republikáni i demokrati, nyní uznáváme – včetně guvernéra Haleyho, jehož nedávný projev k tomuto tématu je hoden chvály – a jako všichni musíme uznat, ta vlajka vždycky představovala více než jen hrdost na předky. Pro mnohé, černé i bílé, vlajka Konfederace byla připomínkou systematického útlaku a zotročení jedné rasy. Nyní to vidíme.

Odstranění této vlajky z Kapitolu tohoto státu by nebyl akt politické korektnosti a nebyla by to ani urážka vojáků Konfederace. Bylo by to pouze uznání, že to, za co bojovali, totiž otroctví, bylo špatné – uvalení segregačních zákonů bylo špatné, odpor k uznání občanských práv všech lidí byl špatný. Byl by to jeden krok v poctivém účtování s americkými dějinami, skromný, ale smysluplný, balzám na tak mnoho nezahojených ran. Byl by to výraz úžasných změn, které přeměnily tento stát a tuto zemi k lepšímu, a to díky práci mnoha lidí dobré vůle, lidí všech ras toužících vytvořit dokonalejší unii. Tím, že dáme tu vlajku dolů, tím vyjadřujeme Boží milost.

Ale nemyslím, že Bůh chce, abychom se tady zastavili. Příliš dlouho jsme přehlíželi způsob, jakým minulé nespravedlnosti pokračují ve formování současnosti. Snad to nyní vidíme. Snad tato tragédie způsobí, že si budeme klást těžké otázky o tom, jak jsme mohli dopustit, aby tolik našich dětí strádalo v bídě, aby jich tolik chodilo do zchátralých škol nebo vyrůstalo bez vyhlídky na práci nebo uplatnění.

Snad nás to přiměje zkoumat, co děláme, že vyvoláváme v našich dětech nenávist. Snad to obměkčí srdce vůči těm ztraceným mladým mužům, jichž jsou tisíce lapeni systémem kriminální justice – a snad nás to povede k tomu, abychom se ujistili, zda tento systém není nakažený předpojatostí. Snad podpoříme změny ve výcviku a vybavení naší policie tak, aby vzájemná důvěra mezi vynucováním zákona a společenstvími, jemuž slouží, zvýšila bezpečí a jistotu nás všech.

Možná nyní zjišťujeme, jak nás rasové předsudky mohou nakazit, aniž jsme si toho vědomi, takže se hlídáme nejen před rasistickými pomluvami, ale také před jemným nutkáním zavolat si k pohovoru u přijetí do práce raději Johnnyho a nikoli Jamala. A stejně zpytujeme svá srdce, když považujeme zákony za příčinu toho, proč někteří naši spoluobčané mají ztížený přístup k hlasovacímu právu. Tím, že uznáme naši společnou lidskost tak, že budeme ke každému dítěti přistupovat jako k důležitému, bez ohledu na barvu pleti nebo na místo narození, a tím, že budeme dělat, co je nutné, pro to, aby každý Američan měl reálnou příležitost se rozvíjet – tím, že tohle budeme dělat, tím vyjadřujeme Boží milost.“

Obamův projev na pohřbu reverenda Pickneyho ZDE

Přepis Obamova projevu na pohřbu reverenda Pickneyho ZDE

Vytisknout